Hlava katolické církve, papež Lev XIV., se na začátku roku před diplomaty vyjádřil proti omezování svobody slova a projevu, proti pronásledování křesťanů a potratům a také se vyslovil pro návrat k diplomacii zaměřené na dialog.
Papež Lev XIV. se při své audienci pro akreditované členy diplomatického sboru ve Vatikánu v pátek 9. ledna 2026 mimo jiné vyjádřil proti omezování svobody slova a projevu.
Západní jazyk „s orwellovským nádechem“
„Svoboda slova a projevu je zaručena jistotou jazyka a skutečností, že každý termín má kořeny v pravdě,“ uvedla hlava římskokatolické církve, když zahajovala své myšlenky o svobodě slova. Papež dále pokračoval:
„Je proto politováníhodné konstatovat, že zejména na Západě je prostor pro skutečnou svobodu projevu čím dál více omezen, zatímco se vyvíjí nový jazyk s orwellovským nádechem, který se ve své snaze o stále větší inkluzivnost dostává k tomu, že vylučuje ty, kteří se nepřizpůsobí ideologiím, kterými je poháněn.“
Význam slov se stává „stále více fluidním a koncepty, které reprezentují, jsou stále mnohoznačnější“, varoval augustinián. Jazyk se tak „stává stále více zbraní, kterou lze použít k oklamání nebo k útoku a urážení protivníků“. Proto je podle něj nutné „všude zajistit, že slova opět vyjadřují jednoznačné a jasné skutečnosti“. „Pouze tak lze znovu nastolit autentický dialog bez nedorozumění,“ doporučil.
Proti „pokračující institucionální marginalizaci rodiny“
Konkrétně se bývalý kardinál Robert Francis Prevost z Chicaga, který byl do funkce zvolen až 8. května 2025, ve své řeči k diplomatům také věnoval tématu rodiny: Bůh stvořil člověka „z lásky k existenci“ a „současně ho povolal k lásce“.
„Toto povolání se ve zvláštní a jedinečné formě projevuje v rámci rodiny,“ uzavřel papež. Vyjádřil zármutek nad „rostoucí a bolestnou skutečností křehkých, rozbitých a trpících rodin“ a rovněž upozornil na „znepokojivý trend v mezinárodním systému […] zanedbávat a podceňovat základní sociální roli rodiny“. To vede k „její pokračující institucionální marginalizaci“.
„Povolání k lásce a životu“ však vyžaduje „základní etickou povinnost“, a to „umožnit rodinám přijmout vznikající život a postarat se o něj komplexně“:
„Hlavním cílem musí zůstat ochrana každého nenarozeného dítěte a účinná a konkrétní podpora každé ženy, aby mohla přijmout život.“
„Hlouběji znepokojen“ politikou potratů
To platí zejména pro země, „které zažívají dramatický pokles porodnosti“, zdůraznil papež. Pro něj z toho vyplývá „kategorické odmítnutí praktik, které brání původu života a jeho vývoji nebo je instrumentalizují“.
Svatý stolec je v každém případě hluboce znepokojen „projekty na financování přeshraniční mobility za účelem přístupu k tzv. ‚právu na bezpečný potrat‘“ a považuje za „politováníhodné, že veřejné prostředky jsou využívány k ničení života, místo aby byly investovány do podpory matek a rodin“. Proto:
„Společnost je zdravá a pokročilá pouze tehdy, když chrání posvátnost lidského života a aktivně se zasazuje o jeho podporu.“
Proti náhradnímu mateřství a eutanazii
„Fenomén náhradního mateřství“ porušuje „jak důstojnost dítěte, které je redukováno na ‚produkt‘, tak matky“ a znetvořuje „původní vztahovou strukturu rodiny“, varoval papež.
„Místo podpory falešných forem soucitu, jako je eutanazie,“ je navíc „úlohou jak civilní společnosti, tak států reagovat konkrétně na situace křehkosti, nabízením řešení pro lidské utrpení, jako je například paliativní péče“. Je nutné podporovat „politiku skutečné solidarity“.
Proti pronásledování křesťanů a „džihádistickému násilí“
Pro papeže nadále platí „neomezený respekt k náboženské a kulturní svobodě“, zejména protože „nejnovější údaje“ ukazují, že 64 procent světové populace „trpí vážnými porušeními tohoto práva“.
Právě pronásledování křesťanů je „nadále jednou z největších lidskoprávních krizí naší doby“. Celosvětově je tímto problémem postiženo 380 milionů lidí, což je každý sedmý křesťan. Tento jev se „vzhledem k pokračujícím konfliktům, autoritářským režimům a náboženskému extremismu zhoršil“, varoval papež.
Jako příklady uvedl Bangladéš, Sahel a Nigérii. Připomněl však také „oběti těžkého teroristického útoku z minulého června na farnost sv. Eliáše v Damašku“ a „oběti džihádistického násilí v Cabo Delgado v Mosambiku“.
Také uprchlíci a pachatelé jsou nositeli lidské důstojnosti
Dále existuje „subtilní forma náboženské diskriminace vůči křesťanům“, zejména v Evropě a v Severní a Jižní Americe. Těmto věřícím je „někdy z politických nebo ideologických důvodů omezena možnost […], hlásat pravdu evangelia, zejména když se zasazují o důstojnost nejslabších, nenarozených dětí nebo uprchlíků a migrantů, nebo když podporují rodinu“.
Papež proto také potvrzuje „naději Svatého stolce, že opatření, která státy přijímají proti nelegálnímu pobytu a obchodování s lidmi, se nestanou záminkou pro porušování důstojnosti migrantů a uprchlíků“.
Také vězni by „nikdy neměli být redukováni na zločiny, které spáchali“. Měli by mít právo na „důstojné podmínky ve vězení“, varoval papež. Trest smrti by měl být zrušen a „politické vězně“ nelze zapomenout.
„Krátkodobé“ porušování lidských práv jako brána k násilí a útlaku
Svobodu svědomí považuje také za základní právo, zdůraznil papež, ať už jde o „odmítnutí praktik, jako je potrat nebo eutanazie ze strany lékařů a zdravotnického personálu“ nebo „odmítnutí vojenské služby ve jménu nenásilí“.
V současnosti se však „svoboda svědomí stále více zpochybňuje státy, dokonce i těmi, které se hlásí k demokracii a lidským právům“, kritizoval papež, aniž by šel do podrobností.
Celkově se domnívá, že v současném kontextu dochází ke „skutečnému ‚krátkodobému‘ porušení lidských práv“:
„Právo na svobodu slova, svobodu svědomí, náboženskou svobodu a dokonce i právo na život je omezováno ve jménu jiných, takzvaných nových práv, což vede k tomu, že systém lidských práv ztrácí na síle a otevírá prostor pro násilí a útlak.“
Výzva k návratu ke konsensuální diplomacii
Papež Lev XIV. ve své novoroční řeči diplomatům ve Vatikánu vyjádřil lítost nad tím, že v důsledku „slabosti multilaterismu na mezinárodní úrovni“ se válka opět dostává do popředí a státy častěji sázejí na sílu než na dialog. Počínaje zásadou po druhé světové válce, která zakazovala používání síly k porušování hranic jiných států, kterou je podle něj třeba znovu ctít, papež vyzval k obnovení diplomacie založené na dialogu a shodě všech.
Podle jeho pozorování dnešní diplomatické styky častěji nahradil „styl diplomacie síly“, v němž jednotlivé státy nebo skupiny spojenců prosazují své zájmy zbraněmi, namísto usilování o mír jako dar a cílené dobro prostřednictvím jednání. To podle něj znamená „vážné ohrožení právního státu“, který je základem pokojné civilní spolupráce.
Papež zdůraznil, že „humanitární mezinárodní právo“ musí mít i dnes přednost před ambicemi těch, kteří vedou války, a uvedl řadu konfliktů, kde je třeba dbát na jeho dodržování. Patří sem situace v Gaze, na Západním břehu, v Izraeli, v Karibiku, na Haiti, v Súdánu, v Jižním Súdánu, v Myanmaru i ve Venezuele. Zopakoval rovněž potřebu okamžitého příměří a mírového dialogu pro Ukrajinu. Mezinárodní společenství a zejména Organizace spojených národů by podle něj měly aktivně podporovat mír a diplomatické řešení konfliktů.
Kromě toho Svatý stolec „opětovně důrazně odsoudil jakoukoli formu zapojení civilního obyvatelstva do vojenských operací“. Mezinárodní společenství by si mělo připomenout, „že ochrana principu nedotknutelnosti lidské důstojnosti a posvátnosti života vždy převyšuje jakýkoli čistě národní zájem“.
–etg–
