Vlaštovka zelená sice nepatří mezi nejvzácnější ptáky světa, ale když její peří zachytí sluneční paprsky, barvy doslova zazáří. Pozorovatel ptactva Brad Vissia z West Kelowny v Britské Kolumbii je často vídá posedávat na drátech elektrického vedení – ovšem vždy jen z dálky. Toužil však zachytit jejich třpytivé, duhové zbarvení zblízka objektivem svého fotoaparátu.
A když jedna vlaštovka zelená náhodou přistála na kameni hned vedle něj, Vissia neváhal ani vteřinu.
Vissia, který učí na druhém stupni základní školy, považoval možnost vyfotit vlaštovku zelenou za tak výjimečnou, že si toho dne udělal přestávku ve výuce – přesněji řečeno, vydal se mezi hodinami k zátoce Gellatly poblíž jachtařského klubu, aby tam pozoroval a fotografoval ptáky.
A výlet rozhodně nezklamal.
„Obvykle nepřistávají – a už vůbec ne blízko lidí,“ řekl Vissia pro Epoch Times. „Všiml jsem si, že tihle ptáci přistávali docela nedaleko ode mě na kamenech, a tak jsem si prostě sedl na jiný kámen, zaujal pozici a doufal.“
Tušil, že by některá z vlaštovek mohla přiletět právě tam, kde měl připravený fotoaparát a ideální světlo. Když jedna z nich konečně přistála, „fotil jako šílený“, jak s úsměvem poznamenal – a podařilo se mu pořídit několik opravdu „povedených“ snímků vlaštovky zelené. Fotografování si během let pozorování ptactva piloval na profesionální úroveň.
„Je to skvělá dokumentační fotka. Je zaostřená a není přeexponovaná,“ říká zkušený pozorovatel ptáků, který se tomuto koníčku věnuje už deset let. „Naučil jsem se pár jednoduchých triků. Asi jsem měl nohu na kameni a loket opřený o koleno.“
Při focení zadrží dech a stiskne spoušť. Jeho snímky jsou ostré a čisté – podle jeho slov „encyklopedické kvality“.
Vlaštovka zelená, velká zhruba jako vrabec, je akrobatický lovec hmyzu, který chytá kořist za letu. Toho rána se nad hladinou u soutoku potoka s jezerem Okanagan vznášela hejna hmyzu, která obvykle plaché ptáky vylákala až do výšky očí. Vlaštovky zelené zřejmě migrovaly z Mexika, kde tráví zimu, a na jaře se přesouvají na chladnější sever podél pacifického pobřeží – od Kalifornie až po Aljašku – kde hnízdí a páří se.
Samci mají na zádech a hlavě sytě zelené peří a jejich kostrč září duhově fialovým odstínem. Tento konkrétní jedinec byl samec. Samičky mají zbarvení podstatně méně nápadné. Oba pohlaví se však vyznačují světlým, až chladivě bílým peřím na kostrči a tvářích, které je dělá nepřehlédnutelnými. Je pravděpodobné, že samičky se v tuto dobu zdržují poblíž hnízda – obvykle totiž kladou vajíčka začátkem června. Samci se pak starají o shánění potravy pro celou rodinu – jelikož samice snáší v průměru pět vajec, vychází to zhruba na sedm hladových krků.
Tito ptáci se často shromažďují ve velkých hejnech a vydávají za sebou několik „čí-čí“, což připomíná jemné švitoření – tím si vymezují teritorium nebo se dvoří. Při obraně hnízdiště mohou vydat i ostré „zvark“. Tento konkrétní jedinec několikrát zašvitořil, a podle Vissie to znělo „jako když proudí elektřina dráty“.
„Zřejmě jsem ho zaujal,“ řekl s tím, že je nezvyklé, aby samec zůstal na místě celé dvě minuty – obvykle létají tak rychle, že jsou k nezachycení. „Musím říct, že mě to opravdu ohromilo.“
Vissia, kterému je 56 let, přiznává, že se pozorování ptáků stalo jeho posedlostí. Ne vždy měl k ptactvu vztah – pravděpodobně proto, že je vždy pozoroval jen z dálky. Když si ale kolem roku 2015 poranil koleno a čekal na operaci, nezbylo mu než sedět s dalekohledem v ruce a obdivovat svobodu ptáků v letu.
Díky dalekohledu se mu otevřel zcela nový svět plný detailů – a také barev.
„Nemohl jsem jezdit na kole ani chodit po horách,“ říká, „a byl jsem ohromen tím, jaké ptáky jsem začal vídat.“
Když mu jednou učarovalo pozorování ptactva, jeho zájem naplno propukl. Pořídil si kvalitní fotoaparát a začal za ptáky jezdit i létat – dokonce až do Mexika – aby mohl pozorovat místní i exotické druhy. Zná nespočet ptačích hlasů a je známý tím, že dokáže okamžitě všechno nechat být a vydat se na dlouhou cestu, pokud mu některý z kolegů zahlásí výskyt vzácného druhu mimo město.
„Je to fantastický koníček,“ říká Vissia. „Jste venku a ani si neuvědomíte, kolik jste toho nachodili. Cvičíte, aniž byste mysleli na to, že vlastně cvičíte.“
Vissia je v kontaktu s celosvětovou komunitou pozorovatelů ptáků a své snímky sdílí prostřednictvím aplikace eBird. Sociálním sítím se ale většinou vyhýbá.
Na otázku, kdy chystá další výpravu, se zasmál: „Zítra ráno.“ A dodal, že už venku byl i dnes. Ráno je podle něj nejlepší čas na pozorování ptactva. Vstává brzy, protože ptáci jsou nejaktivnější, než se Okanagan začne ohřívat. Dobré jsou podle něj i večery – to se ptáci krmí předtím, než se ukryjí na noc, aby se nestali potravou pro sovy.
–ete–
