Mnohé osudy se dochovaly jen v torzovitých dokumentech, svědectvích či v lepším případě na pamětních deskách. Československý odboj, ať už za první světové války, druhé světové války, či komunistického režimu, stojí na ramenou osob, o kterých se často ve veřejném prostoru nehovoří.
Františka Plamínková: feministka, politička, oběť nacismu
Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze do rodiny obuvníka. Vzdělala se jako učitelka. Absolvovala Ústav pro vzdělání učitelek, což v té době představovalo jeden z mála přístupů žen ke vzdělání. Od mládí silně věřila v rovnoprávnost žen a stavěla se proti tehdejšímu zvyku, že učitelky nesměly mít volně založenou rodinu, aktivně vystupovala za zrušení celibátu učitelek.
Její politické angažmá mělo dalekosáhlý dosah; byla jednou z prvních žen v československé politice, spoluzakládala ženské spolky a od roku 1905 patřila k iniciátorkám snah o volební právo pro ženy. Po vzniku samostatného Československa se stala senátorkou. Ve svém projevu obhajovala, že politika by neměla být cílem, ale prostředkem k lepšímu životu ve státě, kde i ženy mohou mít spravedlivé možnosti a hodnotu.
S rostoucím ohrožením demokracie v Evropě se Františka Plamínková stala hlasitou bojovnicí proti fašismu. Už v roce 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém protestovala proti urážkám českého národa a varovala před válečným tažením. Po okupaci Československa se její politická a veřejná činnost stala pro nacisty rizikem. 1. září roku 1939 byla poprvé nakrátko zatčena. Podruhé 11. června roku 1942 během heydrichiády, načež byla poslána do Malé pevnosti v Terezíně.
Její odmítnutí veřejně odsoudit atentát a její dlouholetá veřejná angažovanost proti totalitě se jí staly osudnými. 30. června 1942 byla popravena zastřelením na popravišti v Kobyliské střelnici v Praze.
Josef Bryks: pilot RAF, válečný veterán a oběť komunistické perzekuce
Josef Bryks se narodil 18. března 1916 v Lašťanech poblíž Olomouce do rodiny rolníka. Po absolvování obchodní akademie nastoupil roku 1935 na armádní školu v Košicích. Pak na Vojenskou akademii v Hranicích. Svůj výcvik dokončil v roce 1938.
Po německé okupaci utekl z protektorátu v lednu 1940. Jeho cesta na svobodu vedla přes Maďarsko, Jugoslávii (zde se na francouzském konzulátu v Bělehradě zapsal do cizinecké legie, a tím pádem obdržel francouzské doklady), Řecko, Turecko a Sýrii až do Francie. Jelikož ale Francie posléze padla, byl evakuován spolu s dalším československými vojáky do Velké Británie. V RAF se stal stíhacím pilotem, včleněn do československé perutě, později do britských jednotek.
V červnu 1941 byl při boji nad okupovanou Francií sestřelen. Němci ho zajali, zbili a poslali do zajateckého tábora Oflag IXA/H Spangenberg. Při výsleších se vydával za Brita, Josepha Brickse. Ze zajetí se pokusil několikrát utéct. Jeho opakované pokusy ho přivedly do jiného tábora – Stalag Luft III v polské Zaháni. I odtud se pokusil neúspěšně utéct, a to skrze tunel. V roce 1944 byl deportován do Prahy, jelikož se Němcům dostal do ruky doklad s Bryksovou skutečnou identitou. Po výsleších v Praze a domluvou mezi Brity a Němci byl Bryks převezen do ostře střeženého tábora v Colditzu.
Po osvobození a návratu do Československa obnovil svou službu v československém letectvu. Ale jeho boj za svobodu neskončil. Po únorovém puči v roce 1948 se stal terčem nového režimu. Byl nejprve zatčen a obviněn z přípravy útěku do západní Evropy. I když vojenský soud v létě 1948 tehdy ještě neřídil komunistický režim a Bryks byl zproštěn, situace se po volbách změnila.
V novém procesu, napojeném na Karla Janouška, nejvyššího představitele československého letectva ve Velké Británii, dostal v roce 1949 deset let vězení, byla mu odebrána hodnost, vyznamenání a skončil v rezervě.
O dva roky později v souvislosti s údajnou vězeňskou vzpourou dostal dalších dvacet let těžkého žaláře. Bryks byl převezen nejprve do pankrácké věznice, poté do Bory u Plzně, následně do Opavy, a nakonec do Leopoldova a do uranových dolů v Jáchymově, kde tvrdá práce a podmínky politických vězňů drasticky degradovaly zdraví odsouzených.
Věznění, tvrdé zacházení a nucené práce v dole náročně zatěžovaly jeho tělo. Jeho zdraví se postupně zhoršovalo až 11. srpna 1957 podle zprávy napsané členem Správy táborů umírá na srdeční infarkt. Dle výpovědi spoluvězně Františka Martinka byl ale Josef oddělen od ostatních a do své cely později navrácen, kde byl nalezen se známkami udušení.
Po pádu komunismu byl Josef Bryks rehabilitován. V roce 1989 povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka, později brigádního generála a v roce 2006 byly zrušeny všechny rozsudky.
Františka (Fráňa) Zemínová
Františka Zemínová se narodila 15. srpna 1882 v Dolních Chvatlinách u Kolína v početné rodině. Narodila se jako poslední z 12 dětí. Absolvovala obchodní školu a následně pracovala jako účetní a prodavačka, zároveň se od mládí angažovala v politickém a společenském životě.
Od roku 1897 byla aktivní v národně socialistické straně. Během svého života stála u zrodu ženských spolků a v roce 1905 spolu s Františkou Plamínkovou založila Výbor pro volební práva žen. Již tehdy hájila názory, že ženy by měly mít stejná práva jako muži, zejména v oblasti volného zaměstnání a politického zastoupení.
V meziválečném Československu patřila mezi prominentní političky: v letech 1918–1938, a znovu v letech 1945–1948, byla předsedkyní ženského ústředí své strany, zastávala funkci místopředsedkyně strany a v parlamentu působila jako poslankyně Národního shromáždění. Její politická a sociální angažovanost zahrnovala i sociální osvětu a publicistiku, často se totiž věnovala právům žen a sociálním otázkám. Publikovala v měsíčníku Ženské snahy (1908–1914), v deníku České slovo a v Listu československých žen (1934–1938).
Po únoru 1948 Františka Zemínová odmítla spolupracovat s novým režimem. Odešla z veřejného a politického života na protest proti omezování svobod a likvidaci demokratických principů. Přesto ji ale režim neušetřil. Na podzim roku 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou byla za údajné záškodnické spiknutí odsouzena v roce 1950 k 20 letům vězení. Bylo jí 68 let.
Po 11 letech ve vězení a dvou infarktech jí byl zbytek trestu prominut v roce 1960 prezidentem Novotným. O dva roky později zemřela.
Jaroslav Borkovec
Jaroslav Borkovec se narodil 16. června 1906 v Jaroměři do rodiny kapitána československé armády. Jeho formativní roky probíhaly v meziválečné době, roku 1925 dokončil gymnaziální vzdělání v Písku. Poté pracoval jako úředník, nejprve ve firmě vyrábějící žárovky (Elektra), později v Úrazové pojišťovně. Souběžně při zaměstnání studoval práva na Univerzitě Karlově, po válce získal titul JUDr.
Jaroslav Borkovec se také angažoval politicky, před válkou byl členem strany Československé národní demokracie, v meziválečném období patřil k veřejným činitelům a v letech před okupací vystupoval jako zastupitel pražského magistrátu.
Po německé okupaci se Jaroslav Borkovec zapojil do protinacistického odboje. Šířil ilegální tiskoviny a udržoval kontakty s odbojem. Dne 29. května 1940 byl zatčen gestapem. Vězněn byl nejprve v Praze, poté v koncentračním táboře v Terezíně a pak v Plzni. Soud ho poté v Drážďanech 14. října 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. Většinu trestu si odpykal v káznici Waldheim. Propuštěn byl předčasně 5. července 1943.
Navzdory tomu, že byl z vazby fyzicky oslaben, se účastnil květnového Pražského povstání a stal se členem revolučního národního výboru. Za svou odbojářskou činnost obdržel Československý válečný kříž a Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně.
Po únorovém převratu v roce 1948 a nastolení komunistické moci se Borkovec opět dostal do hledáčku státních orgánů. Již od počátku roku 1948 byl pod dohledem pro své demokratické a protikomunistické smýšlení – byl poprvé zatčen StB za údajné reakcionářství.
V květnu 1949 byl v rámci akce Květa zatčen StB podruhé a obviněn z protistátní činnosti – tzv. Prokešův puč. Nevíme, jak silně byl Borkovec do převratu zapojen, podle komunistických zdrojů měl být jeho iniciátorem. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen 30. července 1949 k trestu smrti spolu s řadou dalších odbojářů a 5. listopadu 1949 popraven.
Osob, které se zúčastnily odboje a které za demokratické hodnoty položily svůj život, je nespočet. V tomto článku zaznělo jen pár jmen, o kterých dnes často neslyšíme. Jejich odvaha, oběť a odkaz nesmí upadnout v zapomnění.
