Válka mezi Pruským královstvím a Rakouským císařstvím v roce 1866 představovala mocenské vyvrcholení dlouhodobého dualismu a soupeření o vůdčí roli v rámci Německého spolku. Pod diplomatickým vedením pruského ministerského předsedy Otty von Bismarcka a za strategického plánování náčelníka generálního štábu Helmuta von Moltkeho sledovalo Prusko jasný cíl: vytlačit Rakousko z německého prostoru a realizovat sjednocení Německa pod pruskou hegemonií.
Na rakouské straně svěřil císař František Josef I. velení takzvané Severní armády polnímu zbrojmistru Ludvíku von Benedekovi. Ten však tuto roli přijal s velkou nechutí a vědomím strukturálních nedostatků tehdejšího rakouského vojenského aparátu.
Střetnutí u Hradce Králové, které se odehrálo v úterý 3. července 1866, se stalo druhou největší bitvou celého devatenáctého století, hned po napoleonské bitvě u Lipska z roku 1813. Současně se jedná o vůbec nejrozsáhlejší vojenskou konfrontaci, jaká kdy byla vybojována na území dnešní České republiky.
Na bojišti bylo nasazeno přibližně 436 000 vojáků obou válčících stran. Pruská armáda disponovala zhruba 215 000 muži a 780 dělostřeleckými kusy, zatímco spojená rakousko-saská vojska čítala přibližně 221 000 mužů podporovaných 770 děly.
Les Svíb a kolaps
Samotná bitva započala v brzkých ranních hodinách za nepříznivého, deštivého letního počasí a silné mlhy, kterou v průběhu dopoledne ještě znásobil hustý dým z černého střelného prachu ze stovek děl. Počáteční fáze střetnutí se přitom pro rakouskou stranu nevyvíjela nepříznivě.
Rakouské dělostřelectvo, vybavené moderními rýhovanými bronzovými děly s dostřelem několika kilometrů, zaujalo výhodné pozice na návrší u obcí Lípa a Chlum. Odtud efektivně odráželo čelní nápor První pruské armády pod vedením prince Fridricha Karla, která postupovala přes řeku Bystřici u Sadové.
Katastrofální taktický zvrat pro rakouskou obrannou linii však nastal na pravém křídle v prostoru lesa Svíb. Velitelé rakouského II. armádního sboru hrabě Festetics (po jehož těžkém zranění převzal velení polní podmaršálek Thun) a IV. armádního sboru hrabě Thun-Hohenstein opustili bez vědomí vrchního velení jim přidělené obranné pozice.
Nechali se vtáhnout do izolovaného, krvavého boje o les Svíb se 7. pruskou divizí. Zápas muže proti muži způsobil početné ztráty oběma stranám. Pruský 27. pluk například ztratil většinu svého stavu. Z hlediska celkové strategie se však jednalo o selhání rakouských sborů. Opuštěním původních pozic totiž vznikla v rakouské linii hluboká trhlina.
Tuto zranitelnost okamžitě využila opožděně přicházející Druhá pruská armáda pod velením korunního prince Fridricha Viléma. Pruské gardové jednotky postoupily skrze mlhu a vysoké obilí téměř nepozorovaně a bez odporu obsadily klíčové návrší u obce Chlum, které tvořilo samotné centrum a týl rakouského postavení. Nečekaný průnik do zad obrany způsobil okamžitý rozpad rakouských formací.
Zoufale organizované protiútoky rakouských záloh byly pruskou palbou zmasakrovány. Pouze vystoupení rakouského jezdectva v bitvě u Střezetic a sebeobětování dělostřelecké baterie setníka Augusta von der Groebena zabránilo úplnému zničení Benedekovy armády během jejího chaotického ústupu za řeku Labe.
Mýtus o pruské zadovce
Tradiční výklad často připisuje pruské vítězství jedinému technologickému faktoru, kterým byla pruská puška jehlovka systému Dreyse. Puška nabíjená zezadu – zadovka – umožňovala pruskému pěšákovi střílet až čtyřikrát rychleji než rakouskému vojákovi. Zásadní taktickou výhodou navíc bylo, že pruský voják mohl zbraň nabíjet vleže, čímž se stával minimálním terčem.
Naproti tomu rakouská pěchota byla vyzbrojena sice přesnou a výkonnou, ale zepředu nabíjenou puškou systému Lorenz. Její nabíjení vyžadovalo vestoje či vkleče provést složitou sekvenci úkonů, což vojáky vystavovalo nepřátelské palbě.
Samotná technologická převaha zbraní nebyla jediným rozhodujícím prvkem. Katastrofa rakouských zbraní kořenila hlouběji – v zastaralé taktické doktríně. Rakouské velení rigidně trvalo na rázové taktice, která spočívala v hromadných bodákových útocích sevřených kolon.
Proti rychlopalným zadovkám se tyto útočící formace stávaly snadným cílem. To vedlo až k pětinásobným ztrátám rakouské pěchoty již v předchozích pohraničních střetnutích u Náchoda a Trutnova. Prusko navíc disponovalo výrazně modernějším systémem řízení operací, efektivním využitím telegrafní sítě a železniční logistiky, což umožnilo koordinovat rozsáhlé přesuny vojsk.
Zánik Německého spolku
Pražský mír, podepsaný 23. srpna 1866, definitivně stvrdil rozpuštění Německého spolku a vynutil si trvalé vytlačení Rakouska z procesu německého sjednocování, které bylo následně završeno pod pruskou taktovkou po porážce Francie v roce 1871 vyhlášením Německého císařství.
Vnitropoliticky vedla drtivá vojenská porážka k destabilizaci habsburské monarchie a donutila císaře Františka Josefa I. přistoupit k rakousko-uherskému vyrovnání v roce 1867. Stát se tím transformoval na dualistickou konstituční monarchii, což mělo zásadní dopad na ústavní vývoj celého středoevropského regionu včetně českých zemí.
Lidská daň jednodenního střetnutí byla závratná. Celkové ztráty rakousko-saského vojska dosáhly téměř 43 000 mužů, z toho přes 5 700 padlých, více než 7 000 pohřešovaných a přibližně 22 000 zajatých. Pruská armáda zaznamenala necelých 9 000 celkových ztrát. V širším okolí Chlumu, Sadové a Máslojed se nachází rozsáhlý soubor funerální plastiky čítající více než 460 pomníků, hromadných hrobů a památníků, o které od konce 19. století soustavně pečuje Komitét pro udržování památek z války roku 1866.
