Krásné stavby vzniklé z architektonických návrhů zanechávají na více místech nesmazatelnou stopu. K těm déletrvajícím náleží třeba Mlýnská kolonáda v Karlových Varech, Rudolfinum na náměstí Jana Palacha v Praze, nezapomenutelná budova Národního divadla na rohu Národní třídy a Masarykova nábřeží v Praze anebo Zemská galerie a muzeum ve Výmaru v Německém Durynsku na řece Ilm.
Autor a spolurealizátor objektů Josef Zítek se narodil v pražském Karlíně 4. dubna 1832 a pocházel z nuzných poměrů. Jak jeden z mála chudých dětí byl šťastlivý, protože potkal svého mecenáše. Když jeho ovdovělá matka dostala místo pradleny v domě advokáta Adolfa Pinkase, tento umožnil malému Josefovi studium na školách, o jakých se jeho vrstevníkům nesnilo. Vystudoval pražskou polytechniku, přešel do Vídně na Akademii výtvarných umění. Vyučil se i zednickému řemeslu, takže proces stavby zděných objektů znal i z praktického hlediska.
Josef Zítek nebo také Josef von Zitek (4. dubna 1832 Karlín– 2. srpna 1909 Praha Smíchov, český architekt, autor původního projektu Národního divadla v Praze. (kreslil Josef Mukařovský, z archivu ÚČL AV ČR)
Studium ukončil s vyznamenáním, poté ve svých 22 letech nastoupil postupně do ateliérů dvou význačných architektů. Získal římskou cenu architektury za svůj první samostatný projekt a tím i možnost dvouletého pobytu v Římě, který mu zaplatil francouzský král. V Itálii mohl studovat bohaté římské stavby. První velkou zakázku, Zemskou galerii a muzeum ve Výmaru, realizoval v letech 1863–1868. Následovaly projekty pro šlechtické rody na přestavby zámků v Bečově a Petrohradu. Věnoval se také restaurování historických staveb.
Rudolfinum – slavnostní otevření se odehrálo 7. února 1885, třebaže korunní princ Rudolf, jehož jménu byla budova zasvěcena, opět nemohl přijet. Stavba samotná byla tehdy zamýšlena jako výraz loajality k habsburské rodině i rakouské monarchii. (Patrick-Emil Zörner /Paddy/, volné dílo)
V Zemském polytechnickém ústavu v Praze působil Josef Zítek 40 let. Jeho žáky byli například Antonín Wiehl, pozdější vůdčí osobnost české neorenesance, a Josef Schulz, s nímž spolupracoval na několika stavbách.
Zítkovo jméno je spjato i s první budovou Národního divadla, která bohužel nešťastně vyhořela. Jeho návrh projektu na vybudování Národního divadla byl tehdy posouzen jako nejlepší a vybrán ve vyhlášené soutěži. Když Zítkova první realizace Národního divadla vyhořela, Josef Schulz po něm převzal práci na obnově divadla.
Národní divadlo – pohled z Petřínské věže, pravé křídlo historické budovy tvoří původní Prozatímní divadlo. (A. Savin – vlastní dílo)
Josef Zítek potom náležel k těm, kdo prohlásili, že do budovy Národního divadla už nikdy nevstoupí. Přestal víceméně projektovat a zbytek života strávil v ústraní mimo společnost.
Ke konci svého života, v roce 1908, získal titul barona. Zemřel v Praze na Janáčkově nábřeží, pochován je v Malenicích poblíž Lčovic, kde žil na svém statku.
Muzeum ve Výmaru – Prellerova galerie. V této první neorenesanční práci Zítkově se ve vnějšku stavby již objevuje jeden z typických znaků benátské architektury, který se později stal příznačným i pro Zítka samého – trojdělení. (Michael Sander, vlastní dílo)
