Komentář
Energie je základem moderní civilizace. Určuje zdraví, vzdělání, participaci a důstojnost. Společnost, která nedokáže přijmout zásobování energií jako společnou odpovědnost, ztrácí vnitřní soudržnost, která z ní vůbec civilizaci dělá.
Přesně to se však děje. Energetická transformace, kdysi koncipovaná jako kolektivní úsilí, se proměnila v pravý opak: politiku rozpadu solidarity.
Rozdělení energetické společnosti
Na první pohled se energetická transformace jeví jako morální úspěch: „Zachraňujeme klima.“ V každodenním životě však vytvořila tichou, hlubokou sociální propast – mezi vítězi a poraženými té stejné myšlenky.
Je tu důchodkyně ve svém malém domku v Uckermarku, která se v chladných dnech rozhoduje, zda zapnout elektrický sporák, nebo teplovzdušný ventilátor. A je tu elektrikář s fotovoltaickou soustavou a bateriovým úložištěm, který si díky státním dotacím a garantovanými výkupními cenami elektřiny může dovolit elektrickou saunu. To vše s dobrým pocitem, že žije „klimaticky neutrální“ život.
Oba jsou součástí stejné společnosti, leč každý z nich žije v odlišné energetické realitě. To, co jeden platí, je předpokladem pro zisk toho druhého.
Od principu solidarity k sebeoptimalizaci
Logika energetické transformace nahradila komunitního ducha individualismem. Politický cíl dekarbonizace energetických zdrojů se stal soutěží o sebeoptimalizaci. „Staňte se nezávislými,“ zní slogan. Jenže nezávislost, která je dosažena na úkor závislosti ostatních, není pokrokem, ale morálním úpadkem.
To vedlo ke vzniku kultury energetického egoismu: každý se stará sám o sebe, jak jen může – s prostorem na střeše, kapitálem a přístupem k dotacím. Ostatní jsou ponecháni napospas rostoucím poplatkům za připojení k síti, příplatkům a cenám elektřiny a tepla.
Energetická transformace odměňuje bohatství a trestá nouzi. Nerozděluje bohatství rovnoměrně, ale spíše zdola nahoru, od nájemníků k majitelům nemovitostí, od řemeslníků k developerům, od daňových poplatníků ke korporacím.
Nové menšiny
Mezi nepozorované oběti patří nejen obyvatelé okolí větrných farem, kteří trpí fyzicky i psychicky, ale také miliony domácností, které tiše upadly do energetické chudoby. Tito lidé tvoří nové menšiny ve společnosti, která se považuje za spravedlivou. Jsou společensky neviditelní, protože neprotestují hlasitě, ale mlčky mrznou.
Společnost, která ve jménu ochrany klimatu ignoruje své nejzranitelnější členy, porušuje své vlastní morální standardy. Ochrana klimatu bez ochrany lidstva není pokrok, ale cynismus.
Ve svobodném, ale sociálním tržním hospodářství existují oblasti, které musí uniknout čisté tržní logice – zdraví, vzdělávání, bydlení, energetika. Jsou vyjádřením kolektivní odpovědnosti. Energetická transformace však tyto základy zprivatizovala, povýšila je na morální výšinu a ekonomicky je roztříštila.
Dnes již energie není společným dobrem, ale rozlišovacím znakem: spíše rozděluje, než spojuje. Pro některé se stává symbolem „dobrého života“, pro jiné každodenní obětí.
Paradox morálky
Jak k tomu vlastně došlo? Energetická transformace nebyla organizována jako technické hnutí, ale jako hnutí morální. Když se však morálka využívá k politickým účelům, je vždy exkluzivní: rozděluje svět na dobré a zlé, věřící a nevěřící, spasitele klimatu a hříšníky proti klimatu. Tím rozkládá samotnou solidaritu, kterou údajně prosazuje.
To vedlo k paradoxní modernitě: nazýváme se osvícenými, ale opět se chováme jako feudalisté, s novou elitou, která si může dovolit čisté svědomí.
Zamyšlení na závěr
Spravedlivá energetická politika by měla začínat tam, kde začíná sociální spravedlnost: u důstojnosti každého jednotlivce. Energie není privilegium, ale podmínka života. Kdokoli zvyšuje její cenu, omezuje její dostupnost nebo ji morálně stigmatizuje, zasahuje do samotné struktury společnosti.
Civilizace není založena na betonu, oceli nebo lopatkách rotorů – je založena na tiché, neviditelné dostupnosti tepla, světla a důvěry.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etg–
