Instalace Maurizia Cattelana odhaluje stav umění a umělců, kteří jsou dnes oslavováni.
Komentář
Nedávno někdo snědl „umělecké“ dílo v hodnotě 6,2 milionu dolarů (přibližně 145 milionů Kč).
Dotyčná „umělecká“ instalace Maurizia Cattelana nese název Comedian a sestávala z banánu přilepeného ke stěně lepicí páskou. Možná si návštěvník muzea, který banán snědl, myslel, že jde o součást bezplatného občerstvení; nebo jen chtěl poukázat na absurditu toho, že kombinace ovoce a lepidla je považována za umělecké dílo.
Není to poprvé, co dílo Comedian potkal předčasný konec. V roce 2023 jiný návštěvník výstavy banán snědl s vysvětlením, že měl „hlad“. V roce 2024 zakoupil kryptoměnový podnikatel Justin Sun jednu verzi Comediana a okamžitě banán snědl. Dílo přežívá záchvaty hladu návštěvníků muzeí i technologických miliardářů proto, že podle instrukcí autora lze banán nahradit. Ve skutečnosti se musí vyměnit pokaždé, když začne hnít. Nebo pokaždé, když si ho někdo vezme jako svačinu.
K této epizodě Cattelan poznamenal, že ho zarmoutilo, že návštěvník nesnědl i slupku a lepicí pásku. Podle umělce si návštěvník „spletl ovoce s uměleckým dílem“.
Dovolím si navrhnout radikální hypotézu: Pokud jsou diváci uměleckého díla pravidelně v pokušení ho sníst, nebo pokud je třeba ho často nahrazovat jen proto, aby se zabránilo jeho chemickému rozkladu, pak to pravděpodobně není skutečné umělecké dílo. Pravděpodobně je to potravina. Jako banán.
Podvracení umění
Cattelan je známý tím, že umění podvrací; server Artnet ho označuje za „umělce-provokatéra“. Podle galerie Perrotin „jeho díla, volně čerpající ze skutečného světa lidí a předmětů, představují neuctivý zásah zaměřený jak proti umění, tak proti institucím“. V podstatě Cattelan věří, že umělecké dílo vzniká jednoduše tím, že umělec něco prohlásí za umění, a tento krajní pojem umělecké svobody používá k zesměšňování skutečného, kvalitního umění.
Tento radikálně subjektivistický pojem umění má kořeny v dadaistické škole, která vznikla po první světové válce. Hnutí se snažilo útočit na umění, pravdu a racionalitu jako projev nenávisti k zavedenému řádu, a ze sympatií ke komunistické revoluci. Jedna z významných postav hnutí, Marcel Duchamp, proslul tím, že na uměleckou výstavu poslal pisoár a tvrdil, že jde o sochu.
Dadaisté se utápěli v absurditě a vyžívali se v převracení tradičních představ o umění naruby. Stejně jako Cattelan trvali na tom, že cokoliv – dokonce i běžný předmět, jako pisoár – může být uměním, pokud oni řeknou, že to umění je.
Ve skutečnosti se však posmívali celé umělecké tradici, kterou považovali za příklad úpadku buržoazní společnosti. Dadaisté a jejich dědicové – jako Cattelan – se vysmívají představám, jako jsou krása, proporce, racionalita či nutnost, aby umění odráželo objektivní smysl obsažený ve světě.
Egocentrické „umění“
To vše souvisí s odmítnutím moderní doby uznat přítomnost řádu, smyslu a pravdy ve vesmíru. V minulosti umělci věřili, že jejich práce zahrnuje setkání s vnější realitou, kterou se snaží vnímat a zobrazit s láskou a pokorou.
Jak napsal filozof Josef Pieper, skutečný umělec pracuje na „zpřístupnění a zviditelnění skrze řeč, zvuk, barvu a kámen archetypální podstaty všech věcí tak, jak měl to privilegium je vnímat“.
Umělci kdysi věřili, že všechny věci mají stálou povahu, kterou lze poznat, a že naše poznání a láska k těmto povahám se může prohloubit prostřednictvím uměleckého zážitku. Díky tomuto zážitku rostou naše srdce a mysl.
Pieper dále pokračuje:
„Kdekoliv je umění živeno slavnostním rozjímáním o univerzálních skutečnostech a jejich podpůrných důvodech, tam se vskutku odehrává cosi jako osvobození: vykročení do otevřeného prostoru pod nekonečnou oblohou – nejen pro samotného tvůrčího umělce, ale i pro diváka.“
Velké umění nás vyvádí ze sebe samých, do společenství s ostatními a nakonec do společenství s tajemstvím světa. Činí tak tím, že nám – obrazně řečeno – poskytuje jasnější pohled na realitu.
Pieper poznamenává, že když ztratíme tuto tradiční představu umění, umění se snadno zkazí: „Zejména umělecká činnost se může zvrhnout – buď v plané a prázdné hraní her, nebo v nějakou novou a sofistikovanou formu pachtění, kořistění a nervózního rozptylování.“
U děl, jako je Comedian, se Cattelan a jemu podobní věnují právě hraní her, okázalému vysmívání se skutečným uměleckým monumentům minulosti. Se ztrátou jakýchkoli objektivních měřítek umění, jakékoli spojitosti s pravdou, se cílem umělecké tvorby stala pouhá šoková hodnota. Honba za originalitou pro ni samu, s příměsí politického aktivismu.
V dnešním umění už o tom, co je, a co není umění, nerozhoduje záměr umělce spojený s opravdovým výkladem smyslu nalezeného ve světě; místo toho tkví pouze v samotném umělcově záměru – bez ohledu na to, zda dílo „umění“ vůbec nese nějaký smysl či složitost, nebo zda zahrnuje jakoukoli uměleckou dovednost. V tomto způsobu uvažování nemusí mít umění žádnou souvislost s realitou.
Takovéto umění se stává stále egocentričtějším. Umělec hledí dovnitř místo ven. Místo aby řekl: „Vložím něco ze světa do svého umění, abychom mohli svět společně oslavit,“ tvrdí dnes umělec: „Vložím do svého umění sebe, aby ostatní oslavovali mě.“
V případě Cattelanova Comediana je tou částí sebe sama, kterou autor do díla vložil, jeho zvláštní a podvratný smysl pro humor. To je vše, co v Comedianovi „oslavujeme“. A vzhledem k tomu je přirozeným koncem Comediana okamžik, kdy má návštěvník muzea dost velký hlad.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom pokryli? Pošlete prosím své nápady nebo zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz.
–ete–
