Komentář
Nejprve sláva vítězům a čest poraženým. Byl to s rekordní účastí voličů svátek demokracie a po šestnácti letech Orbánovy vlády zvítězila opoziční strana Tisza s ústavní většinou přes 130 mandátů ze 199. Orbán porážku uznal osobně.
Ale kdo vlastně vyhrál a co od nové vlády čekat?
Tisza, celým názvem Tisztelet és Szabadság Párt, Strana úcty a svobody, byla ještě před dvěma lety zcela bezvýznamná konzervativní platforma, která sama o sobě definovala jako „neideologická“. Její zásadní transformaci způsobil jediný člověk: Péter Magyar, právník a bývalý diplomat, který byl součástí Orbánova systému a odvrátil se od něj teprve v roce 2024. Za pouhé tři měsíce, bez jakékoliv celostátní organizace, dovedl Tiszu v eurovolbách na druhé místo s necelými třiceti procenty. Strana se doslova zrodila z jednoho muže a jeho osobního příběhu odpadlíka od režimu.
Vnitřní struktura Tiszy je tomu odpovídající. Formálně má tři místopředsedy: Zoltána Tarra, vedoucího europoslanecké delegace, Márkа Radnaie, operativního manažera a influencera, který je považován za jednoho z hlavních architektů Magyarova úspěchu, a Ágnes Forsthoffer, koordinátorku sítě místních skupin. Stranická kandidátní listina přitom vypadá jako casting pro reality show. Vedle politiků na ní figuruje operní pěvkyně Andrea Rost, čtyřnásobný olympijský vítěz v šermování Krisztián Kulcsár, herec Ervin Nagy nebo generál Romulusz Ruszin-Szendi, bývalý náčelník maďarského generálního štábu.
Tisza budovala svou základnu prostřednictvím sítě místních skupin nazvaných „Tisza Ostrůvky“, podle dobových analýz sociálních sítí jich bylo počátkem roku 2025 přes dvě stě s více než dvaceti tisíci členy a mobilizační aplikace Tisza Világ, která podle tehdejších zpráv první den provozu zaznamenala 63 tisíc registrací.
Problém je, že tato pečlivě budovaná image otevřené, participativní strany narážela opakovaně na realitu jednoho dominantního muže. Publicista Puzsér Róbert to formuloval: Magyar ovládá Tiszu stejně, jako Orbán ovládal Fidesz. Strana je synonymem svého lídra, strategická rozhodnutí jsou neprůhledná a nikdo jiný zjevně nemá reálnou váhu. Sám Puzsér varoval: pokud by Magyar vládl Maďarsku stejně, jako vede Tiszu, bude to průšvih. Tato kritika přitom přicházela z tábora, který Orbána přirozeně nevolí a šlo o varovný hlas z tzv demokratické inteligence, ne propagandu Fideszu.
Ještě pikantněji vyznívá zákulisní příběh stranického programu. Alelnök Tarr Zoltán na veřejné akci v Etyeku řekl doslova: „Neřeknu vše, protože bychom prohráli“ a „volby se nejprve musí vyhrát, pak je možné vše“. Okruh stranicky blízkých ekonomů, včetně bývalého guvernéra centrální banky Pétera Ákose Boda, o tom věděl a veřejně komentoval, že Magyar „moudře mlčí o nutných škrtech“. Stranická média přikyvovala. Výsledkem bylo, že hospodářský program prezentovaný v únoru 2026 byl záměrně ořezanou verzí toho, co interní pracovní skupiny skutečně připravovaly.
V lednu 2026 promluvil Balázs Csercsa, bývalý vedoucí stranické pracovní skupiny, který tvrdil, že existuje podstatně drsnější interní fiskální dokument zahrnující vícepásmové zdanění příjmů a razantní zvýšení majetkové daně. Csercsa sám byl vůči Orbánovi kritický, jeho tvrzení přitom ale pocházela převážně z vládně nakloněných médií a nebyla plně nezávisle ověřena. Je nicméně relevantní, že ani sám stranický program nezamlčel majetkovou daň pro nejbohatší, ta v něm explicitně figurovala. Otázka tedy není, zda Tisza plánuje nepopulární kroky, ale kolik toho před volbami záměrně nezveřejnila.
Zahraniční politika je ještě složitějším obrazem. Oficálně strana deklaruje proevropský, proatlantický kurs, obnovu vztahů s EU a záměr do roku 2035 ukončit závislost na ruské energii. Zároveň ale zahraniční mluvčí Orbán Anita (žádný příbuzenský vztah s Viktorem) v programu výslovně odmítl rychlé přijetí Ukrajiny do EU, odmítl migrační kvóty a potvrdil jižní hraniční plot.
Jenže v Evropském parlamentu Tisza hlasovala konzistentně jinak – pro rozšíření vojenské i finanční pomoci Kyjevu, pro přípravu ukrajinského unijního členství. Magyar osobně podepsal usnesení EP podporující nasazení západních zbraní na ruském území a rozšíření výcvikových misí NATO na Ukrajinu a poté, co to vyšlo najevo, se pokoušel existenci svého podpisu popřít.
Vojenský odborník strany generál Ruszin-Szendi patří k nejbarvitějším figurám celého příběhu. Ještě jako náčelník generálního štábu tajně cestoval do Kyjeva na setkání se Zalužným, přičemž soustavně upravoval zápisy z jednání NATO tak, aby zakryl svůj proukrajinský postoj před vlastní vládou. Z funkce byl v roce 2023 odvolán, načež vstoupil do Tiszy a stal se jejím bezpečnostním expertem. Na stranických akcích se opakovaně objevoval s osobní zbraní u pasu. Na otázku, zda by Tisza zavedla povinnou vojenskou službu, jednou odpověděl: „Když bude třeba, zahrneme každého.“
V souhrnu je Tisza projekt, který vzešel z touhy po změně, vybudoval impozantní participativní infrastrukturu a dokázal mobilizovat rekordní volební účast od pádu komunismu.
Zároveň je to strana, která záměrně zatajila část hospodářského programu, jejíž lídr vykazuje autoritářský styl vedení, a která komunikovala k domácím voličům jinak, než hlasovala v Bruselu. Není to čistý podvod, ale není to ani čistý příběh o záchraně demokracie.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
