Daniel Mendelsohn hovoří o překládání Homérova eposu a o tom, jak přesně odráží lidskou zkušenost.
Od roku 1615, kdy George Chapman vydal první anglický překlad Homérovy Odysseie, vzniklo více než 60 dalších verzí. Homérova Ilias se ve stejném období dočkala dokonce více než stovky anglických překladů. Daniel Mendelsohn, profesor literatury na Bard College a jeden z předních odborníků na řeckou literaturu, rozšířil tento seznam svým nedávným překladem Odysseie, který vydalo nakladatelství University of Chicago Press.
„Po klasice, a zejména po Homérovi, byla vždy silná poptávka,“ uvedl Mendelsohn v rozhovoru pro Epoch Times. „Homér představuje samotný počátek západní literatury.“
Dále poznamenal, že veškerá tragédie i komedie vycházejí právě z Iliady a Odysseie. V těchto dvou dílech dokázal Homér zachytit podstatu lidského údělu – rodinu, ambice, dobrodružství, strádání i konečnost života.
„Tyto texty jsou z dobrého důvodu zásadní pro naše chápání toho, co znamená být člověkem, i pro pochopení našich vlastních kulturních tradic,“ vysvětlil. „Pokud se alespoň trochu zajímáte o literaturu nebo o svou identitu obyvatele Západu, musíte s těmito dvěma díly počítat.“
Jak je ale možné, že i po téměř 3 000 letech si Homérova díla stále udržují naši pozornost? Vedle četných překladů na tyto starověké příběhy neustále odkazuje i moderní populární kultura, od filmů přes romány až po reklamy. Mendelsohn se domnívá, že odpověď je zcela prostá: kromě technologií se na lidské povaze nezměnilo vůbec nic.
Ano, jsme stejní jako staří Řekové. Homérova Odysseia skutečně zachycuje naši lidskou zkušenost, byť nepochybně ve fantastičtější podobě. Z tohoto důvodu bychom měli příběh číst tak, jak jej podle Mendelsohna po tisíciletí četli všichni – alegoricky.
„Pokud je Odysseus ztělesněním každého z nás, pak se musíme ptát: ‚Co tato dobrodružství představují?‘“ konstatoval profesor.
„Každý z těchto zážitků ho konfrontuje s tím, kým vlastně je, co znamená být civilizovaný a co znamená být barbar. Není snad právě toto životní cesta? Procházíme životem a zakoušíme různé věci. Některé se ukáží jako skvělé, jiné se nám nelíbí. Právě tím definujeme, kým jsme.“
Smrt jako definice života
V klasickém eposu nastává klíčový okamžik, kdy je Odysseovi nabídnuta šance na zdánlivě věčnou blaženost. Po sedm let je držen v zajetí na nádherném ostrově u půvabné nymfy Kalypsó, která je do řeckého bojovníka bezhlavě zamilovaná. Takové uspořádání se zdá být čímkoliv jiným než vězením. Odysseus však touží po svém domově na Ithace a po milované manželce Pénelopě. Kalypsó mu nabízí dar věčného mládí, pokud s ní na ostrově zůstane.
Mendelsohn, který vyučuje Odysseiu od roku 1989, se smál při vzpomínce na reakce svých studentů, když se dozvědí, že Odysseus odmítá ekvivalent ráje. Volí raději smrtelnost a s ní spojenou strastiplnou a nejistou cestu domů.
„Studenti prostě nedokážou pochopit, proč by to někdo dělal,“ poznamenal. „Jeho odmítnutí Kalypsó není jen romantické gesto ve smyslu ‚existuje pro mě jen jedna žena a té se držím‘. Myslím, že je to hlubší. Jde o uznání faktu, že řádný lidský život musí mít svůj konec. Právě to mu dodává smysl.“
Život smrtelníka je v Homérových dílech (ostatně i v životě samotném) nepochybně krátký a plný nesnází. Lidé jsou vydáni na milost bohům, což potvrzují i Odysseovy útrapy. Bohové ovládají, nebo alespoň silně ovlivňují osudy Řeků; avšak právě skutečnost, že nesmrtelní bohové jsou tak silně citově angažovaní v životech smrtelníků, napovídá, co Homér vždy naznačoval.
„Nesmrtelnost je velmi nudná. Z Iliady i Odysseie získá člověk silný pocit, že to, co činí lidský život zajímavým, je právě skutečnost, že zemřeme,“ zdůraznil Mendelsohn. „Domnívám se, že se Homér snaží naznačit, že věčný život a mládí jsou slepou uličkou. U Homéra lze vycítit, že bohové na smrtelníky žárlí, protože naše životy mají váhu.“
Právě proto Mendelsohn vytvořil svůj překlad. Dodal, že doufá, že každý čtenář Odysseie si nakonec položí otázku: „Jaký je přirozený stav lidského bytí? A co pro nás znamená být sami sebou?“
Objevte s profesorem Mendelsohnem, proč Homérova Odysseia i po tisíciletích zrcadlí naše životy a proč je smrtelnost darem, nikoli trestem.
Více překladů, prosím
Proč ale seznam překladů dále rozšiřovat? Mendelsohn má jistě pravdu v tom, že po klasice je vždy silná poptávka, ale není už verzí dostatek? Když byl Mendelsohn konfrontován s touto otázkou, zopakoval stejnou odpověď, jakou poskytla Cynthia Damonová v diskusi o svém překladu Caesarových Zápisků o válce galské. Oba klasicisté se shodují: čím více překladů, tím lépe.
Bohatost řečtiny se v těchto četných verzích vyjevuje v plné šíři. Mendelsohn uvedl, že není v silách jediného překladu zprostředkovat úplně všechno.
„Kdykoli se mě někdo zeptá, jaká je Odysseia v řečtině doopravdy, vždy odpovídám: ‚Pořiďte si pět různých překladů a položte je, obrazně řečeno, jeden přes druhý.‘ Právě rozdíly mezi nimi vám dají pocítit, jak bohatý je originál,“ vysvětlil Mendelsohn.
Dodal, že překladatelé spolu nesoupeří. Podle jeho názoru je celé překladatelské úsilí kolektivní prací. Mendelsohn strávil nad svým dílem šest let a poznamenal, že taková snaha je příliš namáhavá a časově náročná na to, aby se člověk prostě jen pokoušel „někoho trumfnout“.
„Považuji za velmi důležité zbavit lidi této představy,“ zdůraznil.
Vzdálený, a přesto univerzální příběh
Jak naznačuje jeho doporučení pořídit si pět verzí, žádný překlad není stejný. Každý se v něčem liší, a to podle autorovy vize toho, čím Odysseia vlastně je. Například překlad Alexandera Popea z 18. století je vysoce poetický, zatímco verze Emily Wilsonové z roku 2017 je v tomto ohledu mnohem střídmější. Mendelsohnův překlad je pak kombinací poezie a prózy.
„Je to báseň, takže každý řádek je veršem. Každý z Homérových veršů má velmi specifický rytmus,“ uvedl.
Ačkoliv se snažil tyto verše v angličtině rekonstruovat, nepokoušel se napodobovat Homérův „velmi zvláštní druh básnického jazyka“ v dikci a volbě slov. Poznamenal, že ani mezi starými Řeky nebyla Homérova řečtina jazykem, kterým by mluvili běžní lidé. K čemu se však zavázal, bylo dodržení klasického metra, které se v eposu nachází.
„Všechny klasické eposy – řecké i latinské – jsou psány v tomto jediném metru, v tomto jediném rytmu. Je to pro epos unikátní,“ vysvětlil. „Délka verše je teoreticky velmi značná, má osmnáct slabik. Právě to dodává tématu onu vznešenost. Není to žádná říkanka, je to velmi, velmi dlouhý verš a jeho délka mu dodává pocit důležitosti.“
Dále upřesnil: „Nepovažuji za svůj úkol originál redigovat, zjednodušovat nebo vyhlazovat jemné nuance, aby byl – jaké je to slovo, které moji studenti pořád používají? – přístupnější.“
Mendelsohn tak navázal na svou dřívější myšlenku, že lidská povaha se za tři tisíce let nezměnila. Zároveň však pohotově uznává, že mnoho z toho, co obsahuje Ilias a rozhodně i Odysseia, je modernímu čtenáři velmi cizí. Tato „cizost“ by však neměla překladatele podněcovat k pozměňování příběhu. Právě ona nás totiž povzbuzuje k tomu, abychom poznávali nejen starověké kultury, ale i sami sebe.
„Originál má v sobě jistou integritu. Je univerzální, ale zároveň je odrazem konkrétního okamžiku, konkrétního jazyka a konkrétního nastavení mysli. Domnívám se, že je třeba vykonat kus práce směřující k pochopení originálu,“ konstatoval. „Věřím v Odysseiu. Pokud ji lidé budou číst, zamilují si ji, takže je lepší dát jim ji celou.“
Odysseia
Homér a Daniel Mendelsohn.
University of Chicago Press: 9. dubna 2025
Pevná vazba, 560 stran.
Podělte se s námi o své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a pokračujte v každodenní dávce inspirace přihlášením k odběru newsletteru na https://l.epochtimes.cz/newsletter-registrace.
–ete–
