Zdraví Fryderyka Chopina se zhoršovalo, přesto se s vervou pustil do komponování cyklu preludií. Jedno z nich vyjadřuje naději tváří v tvář beznaději.
Emoce v hudbě jsou rozsáhlým a kontroverzním tématem. Jen málokdo pochybuje o schopnosti hudby vyvolávat emoce, spory však panují o tom, odkud tyto emoce pramení. Nejrozšířenější teorií je materialistický názor, podle něhož jsou jediným zdrojem našich reakcí kulturní asociace. Slyšíme lidovou píseň, kterou nám předali předkové, nebo státní hymnu své země – a jsme pohnuti.
Pianistka Yumeka Nakagawa však připomíná, že emocionální obsah hudby je mnohem širší – a hlubší – než jen etnická či národní identita. Při provedení Chopinova Preludia Des dur, op. 28, č. 15 („Dešťové“) na 19. Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě v říjnu minulého roku Nakagawa odhalila emoční hloubku jedné z nejoblíbenějších skladeb klavírního repertoáru. Během vystoupení byla doslova dojata k slzám – interpretace, která si následně získala srdce milovníků klasické hudby po celém světě.
Její provedení „Dešťového“ bylo součástí kompletní interpretace celého cyklu 24 preludií, op. 28. Její „Dešťové“ preludium si lze poslechnout zde.
Hudba naděje tváří v tvář beznaději
Fryderyk Chopin (1810–1849) se narodil v Polsku francouzskému otci a polské matce; svou národní identitu vždy označoval za polskou, přestože většinu dospělého života strávil v Paříži. Cyklus op. 28 komponoval převážně na ostrově Mallorca v zimě let 1838 a 1839. Na ostrov odjel kvůli svému zdraví, které se už ve 28 letech výrazně zhoršovalo. Nemoc, jež ho sužovala od 21 let, byla s největší pravděpodobností tuberkulóza, ačkoli moderní hypotéza poukazuje na cystickou fibrózu jako její základní příčinu.
Akvarelový portrét polského skladatele Fryderyka Chopina namalovala tehdy šestnáctiletá Maria Wodzińská. (Public Domain)
Aby unikl zimě v Paříži, která měla být podle předpovědí mimořádně krutá, a ujišťován známými, že slunná Mallorca je přesně to, co potřebuje, vyrazil Chopin na cestu ve společnosti své blízké přítelkyně George Sandové, romanopiskyně vystupující pod mužským pseudonymem.
Ukázalo se to jako katastrofa. Neustále pršelo a skladatelovo zdraví se místo zlepšení dál zhoršovalo. Nezlomený Chopin se však pustil do práce. Přivezl si s sebou výtisk Bachova Dobře temperovaného klavíru, svazek I, slavného souboru 24 preludií a fug ve všech tóninách. Ať už pro něj fugy měly jako pro klavíristu jakýkoli půvab, jako skladatele ho plodně oslovila pouze preludia. Nakonec vytvořil cyklus krátkých skladeb ve všech tóninách, každou označenou jako „preludium“, avšak bez navazujících fug. Od té doby pojem „preludium“ označuje krátkou skladbu, která soustřeďuje jedinou hudební myšlenku.
S délkou přibližně šest až sedm minut v běžných provedeních je preludium Des dur nejdelší skladbou celého op. 28. Často se hraje samostatně a přezdívku „Dešťové“ získalo díky neúnavnému opakování tónu As, které lze slyšet jako napodobení jemných dešťových kapek, jež se ve střední části promění v prudký liják.
Sandová o Chopinově inspiraci napsala:
„Viděl sám sebe, jak se topí v jezeře. Těžké kapky ledové vody mu v pravidelném rytmu dopadaly na hruď, a když jsem ho přiměla naslouchat zvuku kapek vody, které skutečně v rytmu dopadaly na střechu, popřel, že by je slyšel. Dokonce se rozhněval nad tím, že bych to vykládala jako napodobování zvuků. Se vší rozhodností protestoval – a právem – proti dětinskosti takových sluchových imitací. Jeho genialitu naplňovaly tajemné zvuky přírody, proměněné však v hudebním myšlení v jejich vznešené ekvivalenty, nikoli v otrocké napodobování skutečných vnějších zvuků.“
„Dešťové“ preludium
Skladba začíná nejprostší melodií, která se lehce snáší po tónech des durového trojzvuku a poté se znovu zvedá. Tento motiv slyšíme opakovaně a poté, v čase 26:30, přichází to, co by se v populární hudbě nazvalo „mostem“ – takty, které nás odvádějí od úvodní části a naznačují jiné tóniny. V čase 27:11 se hudba vrací k úvodním taktům, jež se v čase 27:43 začínají proměňovat z příjemné, až konformní melodie v tísnivou a žalostnou střední část. Dešťové kapky pokračují jako těžké gis (na klavíru stejná klávesa jako As, avšak s jinými tónovými implikacemi) a v čase 28:23 vybuchují v temně triumfální E dur.
Střední část se opakuje. Poté přichází pasáž, kterou Nakagawa vyložila jako samotné jádro preludia. V úseku od 29:33 do 30:34 je vykreslen zápas, v němž se jemnost úvodu snaží setřást temnotu středu. V čase 30:35 se jí to podaří, avšak za cenu vysoké oběti. Právě v tomto zápasu doslova tečou slzy – Nakagawa je nedokáže zadržet. Hudba utváří samu zkušenost, odhaluje význam a emoce lidské existence.
Skutečnost, že skladba zkomponovaná polsko-francouzským skladatelem v roce 1838 dokáže o 187 let později dojmout k slzám japonskou pianistku, svědčí o emocionálním bohatství západní klasické hudby, která překračuje čas i národnost. A „Dešťové“ preludium je jen malým zrnkem v oceánu klasické hudby, jenž čeká na všechny, kdo jsou mu otevřeni.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám prosím zašlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
