Bitva o Alcatraz, která probíhala od 2. do 4. května 1946, patří mezi nejtragičtější incidenty v devětadvacetileté historii pověstné federální věznice Alcatraz. Pokus o násilný útěk, který rychle přerostl v ozbrojené obléhání, skončil smrtí dvou dozorců a tří vězňů, zraněním čtrnácti příslušníků ostrahy a jednoho nevinného vězně.
Federální věznice Alcatraz, situovaná na stejnojmenném skalnatém ostrově v Sanfranciském zálivu, byla ve 40. letech 20. století považována za neprostupnou. Byla určena pro ty nejproblematičtější delikventy, kteří opakovaně selhávali v jiných nápravných zařízeních nebo kteří se opakovaně pokoušeli útěk. Zde se před 80 lety zrodil jeden z nejbrutálnějších incidentů v dějinách amerického vězeňství.
Plán profesionála
Hlavním strůjcem pokusu o útěk byl Bernard Coy, bankovní lupič odsouzený na 25 let. Na Alcatraz ho policie přemístila v roce 1938. Díky pozici pořádkového vězně (uklízeče) v hlavním bloku měl však po věznici relativní volnost pohybu. Coy měsíce studoval rutinu dozorců a možné slabiny v zabezpečení bloku C. Všiml si, že střílna, která se nacházela nad celami a ve které se vyskytovala mimo jiné i zbrojnice, je sice chráněna mřížemi, ale dozorce, který na ní hlídkoval, měl pevně stanovený harmonogram.
Spolu s Marvinem Hubbardem, kuchyňským pomocníkem, Josephem Cretzerem, gangsterem odsouzeným za vraždu, Samem Shockleym, Miranem Thompsonem a mladým Clarencem Carnesem, kterému bylo teprve šestnáct, když se dostal do vězení za vraždu a únos, tak vypracoval plán. Cílem bylo zmocnit se klíčů od vnějšího dvora, prostřílet se k doku a využít služební člun k úniku na pevninu.
2. května 1946, krátce po 13. hodině, jejich plán přešel do realizační fáze. Při úklidu Hubbard odlákal dozorce Williama A. Millera a Coy ho napadl zezadu. Společně ho přemohli, sebrali klíče a otevřeli celu Cretzera, Carnese a dalších. Coy následně využil chvíle, kdy byla střílna opuštěná, a s pomocí podomácku vyrobeného rozpínáku roztáhl mříže zbrojnice. Rozpínák sestrojený z částí potrubí a šroubů mu umožnil vytvořit dostatečný prostor, aby se jako vyhublý vězeň protáhl dovnitř. Kvůli svému plánu dokonce zhubl 9 kilo, aby měl co největší šanci se skrze mříže dostat. Zde přemohl dozorce a zmocnil se pušky Springfield, pistole a plynových granátů.
Konec veškeré naděje
Když se vězni zmocnili zbraní, jejich první prioritou bylo osvobodit další komplice a získat kontrolu nad svazkem klíčů, který obsahoval klíč č. 107 – klíč k východu na vězeňský dvůr. Zde však narazili na „klíčovou“ překážku. Dozorce Bill Miller, kterého vězni zajali a uvěznili v cele spolu s dalšími osmi rukojmími, stačil potřebný klíč nenápadně sundat a ukrýt v prasklině mezi sedadlem a toaletou v cele. Vězni zkoušeli desítky klíčů, žádný však nepasoval. Frustrace rostla a s ní i brutalita. Bernard Coy a Joseph Cretzer si uvědomili, že jsou v pasti. Bez klíče se nemohli dostat z budovy a alarm již burácel celým ostrovem.
Cretzer, recidivista s násilnickou minulostí, v návalu vzteku a pod tlakem Sama Shockleyho, který jej podněcoval k likvidaci svědků, zahájil palbu do cely s rukojmími. Tak se změnil pokus o útěk v bitvu na život a na smrt. Několik dozorců během boje postihlo těžké zranění, Bill Miller, jeden z dozorců, později svým zraněním podlehl. Zpráva o vzpouře se okamžitě dostala do Washingtonu a tehdejší ředitel věznic James V. Bennett rozhodl o nasazení nejtvrdších prostředků.
48 hodin boje
Na ostrov byly dopraveny jednotky námořní pěchoty pod vedením generálů Franka Merrilla a Josepha Stilwella. Tisíce obyvatel San Francisca se sešly k pobřeží a sledovaly celou událost. Mariňáci zvolili taktiku z druhé světové války, která se osvědčila vůči japonským vojákům v Pacifiku: Vylezli na střechu vězeňského bloku, vyvrtali díry do vězeňské budovy a do nich pak vhazovali výbušniny a slzný plyn. Cílem bylo zatlačit vzbouřence do kouta a eliminovat je bez nutnosti riskovat životy dalších dozorců v přímém střetu v úzkých chodbách. Krycí palbu poskytovala další skupina mariňáků, která ostřelovala samotnou budovu věznice, kde se vězni nacházeli.
Bitva definitivně skončila až v ranních hodinách 4. května. Když se speciální jednotky probojovaly do chodby mezi celami, nalezly těla Bernarda Coye, Josepha Cretzera a Marvina Hubbarda. Coy, oblečen v dozorcově uniformě, v rukou stále svíral pušku Springfield. Zbylí tři účastníci vzpoury – Shockley, Thompson a Carnes – se stáhli do svých cel a snažili se předstírat, že s útokem neměli nic společného. Vyšetřování FBI a výpovědi přeživších dozorců však hovořily jasně. Bitva trvala přibližně 48 hodin. Celkem bylo zraněno 14 dozorců a jeden nevinný vězeň.
Následný soudní proces sledovala celá zem. Sam Shockley a Miran Thompson byli za svou roli v masakru a podněcování k vraždám dozorců odsouzeni k trestu smrti a v roce 1948 popraveni v plynové komoře věznice San Quentin. Nejmladší Clarence Carnes dostal další doživotní trest. Ironií osudu bylo, že Carnes byl později jedním z mála vězňů, kteří znali detaily o dalším slavném útěku z roku 1962, o kterém se odmítal s úřady bavit.
Selhání systému
Při reflexi událostí roku 1946 identifikovali vojenští i vězeňští experti několik kritických bodů, které vedly k tak vysokému počtu obětí. Prvním a nejzásadnějším bylo umístění zbrojnice. I když ji oddělovali mříže, její vizuální i fyzická dostupnost z prostoru, kde se pohybovali vězni s nízkým stupněm dohledu, představovala dlouhodobé riziko. Po bitvě tak došlo k zásadní přestavbě vnitřních prostor.
Dalším faktorem byl mentální stav vězňů. V roce 1946 Alcatraz zadržoval primárně kriminální veterány prohibiční éry, kteří neměli co ztratit. Kombinace doživotních trestů bez možnosti podmínečného propuštění a extrémní izolace tak vytvořila pomyslný sud střelného prachu pro vězeňskou psychiku, který nejednou bouchl.
Zásah námořní pěchoty se ve své době dočkal kritiky za přílišnou brutálnost, avšak dobové dokumenty naznačují, že mariňáci neměli jinou možnost. Vězni byli po zuby ozbrojení, zabarikádovaní a odhodlaní zabít kohokoliv, kdo by se pokusil o vniknutí. Použití granátů a dalších náloží, které mariňáci spouštěli otvory ve střeše, bylo sice v běžné praxi neslýchané, avšak z čistě vojenského hlediska šlo o efektivní způsob, jak zpacifikovat nepřítele v opevněném bodě bez riskování vlastních mužů v boji zblízka.
Poučení pro budoucnost
Bitva o Alcatraz zanechala jizvu v americkém vězeňském systému. Přispěla k přehodnocení klasifikace vězňů a k zavedení nových standardů pro výcvik dozorců. Ti již nebyli vnímáni pouze jako hlídači, nýbrž jako první linie obrany, která musí být připravena na všelijaké hrozby. Věznice na ostrově Alcatraz fungovala ještě dalších 17 let, než v roce 1963 nařídil Robert F. Kennedy její definitivní uzavření, a to kvůli vysokým provozním nákladům a korozi způsobené okolím.
Dnes je Alcatraz národním parkem a populární turistickou atrakcí. Tisíce návštěvníků ročně procházejí stejnými chodbami, kde Coy a Cretzer před 80 lety rozpoutali svůj boj. V bloku C jsou stále patrné stopy po explozích na podlaze a stěnách jako připomínky po události.
