Machu Picchu, incké město z 15. století ukryté v peruánských Andách, je jedním ze sedmi nových divů světa. Jedná se o nádherný úkaz incké architektury, který každoročně láká miliony návštěvníků.
Machu Picchu leží v nadmořské výšce 2 430 metrů ve Východních Kordillerách jižního Peru, přibližně 80 kilometrů severozápadně od Cuzca, bývalého hlavního města incké říše. Nachází se na úzkém sedle mezi vrcholy Machu Picchu a Huayna Picchu nad řekou Urubamba, která zde vytváří hluboký kaňon. Oblast obklopují tropické lesy, strmé svahy a časté mlhy, které spolu utváří subtropické vysokohorské klima s průměrnou roční teplotou 18 °C a ročními srážkami přes 2 000 mm.
Inkové záměrně vybrali lokalitu, která kombinuje přírodní krásu s praktickou obranou – tři strany chrání řeka a 450metrové horské útesy. Zemědělské terasy pokrývaly zhruba 4,9 hektaru a sloužily nejen k pěstování kukuřice a brambor, ale i ke stabilizaci svahů proti erozi. Celá oblast je součástí historického chráněného území Machu Picchu o rozloze přes 38 000 hektarů, která chrání nejen archeologické památky dávné civilizace, ale i mimořádnou biodiverzitu tamnějšího regionu.
Kdo byli Inkové?
Inkové představovali jednu z nejvýznamnějších předkolumbovských civilizací Jižní Ameriky, která dosáhla vrcholu své moci v 15. a na počátku 16. století. Jejich původ sahá do 13. století, kdy se jako pastevecký kmen usadili v oblasti dnešního Cuzca v peruánských vysočinách. Podle ústní tradice vyšli z jezera Titicaca nebo z nedalekých jeskyní a založili zde malý městský stát, který ovlivnily starší andské kultury, jako byly Tiwanaku a Wari. Skutečný rozmach nastal až za vlády Pachacútiho Yupanquiho (1438–1471), devátého Sapa Inky, jehož jméno znamená „ten, který točí světem“.
Po vítězství nad Chankami reorganizoval království Cuzco na rozsáhlou říši Tawantinsuyu, která se rozkládala na přibližně dvou milionech čtverečních kilometrů od dnešního Ekvádoru přes Peru až po Chile a Argentinu. Říše byla rozdělena do čtyř provincií, se středem v Cuzcu, hlavním politickým, administrativním a náboženském centru. Společnost byla organizována na základě příbuzenských skupin a fungovala na principu reciprocity a redistribuce: stát vybíral daň v podobě pracovní povinnosti, a na oplátku poskytoval půdu, potraviny a organizoval náboženské festivaly.
Ekonomika se opírala o terasovité zemědělství, chov lam a alpak, pěstování brambor, kukuřice a koky. Praktikovaná řemesla jako tkaní a opracovávání kamene dosahovala mimořádné úrovně. Náboženství uctívalo boha Slunce Intiho, jehož pomyslným „synem“ byl Sapa Inka, ale také Pachamamu – Matku Zemi – a další přírodní síly. Inkové neměli běžné psané písmo, ale používali sofistikovaný systém uzlového písma kipu. Uměli postavit i monumentální stavby bez malty s přesností, která odolává zemětřesením dodnes.
Říše však rychle zanikla po brutálním španělském dobytí v roce 1532, oslabená občanskou válkou i epidemiemi spalniček, pravých neštovic či tyfusu, které s sebou přinesli Evropané.
Horské sídlo
Machu Picchu bylo založeno kolem roku 1450 za vlády inckého císaře Pachacútiho Yupanquiho, který rozšířil říši Tawantinsuyu do údolí řeky Urubamby. Radiokarbonové datování z roku 2021, při kterém proběhlo 26 měření na lidských ostatcích, potvrzuje, že lokalita byla obývána přibližně v letech 1420–1530. Jednalo se nejspíše o královské sídlo, které Pachacúti pravděpodobně nechal vybudovat po dobytí středního a dolního toku řeky.
Účel místa zůstává předmětem debat mezi odborníky. Někteří ho považují za královské venkovské sídlo, jiní za náboženské a astronomické centrum. Důkazy však podporují obě teorie: přítomnost kamene zvaného Intihuatana, který sloužil k pozorování slunovratů, Chrámu slunce zvaný Torreón s otvory zarovnanými na sluneční paprsky nebo Chrámu tří oken, který nabízel výhled na východ a západ slunce.
Archeologické nálezy naznačují, že zde probíhaly rituály spojené s uctíváním Slunce i různých přírodních sil. Populace se odhaduje na přibližně 750 obyvatel. Mezi nimi byl převážně stálý personál, kněží a sezónní pracovníci na polích. Genetické analýzy kosterních pozůstatků ukazují na imigranty z různých částí říše – And, Ekvádoru či oblasti Amazonie.
Město však nebylo administrativním, vojenským ani obchodním centrem. Město bylo rozděleno na části, a to podle jejich funkce. Zemědělská část se nachází na jihovýchodní straně, zatímco obytná a rituální část na severovýchodní straně města. Terasy nejen zásobovaly potravinami, ale sloužily i k experimentům s pěstováním rostlin. Voda byla přiváděna sofistikovaným systémem kanálů a nádrží, který zvládal absorbovat vysoké srážky a zabraňovat erozi.
Opuštění, rabování
Machu Picchu bylo opuštěno kolem roku 1532 v souvislosti s kolapsem Incké říše po španělském dobytí. Španělé ho však nikdy neobjevili a džungle místo rychle pohltila. Novodobým Peruáncům bylo místo známo již na přelomu 19. a 20. století, avšak světovou slávu mu přinesl až americký historik Hiram Bingham III. z Yaleovy univerzity. 24. července 1911 ho dovedl místní chlapec k ruinám, které Bingham považoval za „ztracené město Inků“. Expedice pod taktovkou Yaleovy univerzity v letech 1912–1915 místo prozkoumala, vykopala a odvezla tisíce artefaktů do Spojených států.
Avšak objev a vykopávky Machu Picchu vyvolaly dlouholeté kontroverze týkající se vlastnictví artefaktů. Bingham totiž během svých expedic odvezl do USA tisíce předmětů – keramiku, nástroje, šperky i lidské kosti – původně na základě osmnáctiměsíční půjčky od peruánské vlády pro studijní účely. Yaleova univerzita však artefakty dlouho ponechala ve svém Peabodyho muzeu, což Peru považovalo za nelegální.
Spor eskaloval v roce 2008 žalobou Peru proti Yaleově univerzitě, podpořenou veřejnými demonstracemi i dopisy prezidenta Peru Alana Garcíi. Po mezinárodním tlaku a jednáních Yaleova univerzita v listopadu 2010 souhlasila s vrácením celé kolekce. První část vrátila v roce 2011, zbytek pak do roku 2012. Artefakty byly předány do nově založeného Muzea Machu Picchu v Cuzcu, kde jsou vystaveny a studovány ve spolupráci s místní univerzitou.
Kulturní dědictví
V roce 1983 bylo Machu Picchu zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako mistrovské dílo inckého umění. 7. července 2007 ho globální hlasování zařadilo mezi sedm nových divů světa. Dnes však čelí výzvám masového turismu – ročně Machu Picchu navštíví přes milion turistů ročně, což nakonec vedlo k zavedení limitů návštěvníků a investicím do ochrany proti sesuvům a erozi. Přesto toto úchvatné město zůstává symbolem inckého důvtipu i připomínkou, jak dávné civilizace dokázaly žít v souladu s přírodou.
