Bachova nezaměnitelná skladba by dnes neexistovala bez německého textaře, německého skladatele a britského básníka.
J. S. Bach nenapsal chorály označované jako Bachovy. Přinejmenším ne sám. Chorály jsou luterské duchovní písně a „Bachovy chorály“ jsou jejich harmonizace a úpravy. Existují jich stovky. Jako chrámový hudebník u kostela sv. Tomáše v Lipsku musel Bach od roku 1723 až do své smrti v roce 1750 každou neděli dodat novou skladbu. Repertoár dříve složených chorálních melodií se mu tedy velice hodil.
Jak bylo pro Bacha typické, pozvedl obyčejné k neobyčejnému. I jeho nejjednodušší čtyřhlasé úpravy chorálů dodnes představují definitivní podobu těchto melodií. Chorální zpracování zařazoval také do svých kantát – týdenních skladeb pro sbor, vokální sólisty a nástroje psaných pro konkrétní liturgické účely.
Jesu, Joy of Man’s Desiring
Krátce po svém příjezdu do Lipska v květnu 1723 měl Bach napsat kantátu pro svátek Navštívení Panny Marie, připadající na 2. července. Odpověděl kantátou Herz und Mund und Tat und Leben (Srdce a ústa a čin a život), později katalogizovanou jako BWV 147.
Původní německý text chorálu napsal Martin Janus a melodii složil Johann Schop. Anglický překlad pořídil Robert Bridges (1844–1930), britský dvorní básník v letech 1913–1930. Na výsledném tvaru se podílelo mnoho rukou, avšak bez Bachova hudebního zpracování by chorál jen stěží získal svou dnešní slávu.
Jesu, Joy of Man’s Desiring, založené na německém chorálu Jesu, meiner Seelen Wonne (Ježíši, rozkoši mé duše), tvořilo desátou a závěrečnou část kantáty.(Bach použil tuto melodii, ovšem s jiným textem, také v šesté části.) A protože nikdy nepropásl příležitost pro kontrapunkt, protkal akordy svého chorálního uspořádání triolovou melodickou linkou, která skladbě dodává nepřetržitý proud. (Poslechněte si)
V provedení pro sbor a orchestr představují na začátku chorální harmonii žestě a dřevěné dechové nástroje, načež je v čase 0:39 vystřídají smyčce s triolovou melodií. Chorální vrstva a triolová linka se po celou dobu skladby střídají nebo splývají, a vytvářejí tak působivou mozaiku.
Popularita této úpravy byla taková, že pianistka Dame Myra Hessová vytvořila v roce 1926 její sólovou klavírní verzi. (Poslechněte si)
Právě v této podobě se dílo dnes nejčastěji provádí. Hessové aranžmá dokáže v deseti prstech sólové pianistky zachytit jak bohaté textury chorální harmonie, tak i legatový tah nikdy nekončící melodie. Vyžaduje pianistu s mimořádnou rytmickou disciplínou a přesnou kontrolou artikulace.
Jaká témata z oblasti kultury a umění bychom měli zpracovat příště? Náměty a podněty prosím posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
