Pečlivě připravená výstava představuje umělkyně předmoderní éry a ukazuje jejich přínos umění napříč širokým spektrem výtvarných médií.
U malebného okna sedí mladá žena ve svém ateliéru a obkresluje květ tulipánu. Obraz vytvořila francouzská umělkyně Louise Adéone Dröllingová, která následovala svého otce a bratra na dráhu umělkyně.
Když se mluví o ženách, jakožto umělkyních, raně novověké Evropy, často slýcháme, že byly utlačovány svými mužskými protějšky a v umělecké sféře neměly své místo. Ve skutečnosti se však od období renesance ženy dokázaly prosadit v mnoha oblastech výtvarného umění – a právě této rozmanité tvorbě je věnována výstava Making Her Mark (Zanechala svou stopu), která jejich dílo oslavuje.
Výstava byla v letech 2023 a 2024 k vidění v Baltimoru a následně v Torontu. Zaměřuje se na období zhruba od roku 1400 do roku 1800 v Evropě a představuje díla v široké škále médií: keramika, nábytek, textil, grafika a samozřejmě kresba a malba.
Právě kresba a malba byly po dlouhou dobu považovány za výhradní doménu profesionálních mužských umělců, kteří projevovali svůj talent v zakázkových dílech, zatímco ženy se podle dobového pohledu věnovaly kresbě a akvarelu spíše pro potěšení. Některé z nich, jako Dröllingová, však získaly vysoce kvalitní umělecké vzdělání, které jim umožnilo vyjadřovat pocity a zkušenosti ženy v evropské společnosti.
Na obraze Dröllingové sedí u okna elegantně oblečená, mladá žena – nemaluje v zaprášené dílně, ale v prostorném horním pokoji s vysokým stropem, vyzdobeném kytarou, bustou v klasickém stylu a knihovnou s krásně vázanými knihami. Vedle ní leží sloha s kresbami, která dokládá její postavení plodné a nadšené umělkyně.
Pro Dröllingovou to možná byl ideální obraz dívčího života – vzdělaného, umělecky naplněného a bezstarostného – v kontrastu k náročné a soutěživé realitě profesionálního uměleckého světa. Její talent byl jednoznačně uznáván: obraz získal zlatou medaili na Salonu roku 1824 a byl ihned zakoupen do prestižní sbírky francouzské šlechty.
Hvězda výtvarného umění
V průběhu raného novověku se některým ženám podařilo etablovat jako profesionální malířky, zejména v hlavních centrech Itálie a Nizozemska. Jednou z nich byla Judith Leysterová (1609–1660).
Již ve věku 19 let byla Leysterová oceňována pro svůj „bystrý úsudek“ a v roce 1633 byla přijata do malířského cechu v Haarlemu. Později byla oslavována jako „skutečná, přední hvězda umění“ a tento autoportrét je důkazem jejího uměleckého sebevědomí.
Na obraze hledí přímo na diváka, působí uvolněně a sebevědomě, s rukou opřenou o opěradlo židle. V jedné ruce drží hrst štětců a malířskou paletu s barvami a působí, jako by ji právě na chvíli vyrušili od rozpracovaného obrazu, na němž zachytila houslistu – postavu odkazující na její úspěšné nedávné dílo Veselá společnost.
Její honosný oděv z krajky a hedvábí je ovšem zcela nevhodný pro práci v ateliéru – spíše odráží bohatství a postavení, které jí její profesní úspěch přinesl.
Dámy krajky
Jemná krajka, kterou Leysterová hrdě nosí, představovala další oblast ženské zručnosti. Výroba krajky, složitého umění práce s nití, byla hojně rozšířena mezi ženami v klášterech a charitativních institucích. V době své největší slávy patřila krajka k nejcennějším a nejmódnějším textiliím v raně novověké Evropě.
V roce 1665 francouzská šlechta utrácela za kvalitní italské a vlámské krajky tolik, že král Ludvík XIV. vydal edikt zakazující jejich dovoz a zřídil domácí manufaktury, kde zahraniční odborníci školili místní ženy. Benátská republika tento krok považovala za špionáž a vyhrožovala krajkářkám pracujícím v zahraničí vězením nebo trestem smrti.
Díky královské podpoře francouzští řemeslníci vyráběli krajky neuvěřitelné jemnosti, dokonce i ve velkém objemu, a vyvinuli svůj vlastní styl „point de France“, charakteristický symetrickými vzory s drobnými motivy. Tento široký dekorační lem z konce 17. století zdobí královské motivy, jejichž výroba zabrala hodiny, ne-li celé dny práce mnoha rukou. Krajky jako tato, vyráběné chudými pro bohaté – považované za ctnostné vyrábět, ale marnivé nosit – odhalují složité socioekonomické síly, které utvářely evropské dějiny, a zároveň ukazují krásu vytvořenou důmyslnou ruční prací skromných, bezejmenných žen.
„První porcelánová malířka krále“
V jiných dílnách, například v porcelánkách, po sobě některé řemeslnice skutečně zanechaly známé jméno. Pracovaly ve všech fázích výroby, a to jak v rodinných ateliérech, tak ve velkých manufakturách – od přípravy hlíny přes modelování tvarů a zdobení povrchů až po samotné řízení výroby.
Marie-Victoire Jaquototová (1772–1855), proslulá malířka porcelánových portrétů, vytvořila v letech 1811–1812 slavný Čajový servis slavných žen v porcelánce Sèvres. Byl určen pro císařovnu Josefínu Bonapartovou a zobrazoval 16 významných žen historie – od panovnic jako Kateřina Veliká či Marie Terezie po kulturní osobnosti jako Johanka z Arku nebo Madame de Sévigné.
Po nastolení monarchie Bourbonů v roce 1816 získala Jaquototová titul „první porcelánová malířka krále“ a řadila se mezi mnohé ženy, které za nové vlády obdržely zakázky, tituly a další uznání.
Slavná britská návrhářka
Podobně jako u keramiky vyžadovala také výroba textilu řadu kroků, ve kterých hrály ženy důležitou roli. I když se většina žen podílela na časově náročném a stejně tak fyzicky náročném tkaní, některé se prosadily jako návrhářky a přední osobnosti oboru. V polovině 18. století se Anna Maria Garthwaiteová (1688–1763) stala jednou z nejuznávanějších britských návrhářek hedvábí a vytvořila přes tisíc návrhů, které byly přetvořeny v luxusní látky.
Její styl se vyznačuje elegantně kroucenými úponky s květinovými motivy z celého světa, včetně magnólií, palem, aloe, orchidejí a ibišků. Stejně jako exotické rostliny, které ji inspirovaly, i tyto látky putovaly přes oceány – z londýnských dílen do přístavů v Dublinu, New Yorku či Filadelfii.
Tyto šaty, dochované v Colonial Williamsburg, byly ušity kolem doby americké revoluce z hedvábného lampasu navrženého Garthwaiteovou mezi lety 1726–1728. Tkanina se v koloniální rodině předávala z generace na generaci přibližně 50 let a byla znovu využita po dobu tří generací, než byla následně přešita do této svatební róby.
S rukopisy klášterních jeptišek, rytinami učených žen a malbami Sofonisby Anguissolové, Angeliky Kauffmannové a Élisabeth Vigée-Lebrunové přistupuje výstava k pojmu „žena jako umělkyně“ velmi široce a představuje mnohem pestřejší škálu výtvarných médií, než jakou může obsáhnout krátká recenze. Výstava Zanechala svou stopu nabízí fascinující a komplexní pohled na roli tvořivých žen v raně novověké evropské společnosti – a právě proto stojí za osobní návštěvu.
Výstava „Making Her Mark: A History of Women Artists in Europe, 1400–1800“ („Zanechala svou stopu: Historie umělkyň v Evropě, 1400–1800“) putovala z Baltimorského muzea umění do Art Gallery of Ontario v Torontu, kde se uzavřela v létě 2024. K nynějšímu datu již není veřejně přístupná. Umělecká díla a příběhy z výstavy však můžete objevovat prostřednictvím bohatě ilustrovaného katalogu a online zdrojů.
Máte zájem o další články o umění a kultuře? Zašlete nám své tipy a zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
Článek byl aktualizován českou redakcí Epoch Times.
