Nový anglický překlad Homérovy Odyssei od Michaela Solota se snaží vrátit eposu jeho původní básnický rytmus.
Letos vstoupí do kin dlouho očekávaný film „Odyssea“, který režíroval Christopher Nolan a v němž se v hlavní roli představí Matt Damon spolu s řadou dalších hvězd. Vzhledem k Nolanově bezkonkurenční reputaci tvůrce velkolepých filmů to slibuje být… no… epické! Už teď se nemohu dočkat – nejen kvůli režisérovi a hereckému obsazení, ale také proto, že film vychází z díla, které je patrně největším eposem všech dob: Homérovy Odysseie.
Film disponuje hudebním doprovodem, speciálními efekty, brilantními herci a celou řadou pozoruhodných prostředků, které režisérovi umožňují publikum uchvátit a doslova mu vyrazit dech. Právě to epika dělá – znovu vytváří vznešenost a my před ní stojíme v úžasu. Režisér Peter Jackson to dokázal s trilogií Pán prstenů. Dokáže to Nolan s Odysseou?
Čtení knihy nebo básně je zcela jiný zážitek než sledování filmu. Je zřejmé, že nemá k dispozici všechny speciální efekty a vizuální prostředky. Má však jednu věc: slova. A pokud by si někdo myslel opak, slova jsou víc než dostačující k tomu, aby znovu vytvořila vznešenost. Právě proto Homérovo dílo přetrvalo téměř tři tisíciletí. Jeho slova po staletí uchvacovala čtenáře. Navzdory všem vizuálním efektům bude významná část Nolanova úspěchu záviset na jazyce filmu.
Tom Holland, který ve snímku také hraje, uvedl: „Je to nejlepší scénář, jaký jsem kdy četl.“
Doufám, že ano.
Je-li to pravda, vyvstává otázka: z jakého překladu originálu scénář vychází?
Překlady
Nikdo si zatím není jistý, jaký překlad bude použit. Je však jisté, že nepůjde o překlad Michaela Solota. Ten přišel na trh příliš pozdě na to, aby mohl být zvažován. Přesto je Solotova verze pozoruhodná.
V přeplněném poli překladů Homéra, kde se kyvadlo dlouho pohybuje mezi doslovnou věrností a básnickou volností, se Solotova Odysseia, vydaná roku 2025 organizací Society of Classical Poets, objevuje jako něco vzácného: jazykově bohatá, metrická rekreace, která působí zároveň starobyle i živě. Solotovy verše se pohybují s pulzem moře, které popisují – vlny rytmu se lámou, ustupují a znovu se vracejí. Nezprostředkovávají pouze význam Homérovy řečtiny, ale také její energii, ústní vitalitu a neúnavný pohyb vpřed.
Homéra jsem poprvé studoval na univerzitě na počátku 70. let, kde jsem se seznámil s mimořádně učeným překladem velkého amerického klasického filologa Richmonda Lattimora. Podívejme se na prvních deset veršů první knihy ve verzích Lattimora (1965), Emily Wilsonové (2017), o níž se říká, že právě její překlad bude ve filmu použit, a Solota (2025). Jak se liší? Níže uvádíme jejich volné české převody.
Překlad Emily Wilsonové:
Vyprávěj mi o složitém muži.
Múzo, řekni mi, jak bloudil a ztrácel se,
když zničil svaté město Tróju,
kam všude se dostal a s kým se setkal,
jaké bolesti vytrpěl v bouřích na moři,
a jak se snažil zachránit svůj život
a přivést své druhy zpět domů.
Nedokázal je však ochránit; ubozí pošetilci,
snědli dobytek boha Slunce
a ten jim návrat domů znemožnil.
A nyní, bohyně, dcero Dia,
vyprávěj ten starý příběh pro naši moderní dobu.
Lattimorův překlad:
Vyprávěj mi, Múzo, o muži mnoha cest,
jenž byl hnaný do dalekých krajů,
poté co vyplenil posvátnou citadelu Tróje.
Mnohá byla města, která spatřil,
a mysli lidí, které poznal;
mnoho strastí zakusil ve svém nitru
na širém moři,
když bojoval o vlastní život
i o návrat svých druhů domů.
Přesto je nedokázal zachránit,
jakkoli se snažil;
zahubila je jejich vlastní bezuzdná nerozvážnost –
pošetilci, kteří snědli voly Hélia,
boha Slunce,
a ten jim odebral den návratu domů.
Začni tedy někde zde, bohyně,
dcero Dia,
a vyprávěj nám náš příběh.
Solotův překlad:
O muži, Múzo, vyprávěj mi příběh toho muže,
jenž přežil díky své chytrosti –
hnaný daleko ve svých blouděních
poté, co vyplenil posvátnou citadelu Tróje.
Tolik měst spatřil
a tolik myslí poznal,
tolik srdcervoucích strastí vytrpěl na moři,
když bojoval o záchranu vlastního života
a o návrat svých mužů domů.
Ani on je však nedokázal ochránit,
jakkoli se snažil.
Jeho druhové byli nerozvážní – ti blázni! –
a sami si přivodili zkázu,
když se přežírali dobytkem,
který uloupili z pastvin Hélia,
boha Slunce,
jenž zatemnil den jejich návratu domů.
Tyto tři překlady nepředstavují jen odlišné styly, ale i různé představy o tom, jak převést Homéra do angličtiny a zda lze v tomto jazyce epickou poezii vůbec plně vystihnout. Už jejich první verše okamžitě odhalují silné stránky i limity jejich přístupů.
Překlad Wilsonové je veden snahou o jasnost, úspornost a moderní idiom. Její první verš „Vyprávěj mi o složitém muži“ je okamžitě rozpoznatelný jako její charakteristický postup: hovorový, psychologicky orientovaný a jednoznačně současný.
Z pohledu básníka však slovo „složitý“ působí rušivě – narušuje epickou atmosféru – právě proto, že je tak moderní. Nazvat Odyssea „složitým mužem“ působí méně epicky a spíše jako tvrzení, že Ross Geller ze seriálu Přátelé je složitá osobnost. Možná je to pravda, ale sotva to vystihuje velikost hrdiny.
Její slovník je v těchto úvodních verších záměrně utlumený – „bolest“, „bouře“, „ztrácel se“, „ubozí pošetilci“, „moderní doba“. Upřednostňuje krátká slova, čistou syntaxi a významovou úspornost. Tato strohost vytváří obdivuhodnou svižnost, zároveň však verše zbavuje epického dozvuku; čte se tempem mluvené prózy.
V anglickém originále používá jambický pentametr – prestižní metrum vznešené poezie –, který zde neslouží k povznesení, ale spíše k neutralizaci. Verše se vyhýbají miltonovské slavnostnosti, do níž blankvers snadno sklouzává; místo toho autorka záměrně volí neheroický slovník. Paradoxním výsledkem je, že forma spojená se Ztraceným rájem zde nemůže působit epicky, aniž by vzniklo stylistické napětí. Wilsonová tento problém řeší tím, že jazyk činí všedním – tím však nutně oslabuje texturu epické vznešenosti.
Lattimorova metoda je opačná. Jeho překlad je pomníkem věrnosti spíše než poezie. Jeho označení „muž mnoha cest“ zachovává řecké slovo polytropos (jde o klíčový epiteton použitý pro Odyssea v prvním verši Odysseie a jeho překlad je proslule obtížný, protože má mnoho významů). Výraz „posvátná citadela Tróje“ převádí Homérova epiteta s pečlivou doslovností. Jeho syntaxe následuje Homéra s takovou přísností, jakou angličtina dovoluje: dlouhé, postupně se vrstvící věty, převrácené konstrukce („Tolik měst spatřil…“) a vyrovnaný, obřadný krok.
Metrum není anglický jamb, ale volnější šestidobý verš, který se snaží napodobit daktylský hexametr řeckého originálu. Dodává veršům určitou důstojnost, zároveň však i jistou suchost – nepravidelný, lehce prozaický krok. Jestliže Wilsonové metr je příliš hladký na to, aby působil epicky, Lattimorův je příliš rigidní, aby byl plně básnický. Je to hlas učence, který spíše uchovává než proměňuje – metoda je čestná, hudební účinek však omezený. Verše nesou autoritu, ale jen zřídka vznešenost.
Solot stojí mezi těmito póly, přesto se vyhýbá jejich slabinám. Jeho úvodní verš – „O muži, Múzo, vyprávěj mi příběh toho muže“ – zaujme okamžitě svým zvukem: aliterace hlásky „m“, ozvěna slova „muž“ a zvučný vzestup spojení „vyprávěj mi příběh“. Nejde ani o uhlazený blankvers Wilsonové, ani o pseudohexametr Lattimora; je to pružný, rytmický verš založený na přízvuku, utvářený sluchem spíše než mechanickým skandováním.
Solotovy verše se zvedají a klesají jako vlny, které ve své předmluvě výslovně připomíná. Nejsou metrické v akademickém smyslu, nesou však jasný hudební záměr: přízvuky se shlukují, rozplývají a znovu vracejí, čímž vytvářejí dynamický pohyb bližší ústnímu přednesu než literární poezii. Angličtina nedokáže reprodukovat Homérův metr, může však napodobit jeho pohyb – a Solot právě to dokáže.
Jeho slovník navíc pomáhá udržet epický tón, aniž by sklouzl k archaické pompéznosti nebo moderní plochosti. Výrazy jako „přežil díky své chytrosti“, „hnaný daleko“, „srdcervoucí strasti“, „posvátná citadela Tróje“ či „přežírání dobytkem“ nacházejí rovnováhu mezi bezprostředností a vznešeností. Rétorika je energická: aliterace („tolik strastí vytrpěl“), anafora („tolik… tolik…“), dramatická interpunkce („– blázni! –“) i silná slovesa („vyplenil“, „zatemnil“). Vzniká tak jazyková textura, která je zřetelně básnická, aniž by zněla archaicky, a současně moderní, aniž by sklouzla k lidovosti.
Na tomto pozadí se otázka metra stává klíčovou. Angličtina nemá vlastní epické metrum. Jambický pentametr při použití pro epiku nevyhnutelně vyvolává stín Miltona; jeho důstojný krok téměř nutně připomíná Ztracený ráj (jak zjistil John Keats ve svém pokusu Hyperion). Aby se tomuto ozvuku překladatelé vyhnuli, musí buď použít záměrně střízlivý slovník – což je strategie Wilsonové – nebo pentametr zcela opustit.
Lattimore se naproti tomu pokouší hexametr přiblížit alespoň počtem přízvuků, anglický rytmus založený na přízvuku však jednoduše nedokáže udržet kvantitativní rytmus Homérovy řečtiny. Výsledkem je verš, který není ani plně homérský, ani plně anglický.
Solotovo řešení – které bychom mohli nazvat rytmem řízeným přízvukem – je patrně nejúspěšnější. Uznává marnost přísného napodobování a zároveň zachycuje podstatný vzmach, proudění a návratnost homérského zpěvu. Jeho verše mají puls, který žene vyprávění kupředu, aniž by sklouzly do miltonovské ozvěny, která pronásleduje každou epiku psanou jambem.
Stručně řečeno: domnívám se, že Wilsonová nám poskytuje mimořádně srozumitelný příběh, nikoli však epickou báseň. Lattimore nabízí věrný záznam, ale sotva skutečnou báseň. Zato Solot nám dává dílo, které skutečně působí jako epos – hudebně živé, rétoricky bohaté a emocionálně silné.
Solotův klenot
Pokud se chcete na Nolanův nový film připravit s předstihem, možná budete chtít být o krok napřed. Překlad, po němž byste měli sáhnout, je bezpochyby Solotův. A jeho kniha ve skutečnosti nabízí mnohem víc než jen samotný překlad.
To, co tuto Odysseiu odlišuje, není pouze Solotův verš, ale celý interpretační rámec, který ji obklopuje. Dvě stě stran komentářů oživuje báseň jako živou meditaci o jazyce, mýtu a paměti a zároveň zpochybňuje století zděděných akademických předpokladů. Místo aby Homéra považoval za filologickou relikvii, čte ho Solot jako dynamického umělce a přináší do textu postřeh, humor i současnou morální jasnost. V těchto poznámkách se skrývá mnoho brilantních postřehů a skutečných intelektuálních „klenotů“.
Vedle toho představují významný přínos také ilustrace Aedana Kennedyho. Nejde o pouhé ozdoby, ale o vizuální interpretace, které prostřednictvím archaického, avšak výrazného stylu připomínajícího černofigurovou keramiku odrážejí energii a vážnost básně. Text, obraz i komentář zde působí jako jeden jednotný celek.
Domnívám se, že jde o knihu, kterou by měl vlastnit každý, kdo chce Homéra číst v angličtině opravdu vážně. S velkou pravděpodobností jde o nejlepší jednosvazkové vydání Odysseie, které si dnes můžete pořídit. Přečtěte si tedy Solotův překlad a pak se podívejte na Nolanův nový film. Bude stejně epický jako Homér v Solotově podání?
Odyssea (The Odyssey)
Homér
ilustrované vydání, přeložil Michael Solot
Society of Classical Poets, 2025, 445 stran
The Odyssey (ilustrované vydání s komentářem)
Homér
přeložil Michael Solot
Society of Classical Poets, 2025, 672 stran
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám můžete poslat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
