Život Gustava Mahlera se pohyboval mezi protiklady: byl skladatelem i dirigentem, Židem i katolíkem, milovníkem přírody i člověkem města. Jeden z těchto rozporů provázel celou jeho tvorbu – vztah mezi symfonií a písní.
Píseň přišla dřív. Mahler se narodil 7. července 1860 do početné, skromné rodiny v Čechách. Nebyl zázračným dítětem, jak bývá u skladatelů zvykem. Nevynikal jako klavírní virtuóz ani jako mimořádný talent v kompozici. Ve svých šestnácti letech napsal poměrně konvenční Klavírní kvartet, který se dnes hraje jen zřídka. Komorní hudba zkrátka nebyla jeho silnou stránkou.
Záhy se proto obrátil k vokální tvorbě. V letech 1878 až 1880 vytvořil kantátu „Das Klagende Lied“ („Píseň žaloby“) pro sólisty, sbor a dva orchestry – jeden na jevišti a druhý mimo něj. Už v tomto díle lze zaslechnout předzvěst jeho pozdějších monumentálních symfonií. Následovala řada písní (Lieder): tři v roce 1880, cyklus pěti písní „Lieder und Gesänge, Vol. I“ (1880–1883) a čtyři „Písně potulného tovaryše“ (1884–1885). To vše bylo v jistém smyslu předehrou k tomu, co mělo přijít.
Zrození symfonie a síla orchestru
Koncem roku 1887 se Mahler pustil do své Symfonie č. 1. Její instrumentace byla na svou dobu výjimečná. Orchestr Beethovenovy éry obvykle zahrnoval dvojice dřevěných dechových nástrojů, čtyři lesní rohy, dvě až tři trubky, někdy trombony, dvoje či troje tympány ovládané jedním hráčem a případně činely.
Mahler však pracoval s orchestrem nebývalých rozměrů. Předepsal čtyři flétny, hoboje a klarinety (s četnými zdvojeními), tři fagoty (třetí střídavě kontrafagot), sedm lesních rohů, pět trubek, čtyři trombony a tubu. Bicí sekci tvořilo šest tympánů obsluhovaných dvěma hráči, velký buben, činely, triangl a tamtam. Nechyběla harfa a smyčcová sekce, která musela být samozřejmě výrazně početnější než u běžného orchestru.
Zásadní podíl na proměně symfonického orchestru v monumentální výrazový prostředek měl Hector Berlioz. Rozšíření orchestru začalo jeho dílem „Symphonie fantastique“ (1830) a vrcholilo skladbou „Te Deum“ (1849). Významnou roli sehrál i Richard Wagner, který ve svých hudebních dramatech posílil žesťovou složku.
S takto rozsáhlým aparátem mohl Mahler vykreslit jakýkoli hudební obraz. Rozhodl se zachytit krásu i hrůzu přírody.
Za zmínku stojí i nahrávka z roku 1966, v níž Symfonii č. 1 diriguje Leonard Bernstein s New York Philharmonic. Právě Bernstein zásadně přispěl k popularizaci Mahlerovy hudby v USA.
Symfonie, která vypráví příběh
První věta, označená „Zvolna, vlečně, velmi zdrženlivě“, začíná jediným tónem („A“), který se postupně šíří orchestrem, až se ozve charakteristický „kukaččí“ motiv klarinetu. Mahler tento úvod nazval „probuzením přírody z dlouhého zimního spánku“. Ve třetí minutě zaznívá první citace z jeho písní – i zde zůstává Mahler věrný písňové formě, jen ji převádí do orchestrální podoby.
Text písně začíná slovy „Dnes ráno jsem vyšel na louku“. I bez zpěvu je radost z přírody zřejmá z barev orchestru doprovázejících kukaččí motiv. Později zaznívá i hudební ekvivalent slov „Jak krásný svět!“. Téma se dále rozvíjí po zbytek věty.
Druhá věta, původně nazvaná „Blumine“ („Květinová skladba“), zazněla při premiéře v Budapešti roku 1889, ale později ji autor z díla vypustil. Dnešní druhá věta nese označení „S vervou, ale ne příliš rychle“ a má podobu ländleru – německého lidového tance.
Třetí věta přináší překvapivý, ironický tón. Začíná sólem kontrabasu – pro tento účel nezvyklého nástroje – který hraje melodii známou jako „Bratře Kubo“, ovšem v mollové tónině. Výsledek působí temně a znepokojivě.
Zatímco dosavadní věty se pohybují v příbuzných tóninách, finále začíná dramatickým akordem ve vzdálené tónině f moll. Mahler tento moment popsal jako „výkřik hluboce raněného srdce“. Příroda podle něj obsahuje nejen krásu, ale i tragédii. Po dlouhém zápase se však hudba vrací k jasné tónině D dur.
V době dokončování První symfonie už Mahler pracoval na Druhé. Vedle komponování se intenzivně věnoval dirigování. Napsal celkem devět symfonií a torzo desáté a stal se jedním z nejvyhledávanějších dirigentů své doby. Nakonec působil i ve Spojených státech jako hudební ředitel Newyorské filharmonie.
Mahler zemřel v roce 1911, krátce před svými 51. narozeninami. Přesto po sobě zanechal odkaz, který mnozí jiní nevytvoří ani za mnohem delší život. Jeho symfonie si cestu k publiku hledaly postupně, dnes však patří k pilířům světového orchestrálního repertoáru.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli číst? Napište nám na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
