Staré i moderní se v tomto přísloví setkává, aby nám zanechalo cenné postřehy.
Pokud to čtete, pravděpodobně nevlastníte velblouda. Zdravíme všechny čtenáře, kteří ano!
Toto velmi staré přísloví nás vede k pokornému zamyšlení. Dotýká se otázky, kde končí víra a začíná nezodpovědnost – a to je fascinující téma.
Většina z nás dnes takové otázky možná příliš neřeší, protože mnoho lidí, ať věřících či nikoli, prostě dělá věci tak, jak je dělají ostatní, a neočekává, že by v jejich každodenních záležitostech významně zasahovala ruka Boží. Někdy se však víra může začít překrývat s nedbalostí – a tato hranice je opravdu obtížná.
Právě k těmto věcem se vztahuje přísloví „důvěřuj Bohu, ale přivaž svého velblouda“.
Jak toto přísloví vzniklo?
„Důvěřuj Bohu, ale přivaž svého velblouda“ pochází – jak jste jistě uhodli – ze starověkého arabského světa. Jeho moudrost se však postupně rozšířila do mnoha jazyků a kultur.
Co je tím vaším „velbloudem“, kterého je třeba přivázat? Je to vaše auto? Vaše tělo? Vaše zuby? Váš dům? Vaše vztahy? Nakonec je potřeba „přivázat“ – obrazně řečeno – všechno: starat se, pečovat, chránit. Není to nakonec výraz úcty k tomu, co božské stvořilo a darovalo?
Podobný duch přísloví se objevuje i v angličtině. Jeden z nejstarších dokladů pochází z básně Williama Blackera z roku 1834, kde se uvádí, že britský státník (tehdy generál) Oliver Cromwell řekl svým vojákům: „Vložte svou důvěru v Boha, hoši, a držte prach v suchu!“ Toto rčení se časem zkrátilo na „Důvěřuj Bohu a drž prach v suchu“ nebo jen „Drž prach v suchu“, aby pušky mohly správně vystřelit.
Cromwell se snažil verbovat bohabojné vojáky, ale zároveň dbal na jejich disciplínu a výcvik. To dokonale vystihuje zásadu „důvěřuj Bohu, ale …“.
Další dluh Benjaminu Franklinovi
Podobná a možná ještě známější verze tohoto konceptu zní: „Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami.“ Myšlenka je jednoduchá: udělej svou část, iniciativně, a možná přijde i božská pomoc.
Tento zábavný skotský epigram to dobře ilustruje:
Byl to zloděj statný a silný,
jenž soudil: „Vždyť není hřích,
když kufry otevřu a police vyloupím,
Bůh pomáhá těm, kdo pomáhají si sami.“
Když však stanul před soudem,
směle stejnou řeč spustil tam.
Soudce pravil: „Pravdu máš:
pomohl sis – a teď kéž ti Bůh pomáhá!“
Podoby tohoto výroku se objevovaly už před 18. stoletím. John Baret ve svém díle An Alvearie z roku 1580 uvádí: „Bůh pomáhá těm v jejich záležitostech, kteří jsou pilní.“ Duchovní George Herbert ve sbírce Jacula Prudentum z roku 1640 radí: „Pomoz si a Bůh ti pomůže.“
Teprve Benjamin Franklin zaznamenal v roce 1736 v Poor Richard’s Almanack dnešní podobu přísloví „God helps those who help themselves“ („Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami“).
Prastará, univerzální víra
Starověké spisy také někdy zdůrazňovaly, že božská pomoc je podmíněna naší ochotou jednat. Příklad najdeme v Ezopově bajce Herkules a vozka z roku 570 př. n. l., která tento princip názorně ukazuje. Vozka v příběhu uvízne s vozem v blátivé cestě a místo aby problém řešil, vzývá mocného Herkula o pomoc. Herkules se zjeví a vyzve ho, aby přiložil rameno k vozu a popohnal voly. Přísně ho pak napomene, aby už nikdy nevolal o pomoc, pokud se sám nepokusil udělat, co je v jeho silách.
Podobná přísloví se nacházejí i v mnoha evropských jazycích. Francouzi říkají: „Bůh nám nestaví mosty, ale dává nám ruce.“ Španělé varují: „Čekáš-li na vodu z nebe, nepřestávej zalévat.“
Jiný úhel pohledu
Ze všech těchto přísloví jasně vyplývá, že musíme nést osobní odpovědnost a nespokojit se jen s vírou. Možná ale odrážejí ještě jednu víru: že vše, co děláme či neděláme, je pozorováno shůry. A také, že musíme „si to zasloužit“ – jednat správně, a když je to zaznamenáno, dostaneme nebeskou pomoc a odměnu.
Takže: „důvěřuj Bohu, ale přivaž svého velblouda“. Důvěřuj dál a dál přivazuj. Oba činy mají svou hodnotu.
–ete–
