Jak je možné zobrazit chaos v hudbě? Franz Joseph Haydn na tuto otázku znal odpověď.
Haydn (1732–1809) je „velkým starcem“ klasické hudby – skladatelem, jehož kariéra se rozprostírala od doznívající slávy baroka přes vrchol rokokového vtipu až k prvním náznakům romantismu. Mezi lety 1759 a 1795 napsal více než 100 symfonií, díky čemuž si vysloužil přezdívku „otec symfonie“. Přítel Mozarta a učitel Beethovena je ústřední postavou období vážné hudby správně nazývaného klasicismus (1750–1820).
Člověk by si mohl myslet, že se poslouchá snadno. Není tomu tak. Ne proto, že by jeho dílo bylo obtížné nebo záhadné, ale proto, že komponoval pro uši velmi odlišné od těch dnešních posluchačů. Zde je důvod:
Před 18. stoletím byly nástroje schopny hrát bez úprav pouze v jedné tónině. Lesní roh v „F“ mohl hrát jen v „F“, takže když skladatel psal v Es dur, byl potřeba roh v Es. Dokonce i smyčcové nástroje, které technicky zvládly všechny tóny, musely při hře v různých tóninách mírně upravovat ladění, protože tehdy se frekvence jednotlivých tónin mírně lišily. Například tón „D“ v D dur nebyl stejný jako „D“ v C dur nebo a moll.
Teprve s příchodem dobře temperovaného ladění v polovině 18. století se výška tónů sjednotila napříč všemi tóninami. Ačkoli je dnes těžké to pochopit, šlo o skutečnou revoluci. Najednou bylo „D“ prostě „D“ a nic víc. Bylo možné snadno modulovat mezi tóninami. Harmonie se mohla volně vydávat tam, kam se nikdy předtím nedostala.
Chaos sám
V prvních osmi minutách svého oratoria Stvoření Haydn tuto možnost naplno využil a harmonicky se vydal tak daleko, že výsledek nazval „Chaos“. Úvod Stvoření se skládá z harmonických změn tak náhlých a otevřeně disonantních, že publiku při premiéře roku 1799 připomínaly chaos, který podle Bible předcházel Božímu stvoření vesmíru.
Toto provedení pochází od souboru Collegium Musicum Bruneck ve spolupráci se String Academy Bozen pod vedením Claua Scherrera. (Poslechněte si)
Haydnův „Chaos“ začíná tím, že orchestr zahraje unisono tón „C“. Ucho posluchače 18. století by očekávalo určité harmonické pokračování – akordy v tónině C dur nebo moll. Místo toho Haydn předložil disonance tak intenzivní, že jeho publikum muselo být zmatené a ztracené – samou podstatu chaosu.
Bohužel dnes tyto disonance neslyšíme tak, jak je slyšeli Haydnovi současníci. Za více než 200 let hudebního vývoje byly všechny možné harmonické cesty projity nesčetněkrát. Výsledkem je, že v typickém filmovém soundtracku slyšíme mnohem více disonancí než v Haydnově „Chaosu“, a přesto kolem nás proklouznou bez povšimnutí.
Oprašte unavená sluchová očekávání a vraťte se do roku 1799 na premiéru Haydnova vrcholného díla Stvoření.
Úvodní „C“, zahrané na tehdejší dobu nezvykle velkým orchestrem, působí jako plné příslibů. To, co následuje, nás však odvádí daleko od tóniny C dur či moll a odtud do naskládaných tónů překvapivé nesouladnosti.
Nejvýraznější disonantní vrcholy zaznívají v časech 0:49, 1:30, 2:14, 3:52 a 4:11, následované 4:17 a 4:22. Nakonec vstupuje baryton, aby nám sdělil: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,“ a podobně. Poté se znenadání připojí sbor se slovy: „I řekl Bůh: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo.“
Na slově „světlo“ (v čase 7:52) Haydn upevní nejzářivější, nejsmělejší výbuch C dur, jaký si lze představit, a rozptýlí chaos, který mu předcházel. „Chaos“ tak představuje jeden z největších příkladů tónomalby, jaké kdy byly zkomponovány.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám pošlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
