Podvolení se pronásledování ze strany režimu situaci jen zhorší, uvedl muž, který byl kvůli své víře mučen téměř k smrti.
David Xie zíral do stropu. Bílé světlo svítilo ve dne v noci a on od něj nemohl odvrátit zrak. Ale to byl jen ten nejmenší z jeho problémů.
Ležel na posteli, ruce roztažené nad hlavou a připoutané pouty k jejímu kovovému rámu, a nohy měl přivázané proužky látky. Byl zadržován na dobu neurčitou. Nebyl zde žádný rozsudek k odpykání, žádná budoucnost, na kterou by mohl upnout naději.
Říkají tomu „smrtelná postel“, sdílí Xie. Vydržel bití i další odporné formy mučení, ale toto bylo ještě horší – prostě být nepřetržitě připoutaný k posteli, bez možnosti pohnout se. Netrvalo dlouho a jeho tělo začalo bolet, říká. A nepřestalo to, ani když vězeň prosil o smrt. Ale ta mu nebyla dovolena. Byl připojen na infuze a udržován při životě den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem.
„Nezůstane vám vůbec žádná naděje,“ sdílí Xie pro Epoch Times. „To je děsivé. Tato psychologická forma mučení je možná ještě brutálnější a krutější než fyzické mučení.“
Ani nevěděl, kde se nachází. Jen to, že stráže nosily uniformy Pekingské ozbrojené policie. Ale věděl, proč tam je.
„Když projdeš transformací, pak tě z této postele sundáme,“ pověděl mu vedoucí důstojník jménem Hu Zihui. „Jinak na ní zůstaneš po zbytek života.“
„Transformace“ je výraz používaný bezpečnostním aparátem Komunistické strany Číny (KS Číny) a označuje donucení člověka, aby se vzdal své víry – v tomto případě Xieovy víry ve Falun Gong, duchovní praxi zahrnující pomalá cvičení a principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.
Tato praxe se v 90. letech v celé Číně stávala stále populárnější a státní média ji zpočátku chválila pro její zdravotní přínosy. Když však vládní průzkumy ukázaly, že praktikujících je více než 70 milionů, postoj KS Číny se obrátil. Dne 20. července 1999 stranická média oznámila zákaz Falun Gongu a začala vydávat nepřetržitý proud propagandy proti této praxi.
Xie začal Falun Gong praktikovat v roce 1998 poté, co mu jej doporučil příbuzný a jeho vysokoškolský profesor. Zmiňuje, že jej okamžitě uchvátily jeho morální principy.
„Nikdy jsem nenarazil na jinou knihu, nečetl žádnou akademickou teorii ani žádný školní předmět, který by mohl lidi skutečně naučit, jak být laskaví, jak být dobrými lidmi, nebo jak se opravdu kultivovat podle pravdivosti, soucitu a snášenlivosti,“ poznamenává.
Jeho srdeční potíže, kvůli nimž měl zhruba jednou měsíčně pocit, že umírá, téměř úplně zmizely poté, co se praxi plně věnoval, a stejně tak i deprese, kterou u něj způsobovaly, uvedl.
V červenci 1999 navštívil své prarodiče ve městě Anqing, téměř 500 km západně od Šanghaje, kde žil se svými rodiči a studoval na univerzitě. Když byl oznámen zákaz Falun Gongu, nedokázal to pochopit.
„Den předtím nám bylo dovoleno praktikovat, ale další den už ne,“ vzpomíná.
Ve svých 21 letech se nezajímal o politiku a vůči čínskému komunistickému režimu nechoval žádné silné pocity jedním či druhým směrem, uvádí. Když se na to dívá zpětně, vůbec si neuvědomoval, jaký typ režimu jej obklopoval, podotýká.
„Bylo to naprosto nepředstavitelné. Jak by to vláda mohla potlačit? Je to naprosto nepředstavitelné. Jediné, co jsem si dokázal představit, bylo, že udělali chybu.“
Rozhodl se proto podat odvolání u provinční vlády.
„Když udělali chybu, měli bychom vládě objasnit, že Falun Gong je dobrý a že se mýlili,“ shrnuje své uvažování.
Nebyl jediný, koho to napadlo. Už tam stála skupina lidí tiše čekajících před vládní budovou, vysvětluje.
„Jakmile jsme tam dorazili, policie začala lidi zatýkat.“
Byli odvlečeni do odlehlé vesnice v horách. Tam policisté zaznamenali jejich osobní údaje, pouštěli z amplionů proti–falungongovskou propagandu a poté je autobusem odvezli do většího města, kde byli propuštěni.
Cesta do Pekingu
Xie uvádí, že mu trvalo několik měsíců, než si srovnal myšlenky. V říjnu 1999 se rozhodl podat odvolání u centrální vlády v Pekingu – teoreticky legální způsob, jak mohou obyčejní Číňané vyjadřovat stížnosti vůči režimu.
Byl však krajně nepřipravený. Vystoupil z vlaku a netušil, kam jít ani co dělat. V Pekingu neznal jediného člověka. Jediné, co dokázal, bylo najít místo k přespání ve stavbě univerzitní budovy.
„Rozprostřel jsem tam novinový papír a šel spát,“ říká. Zvyklý na mírné klima Šanghaje se v Pekingu probudil uprostřed noci zimou.
„Vstal jsem a chodil kolem, abych se zahřál.“
Netušil, že už je pod dohledem. Centrální vláda měla politiku trestání úředníků, jejichž místní obyvatelé odjeli do Pekingu podávat odvolání ohledně Falun Gongu. Později se dozvěděl, že několik lidí z jeho univerzity čekalo poblíž náměstí Tchien-an-men, aby ho zadrželi, pokud by se tam objevil.
„Slyšel jsem, že tam celý den seděli na stoličkách,“ říká.
Následující den stál před dilematem. Pokud by se vrátil domů, mohl by být zatčen nebo mu už nikdy nemuselo být dovoleno do Pekingu odjet. Ale pokud by se rozhodl zůstat déle, rychle by mu došly peníze.
„Měl jsem pocit, že jsem ještě nesplnil to, kvůli čemu jsem přišel,“ dodává.
Rozhodl se zůstat a najít si práci. V noci se vplížil do univerzitních učeben, aby tam přespal.
Brzy si našel práci jako podomní prodejce elektroniky. Za každý prodaný přístroj mu byla slíbena provize 100 jüanů, což odpovídalo zhruba 295 Kč. Ale za více než měsíc neprodal ani jeden kus. Za posledních 5 jüanů (cca 15 Kč) si koupil obyčejné pšeničné housky a přiděloval si jednu denně, aby zásoby vydržely. Přinejmenším mu jeho šéf nabídl ubytování na koleji, kde sdílel pokoj se šesti dalšími dělníky.
Všichni na koleji věděli, že praktikuje Falun Gong, ale podle všeho ho nikdo neudal policii, zmiňuje. Zdálo se mu, že jeho chování mělo větší váhu než neustálá propaganda v médiích. Pilně pracoval a pomáhal ostatním. Obzvlášť si cenili toho, že se dobrovolně ujal vaření.
Postupně začal vydělávat dost na to, aby se uživil, a stal se nízko postaveným vedoucím.
Jednoho dne šel na velkoobchodní trh nakoupit zboží pro podnikání. Když sdělil, že praktikuje Falun Gong, jeden z obchodníků ho informoval, že na trhu pracuje ještě další praktikující. Chvíli trvalo, než ho našel, ale pro Xieho to znamenalo ohromně mnoho. Poprvé navázal kontakt s komunitou Falun Gongu v Pekingu.
V roce 2001 firma, pro kterou pracoval, zkrachovala. Měl pocit, že pronásledování možná polevuje, a tak se rozhodl zavolat domů.
Je pochopitelné, že jeho matka měla obavy. Zanechal jí dopis s vysvětlením, proč se rozhodl odjet do Pekingu, ale od té doby o sobě nedal vědět. Požádala ho, aby se okamžitě vrátil do Šanghaje. Udělal to – jen aby zjistil, že ho škola vyloučila za to, že jel do Pekingu, přestože se nikdy nedostal až k vládní kanceláři pro odvolání.
Místo aby pronásledování polevovalo, stupňovalo se. Xie měl starosti. Věděl, že situace v Pekingu je špatná, a chtěl pomoci. Když měl příležitost setkat se s několika praktikujícími z hlavního města, zeptal se jich, jak může pomoci. Řekli mu, že potřebují někoho, kdo obejde internetovou cenzuru a stáhne materiály Falun Gongu odhalující pronásledování. Mnoho praktikujících byli starší lidé s omezenými počítačovými dovednostmi, ale pro Xieho to nebyl problém.
Vrátil se do Pekingu, pronajal si malý byt a koupil počítač a tiskárnu. Materiály tiskl a předával je dalšímu člověku, který je distribuoval dál. V té době to byla jen improvizovaná operace. Ale podobná malá výrobní místa se brzy objevila po celé Číně – podle pozdějšího odhadu organizace Freedom House jich byly statisíce.
Brzy Xie pomáhal s distribucí i sám. Byla to děsivá práce. Celé město mělo zlověstnou atmosféru, vzpomíná.
„Mohli jste vidět spoustu policistů v uniformách, jak hlídkují v ulicích, ve stanicích metra, hlídkovali všude.“
Pokaždé, když měl u sebe materiály Falun Gongu, cítil obrovský tlak. Už samotné přistižení s takovou literaturou znamenalo být poslán do vězení nebo do tábora nucených prací.
Jednoho chladného zimního dne v prosinci 2001 se jeho obavy naplnily. Když kráčel po ulici North 3rd Ring Middle Road, dva muži mu zastoupili cestu. Pokusil se ustoupit, ale další dva už stáli za ním.
„Byl jsem naprosto nepřipravený,“ podotýká.
Strhli ho na zem, spoutali mu ruce a nasadili mu přes hlavu pytel.
Zadržení a mučení
Xie byl převezen na neznámé místo k výslechu. Několik policistů se ho vyptávalo na jeho kontakty s dalšími praktikujícími Falun Gongu, ale nic jim neřekl. Pak přišlo bití.
Jeden policista ho škrtil obuškem, aby nemohl křičet. Další ho začal obuškem bít do zad a do nohou.
„Byl nemilosrdný,“ konstatuje Xie.
Obušky byly ze železa potaženého gumou. Každý úder byl nesmírně bolestivý, ale velké podlitiny se neobjeví hned, takže týrání zakryjí. Než ztratil vědomí kvůli nedostatku kyslíku, policisté přestali, aby mu dali pár vteřin nadechnout se. Pak ho znovu škrtili a pokračovali v bití.
Tito policisté velmi dobře věděli, co dělají, uvědomil si, a byli v tom dost „zruční“.
„Kdyby to dělali poprvé, nedělali by to tímto způsobem,“ doplňuje.
V tu chvíli si uvědomil, že KS Číny je „mimořádně zlá“.
„Najednou jsem pochopil, že Komunistická strana není vůbec taková, jaký [o sobě] vytváří obraz v knihách.“
Policisté „neměli žádné lidství“, zdůrazňuje. Vyhrožovali mu, že ho zabijí, pokud nebude „spolupracovat“.
„Pověsíme tě na strom na celou noc a pak vykopeme jámu a pohřbíme tě zaživa,“ vyhrožovali mu.
„Jak by mohl normální policista říct něco takového? To je nemožné,“ míní Xie.
Byla tam i další hrozba: „Pošleme tě na severovýchod Číny.“
Nevěděl tehdy, co to znamená. Teprve o roky později se dozvěděl, že tehdy to bylo právě na severovýchodě, kde čínská komunistická strana rozvíjela praxi zabíjení zadržených praktikujících Falun Gongu a prodeje jejich orgánů.
Po bití mu znovu nasadili pytel na hlavu a poslali ho do tajného detenčního centra. Neměl tušení, kde se nachází, ale vědět to by mu stejně nepomohlo. Na nenápadné budově byl honosný nápis „Pekingské právní školicí centrum“. Ve skutečnosti sloužila jako zařízení pro vymývání mozků a mučení.
Mnoho takových zařízení bylo zřízeno po celé Číně, aby „transformovala“ praktikující Falun Gongu. Mohla držet lidi po dny i měsíce bez jakéhokoli právního procesu, jak vyplývá ze svědectví bývalých zadržených shromážděných na webu Minghui.org, který se věnuje sdílení informací o Falun Gongu a pronásledování.
Byl umístěn na samotku s kamerou neustále namířenou na jeho obličej. Nebyl povolen žádný kontakt s okolním světem.
Xie odmítl podvolit se okolnostem. Okamžitě zahájil hladovku. Stráže to však jednoduše vzaly jako záminku k další formě mučení – k násilnému krmení. Několik lidí ho drželo přikovaného k židli, zatímco další mu zasouval dlouhou gumovou hadičku nosem až do žaludku.
Nebylo na tom vůbec nic humanitního, popisuje.
„Způsobuje to nesmírnou bolest.“
Byl takto krmen násilím mnohokrát. Jednou hadička pronikla místo do žaludku do jeho plic. Policista, který zároveň fungoval jako „zdravotnický“ personál, si toho všiml a vytáhl ji – kdyby to neudělal, Xieho by to zabilo. Minghui zdokumentoval mnoho podobných případů.
Další metodou mučení bylo vystavení chladu. V zimě vběhly stráže uprostřed noci do jeho cely, otevřely okno a vylily mu na hlavu několik plastových lahví studené vody, takže zůstal promočený v ledovém mrazu.
Také rozšiřovali zvěsti, že jiní praktikující Falun Gongu svou víru odvolali a začali spolupracovat se strážemi.
„Chtějí jen, abyste měli pocit, že jestli to udělali všichni ostatní, měli byste to udělat také,“ uvádí Xie.
Ani tehdy se však nevzdal.
A tak na něj použili „smrtelnou postel“.
Byl k ní připoután déle než sedm měsíců, dokud nebyl tak zesláblý, že se mu nebezpečně zpomalil tep a krevní tlak klesl na 40/70. Když si uvědomili, že je blízko smrti, konečně ho z postele sundali.
„Nechtěli za [moji smrt] nést odpovědnost,“ líčí.
Jeho svaly byly těžce atrofované.
„Připadal jsem si, jako bych už nevěděl, jak se postavit. Nevěděl jsem, jak pohnout rukama.“
Asi o dva měsíce později byl převezen do tábora nucených prací – oficiálně Pekingského převýchovného tábora Tuanhe.
Už žádný strach
V té chvíli měl Xie pocit, že se zbavil strachu z bolesti a smrti. Nebylo už nic, čím by mu stráže mohly vyhrožovat – a zdálo se, že to vědí i ony. Dokonce ve své cele cvičil sestavy Falun Gongu, které podle něj výrazně přispěly k jeho postupnému zotavení. Nikdo ho nezastavil.
Jakmile se však zotavil, mučení pokračovalo. Tentokrát to byla „tygří lavice“. Byl nucen sedět na velmi malé stoličce asi 18 hodin denně. Tato jednoduchá technika způsobuje nesnesitelnou bolest.
Ani to ho nezlomilo. Byl propuštěn v lednu 2004 po obvyklém ročním trestu v táboře.
Vrátil se do Šanghaje a po několika letech uprchl do Spojených států.
„Od chvíle, kdy jsem přišel do Spojených států, jsem skutečně pocítil, co znamená svoboda. Tady mohu svobodně praktikovat Falun Dafa, klidně meditovat v městském parku bez strachu a dokonce pochodovat po boku tisíců dalších praktikujících rušnými ulicemi Manhattanu. Něco takového je v pevninské Číně nepředstavitelné,“ objasňuje v e-mailu.
Velká část pronásledování je založena na strachu, poznamenává. Režim spoléhá na to, že lidé přijmou způsob uvažování, který je vede k ochraně sebe sama a k vyhýbání se činnostem, jež by mohly režim popudit. Ale ve skutečnosti je to naopak, uvědomil si. Teprve když se skutečně zbavil strachu, pronásledovatelé povolili.
„Už si netroufli mě dál pronásledovat.“.
Xie vyjádřil hlubokou vděčnost Spojeným státům za to, že mu poskytly šanci na důstojný život.
„V této svobodné zemi jsem konečně zažil respekt a naplnění základních lidských práv a svobody víry, s nimiž se každý člověk rodí,“ zdůrazňuje.
„Doufám, že jednoho dne brzy budou moci tento pocit svobody, důstojnosti a štěstí zažít i všichni lidé žijící v pevninské Číně.“
–ete–
