Virtuózní „Paganiniana“ Nathana Milsteina vzdává hold pravděpodobně největšímu houslistovi všech dob.
Niccolò Paganini (1782–1840) byl možná nejvlivnějším houslistou všech dob. Kromě toho, že hrál tak bezchybně, až jej okolí obviňovalo z čarodějnictví, byl také rozeným showmanem a inovátorem.
Techniky, které zdokonalil – například pizzicato levou rukou či umělé flageolety –, uváděly tehdejší publikum v úžas. Jeho kousky byly legendární. Traduje se, že uprostřed vystoupení záměrně přetrhával struny, aby šokoval posluchače, a dokázal proměnit i ty nejobtížnější skladby v téměř nehratelné kusy. Získal si kultovní postavení a zapsal se do historie jako vůbec první houslová superstar.
Kromě posouvání technických hranic nástroje obohatil Paganini hudební repertoár o nesmírně cenný vklad. Díla jako jeho Houslový koncert č. 1 D dur patří k technicky nejnáročnějším opusům celé houslové literatury.
Paganiniho nejikoničtějším dílem však zůstává hned to první, které kdy vydal: 24 rozmarů pro sólové housle. Tyto „koncertní etudy“ v sobě koncentrují veškerou moderní houslovou techniku a pravidelně se objevují v požadavcích většiny významných mezinárodních soutěží. Právě tyto Rozmary inspirovaly dnešní skladbu – poctu největšímu virtuosovi historie.
Inspirované dílo
„Paganiniana“ je název jedinečné skladby pro sólové housle, kterou zkomponoval a interpretoval Nathan Milstein (1903–1992). (Poslechněte si).
Milstein patřil k nejuznávanějším houslistům 20. století; studovat začal již ve čtyřech letech. Veřejně debutoval v jedenácti a následně koncertoval po celém Sovětském svazu s dalším umělcem a celoživotním přítelem Vladimirem Horowitzem. Později podnikl turné po Evropě i Spojených státech, kde v roce 1929 debutoval. Americké občanství získal v roce 1942.
Jako umělec nejvyšší technické úrovně si Milstein s myšlenkou na poctu Paganinimu pohrával delší dobu. Toužil po osobnějším typu přídavku, v němž by mohl stejnou měrou demonstrovat svou virtuozitu i hudební citlivost. Výsledkem se stalo spontánní a brilantní mistrovské dílo extrémní obtížnosti.
Skladba začíná tématem z Paganiniho Rozmaru č. 24, slavnou melodií, která se stala synonymem houslové geniality. Skromný úvod náhle v čase 0:31 ustoupí záludné pasáži připomínající prstový jazykolam, s proplétajícími se figuracemi v neuvěřitelné rychlosti.
Milstein zde potvrzuje čistotu a preciznost, jimiž proslul, a těmito běhy proplouvá s naprostou lehkostí. Následující pasáže využívají akordy a trylky k přizdobení hlavního tématu – tedy techniky, kterými proslul právě Paganini. Houslista zde v podstatě musí doprovázet sám sebe, vytvářet harmonii a přejímat roli hned několika hlasů současně.
Jeden z nejpůsobivějších momentů nastává uprostřed sedmé variace v čase 4:42, v části označené jako „liberamente“. Sólista zde napodobuje dvě zpěvné linky, jednu na struně D a druhou na struně G, které spolu rozmlouvají, jako by na ně hrály dvoje různé housle. Náhle přichází vášnivý vzestup, hudba se přesouvá do nejvyššího rejstříku a následuje kaskádovitá stupnice. Napětí graduje a vrcholí vzestupnými dvojhmaty. Právě zde prosvítá Milsteinova vlastní osobnost, která vzdává hold své inspiraci způsobem naprosto přirozeným a neopakovatelným.
–ete–
