Po včerejším varování českých ocelářů, týkajícím se vysokých cen energetických zdrojů, a v návaznosti na deklarovaný úmysl německé vlády výrazně dotovat část cen elektřiny tamním firmám v době klesající konkurenceschopnosti našich energeticky náročných podniků, zazněly dnes obdobné obavy i ze strany chemických podniků a výrobců keramiky. Ty navíc podpořila studie EGU Brno. Potenciální budoucí ministr průmyslu a obchodu na problémy na místě reagoval.
Chemický průmysl
Prezident Svazu chemického průmyslu Daniel Tamchyna prvně vykreslil důležitost jeho odvětví z různých úhlů, ať už jako základu pro řadu dalších průmyslových oborů, významného přispěvatele zaměstnanosti a příjmu do státního rozpočtu, či partnera a investora do vědy a výzkumu.
Za několik posledních let dle něj ale chemický průmysl v Evropě zažívá alarmující snižování výrobních kapacit v Evropě kvůli vysokým cenám energií, jež rostou v důsledku evropské klimatické politiky. Konkrétně jen za poslední rok zavřely velké chemičky na starém kontinentu nenávratně 11 milionů tun kapacit a dle evropského svazu je přímo ohroženo dalších 350 podniků s 200 tisíci zaměstnanci.
Upozornil také, že přesun výroby na jiné kontinenty, např. do Asie, sice emise CO2 v Evropě sníží, ale v celosvětovém měřítku je zvýší kvůli méně přísným regulacím. To kvituje i Michal Macenauer z EgÚ Brno, který se tomuto paradoxu, tzv. Carbon Leakage, věnoval podrobněji (viz níže).
Tamchyna podotkl, že chemický průmysl není proti dekarbonizaci, ale proti nereálným termínům a neexistenci efektivních dostupných a ověřených technologií.
Poukázal na to, že u prvovýrobců chemikálií tvoří energie 30–40 % veškerých nákladů. Kromě obecně vysokých cen elektřiny a plynu v Česku, potažmo v Evropě, nerovnoměrnosti cen a vládních kompenzací napříč zeměmi EU (obzvláště pak ve smyslu záměru německé vlády), se potýká jeho odvětví s nedostatečnou ochranou evropského trhu a vysokou mírou regulace.
Situace je dle něj na domácí půdě už neúnosná. „Nepožadujeme dotace nebo nějaké přímé platby ze státního rozpočtu, ale rozumné a zákonem předpokládané kompenzace nákladů na elektřinu, aby byl český průmysl i nadále schopný konkurovat podnikům z ostatních evropských států a také zbytku světa,“ sdělil v doprovodné tiskové zprávě s tím, že naši politici musí reagovat rychle.
Keramický průmysl
Roman Blažíček, jednatel společnosti Lassesrsberger (Rako), sdílel obdobné myšlenky jako chemici. V jeho odvětví, které produkuje výrobky od sanitární techniky po cihly, tvoří energie 30 % nákladů.
Ztrátu konkurenceschopnosti demonstroval na postupném třicetiprocentním propadu evropské výroby mezi lety 2021 a 2024, přičemž v Česku šlo o skokový propad mezi lety 2022 a 2023.
Zaměstnanost v jeho firmě klesla o 20 % a příští měsíc budou uzavírat celý závod v Podbořanech se 75 zaměstnanci.
Většina průmyslových sektorů dle něj nedokáže přenést zvýšené náklady na zákazníky. Poznamenal, že zachování domácí výroby je důležité pro nezávislost, a pro stabilizaci jeho odvětví navrhuje obdobná řešení jako jeho předřečník. Na margo dotačního úmyslu německé vlády řekl: „Pokud by v této situaci měly české podniky v energeticky náročných odvětvích platit plnou tržní cenu, stanou se takřka přes noc nekonkurenceschopnými.“
Studie EGU
Michal Macenauer z EGU Brno představil závěry rozsáhlé studie, která vznikla na popud energeticky náročného průmyslu a zabývá se dopady dekarbonizačních cílů EU a jejich vlivů na konkurenceschopnost.
„Děje se to prostřednictvím neskutečné byrokracie, stovky tisíc stran textů, desítky cílů, ve kterých se téměř nikdo nevyzná,“ uvedl přítomné do politiky EU. A dodal: „Energeticky náročný průmysl neskutečně trpí a neskutečně teprve začne trpět.“
Podotkl, že relokací výroby a krachů firem zatím nebylo dost na to, „aby si toho politici všimli“, přičemž předpokládá, že problematika se začne politicky řešit víc, až dopady ucítí přímo voliči.
Na grafu k emisím CO2 demonstroval, že zatímco v EU jejich objem mírně klesá, trend v asijských zemích je prudce rostoucí. V této souvislosti zmínil dopad relokací výrob z Evropy, onen Carbon Leakage, který způsobuje, že ve výsledku se v zahraničí na výrobu stejných věcí vyprodukuje 1,7- až trojnásobné množství emisí, které ale „konstruktéry bezemisních cílů EU“ nezajímají.
Demonstroval také, že emisní povolenky ve zbylých částech světa jsou daleko levnější než v EU. Čína je má např. sedminásobně levnější a na emisích se přitom podílí mnohonásobně více než Evropa.
Problém s konkurenceschopností vidí ale i na vnitřním trhu EU, podobně jako jeho předřečníci. Např. dle čísel EGU mají naše průmyslové podniky momentálně o 6 % dražší elektřinu než německé a o 30 % dražší než francouzské.
Další problém elektřiny vidí v potřebě uzpůsobení distribuční a přenosové síti obnovitelným zdrojům, která si vyžádá obrovské náklady a čas. Na příkladu Holandska poukázal na obtíže připojení nového výkonu k síti, s čímž se bude země potýkat dlouhou řadu let.
Rozebral také řadu dalších aspektů a závěrem navrhl doporučení plynoucí ze studie pro zlepšení podmínek energeticky náročného průmyslu:
Možností moc není
Místopředseda hnutí ANO a předpokládaný budoucí ministr průmyslu a obchodu, Karel Havlíček, reagoval výčtem několika opatření či nástrojů, které ale dotačnímu úmyslu německé vlády konkurovat nemohou.
Jedním má být odpuštění poplatků za obnovitelné zdroje, které jsou součástí regulované složky elektřiny, což by mohlo v průměru zlevnit elektřinu firmám o 9-10 %, odhadl Havlíček.
Dalším pak má být zvýšení odpisů pro obory náročné na energie, k čemuž však byl prezident chemiků skeptický.
Dále chce Havlíček revidovat veškeré výdaje a náklady na distribuční soustavu.
O přímé podpoře i vzhledem k „dírám“ v rozpočtu neuvažuje. V rámci EU chce hledat spojence pro zmírnění zelených politik, nerušit volné emisní povolenky a zabránit spekulantům v ovlivňování cen povolenek.
