Moderní architektura často upřednostňuje účelnost před estetikou, ale lidské srdce po ní touží víc.
Básník John Keats kdysi napsal: „Krása je radostí navěky.“
Lidské srdce přirozeně tíhne ke kráse – nachází v ní radost, klid i inspiraci. Nabízí se tedy otázka, proč dnešní města a veřejné prostory tuto kvalitu tak často postrádají. Veřejná infrastruktura, s níž se Američané denně setkávají, totiž zpravidla nevzniká s ohledem na krásu. Moderní architektura a urbanismus se odklonily od estetických principů, které ovlivňovaly tvorbu měst a budov od starověkého Říma až po počátek 20. století.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století kladl německý umělecký a architektonický směr Bauhaus důraz na funkčnost a dostupnost namísto krásy. Navrhoval a stavěl budovy, které ostře kontrastovaly s klasickou architekturou, již se snažil nahradit. Hnutí bylo ovlivněno marxismem – mnozí jeho členové byli komunisté – a fakticky útočilo na tradiční „měšťácké“ pojetí krásy a designu, jež stálo za podobou měst a staveb po celém světě. Prosazovalo „rovnostářskou“ architekturu a nábytek pro dělnickou třídu, které bylo možné vyrábět průmyslově ze skromných zdrojů. Když Bauhaus potlačili nacisté, mnozí jeho představitelé uprchli do jiných zemí a své ideje o umění a architektuře šířili dál.
Brutalistická architektura padesátých let posunula, snad ještě výrazněji, bauhausovský důraz na účelnost. Odhalený beton, ocelové nosníky, trubky, abstraktní geometrické tvary a systematické odmítání jakýchkoli estetických hledisek – to vše tuto architekturu charakterizuje. Jedním slovem: tyto stavby byly (a jsou) ošklivé.
Stavby bez krásy
Marxistický vliv v pozadí bauhausovské architektury pomáhá vysvětlit její strohou a neestetickou podobu. Materialistická filozofie posedlá stroji a systémy řízení společnosti má sklon popírat duchovní a uměleckou stránku člověka a zaměřuje se spíše na jeho ekonomickou roli a užitek pro kolektiv. Zatímco dříve se budovy, nábytek, nástroje i veřejné prostory tvořily tak, aby byly zároveň praktické i krásné, jejich moderní protějšky kladou důraz téměř výhradně na funkčnost. Filozofie a ekonomické systémy zaměřené na produktivitu, efektivitu a zisk mají jen málo pochopení pro tradiční představy symetrie, rovnováhy, harmonie a vizuální přitažlivosti spjaté s pojmem krásy – protože tyto vlastnosti jsou údajně „neužitečné“.
Ve skutečnosti jsou „neužitečné“ jen tehdy, pokud člověk neuznává potřebu krásy ve své duši. Moderní architektura proto často působí bezduše – filozofie, která ji vytváří, totiž lidskou duši popírá.
K tomu připočtěme průmyslovou a technologickou revoluci a odklon od zemědělské ekonomiky – a snadno pochopíme, proč jsme se ve městech vzdálili přírodním tvarům a přiklonili se k mechanickému, matematickému a robotickému. Většina staveb v moderním městě – skleněné či betonové krychle různých velikostí a tvarů – neodráží žádné formy, které se vyskytují v přírodě. Dokonale lesklé kvádry v přírodě prostě neexistují. Naproti tomu mnohé prvky klasické architektury z přírody vycházejí: řecký či římský sloup připomíná strom, oblouk zase zakřivené větve nebo ústí jeskyně. Materiály tradiční architektury – kámen, mramor či dřevo – se v přírodě běžně vyskytují, na rozdíl od skla a oceli, které dominují moderním stavbám.
Starobylá evropská města navíc často začleňovala přírodu do svého uspořádání – aleje stromů, zahrady, parky, terasy či potoky byly jejich přirozenou součástí. Naproti tomu běžné moderní centrum města tyto prvky postrádá. Zeleň je vzácná. Městská krajina se táhne, kam až oko dohlédne – spleť šedí a stříbrných odstínů, betonový, monochromatický monolit, jen místy přerušovaný obřími blikajícími reklamami. Je to zcela umělé prostředí. Čistě lidský výtvor.
Srdce zbavené krásy
Jak ale ukazuje stále více výzkumů, lidé přirozeně touží po zeleni a kontaktu s přírodou. Bez ní trpí i jejich fyzické zdraví, nemluvě o duševním. Protože nejsme pouhé ekonomické jednotky ani biologické stroje, nelze člověku odepřít krásu – ať už přírodní, nebo lidskou – bez vážných psychických a morálních následků. Jsme více utvářeni prostředím, než si připouštíme, a vizuálně sterilní prostředí činí sterilním i srdce.
Když lidé žijí v umělém prostředí bez krásy, navrženém pro efektivitu a účelnost, vstřebávají nevyřčené poselství: Tvoje hodnota je užitná, tvůj účel je ekonomická produktivita, jsi kolečko ve stroji – obvod v počítačovém čipu.
Takové podprahové sdělení je však nejen nepravdivé, ale i demoralizující a skličující. Každý člověk v hloubi duše ví, že existuje pro víc než jen pro účelnost, a že jeho obzor nemůže být tak úzce vymezen.
Krása pro ni samu
Jeden z nejsilnějších argumentů pro krásu ve veřejném prostoru spočívá právě v tom, že neslouží žádnému účelu. Je „neužitečná“ v tom smyslu, že existuje sama pro sebe a má hodnotu samu o sobě – nikoli kvůli tomu, co vykonává či produkuje. A když jsou lidé obklopeni krásou, něčím, co má vnitřní hodnotu a žádnou praktickou funkci, připomíná jim to, že totéž platí i o nich samých: i člověk je krásný a hodnotný sám o sobě, nikoli kvůli „funkci“, kterou plní.
Člověk není stroj. Už jen skutečnost, že dokáže ocenit stromy, zahrady a galerie – věci, které stroj nikdy nepochopí – to dokazuje.
Obrat v architektuře
Naštěstí se někteří architekti a designéři staví proti převládajícímu utilitárnímu myšlení v architektuře a urbanismu. Hnutí zvané Nový urbanismus sdružuje tvůrce, kteří se snaží obnovit některé tradiční principy měst, jež jsme v moderní době ztratili ze zřetele – principy krásy, řádu a lidského měřítka.
Pokud jde o měřítko, moderní města jsou stavěna v měřítku strojů – obvykle automobilu – nikoli člověka. Nejsou přívětivá pro chůzi tak jako stará města. Nový urbanismus prosazuje menší, kompaktní čtvrti, města a obce, které podporují pěší pohyb i sousedské vztahy. Přívětivé veřejné prostory – krása – podněcují obyvatele, aby se setkávali, mluvili spolu a vytvářeli společenství. Náměstí lemované stromy a ozdobené sochami, obklopené dvou- či třípatrovými budovami klasického stylu, k tomu vybízí mnohem víc než ulice sevřená mrakodrapy.
Nový urbanismus rovněž podporuje „smíšené“ prostory podobné těm ve starších evropských městech, kde lidé mohou jíst, nakupovat, pracovat, odpočívat i žít v jedné oblasti. Takové uspořádání propojuje různé aspekty lidského života do soudržného celku, místo aby je uměle oddělovalo do vzdálených zón pro bydlení, obchod, práci a vzdělávání, mezi nimiž se lze přesouvat jen autem nebo vlakem.
Jak uvádí organizace Congress for the New Urbanism: „Principy obsažené v Chartě nového urbanismu byly vytvořeny jako alternativa k rozrůstajícím se, jednostranně zaměřeným a nízkohustotním vzorcům výstavby typickým pro období po druhé světové válce, které se projevily negativními ekonomickými, zdravotními a environmentálními dopady na komunity.“
Nový urbanismus nabízí naději na budoucnost, v níž budou města lidštější – navržená tak, aby podporovala a rozvíjela lidskou přirozenost i společenství. Součástí tohoto rozkvětu je i úcta ke kráse a citlivosti vůči ní, která je člověku jako rozumné bytosti vlastní.
Cílem samozřejmě není vracet čas, i když z minulosti si lze vzít cenné poučení. Mnoho moderních technologických i stavebních inovací stojí za využití. Nový urbanismus však připomíná, že moderní budovy a města – vybavená nejnovějšími technologickými vymoženostmi a komfortem – nemusí být ošklivá. To by přece nemělo být kontroverzní tvrzení. Je to prostý zdravý rozum. Potřebujeme znovu vrátit krásu.
–ete–
