Tizianovy novinky v portrétní malbě inspirovaly prakticky všechny evropské umělce 17. století.
Benátský malíř Tizian byl velikánem renesančního umění, který zásadním způsobem ovlivnil směřování dějin výtvarné tvorby. Byl brilantním koloristou a mistrem práce s barvou. Věnoval se nejrůznějším žánrům, avšak po celou svou dlouhou kariéru se nejčastěji vracel k portrétu. Vytvářel velkolepá díla pro nejvýznamnější osobnosti evropské elity 16. století, včetně císaře Svaté říše římské Karla V., papeže Pavla III., španělského krále Filipa II., po sobě jdoucích benátských dóžat i předních kulturních osobností své doby.
Jeden z jeho nejslavnějších raných portrétů však zachycuje neznámého muže. Plátno z doby kolem roku 1510, které dnes uchovává londýnská National Gallery, je označováno jako „Portrét Gerolama (?) Barbariga“. Muž na obraze již po staletí poutá pozornost diváků díky dynamické otočené póze u parapetu, hlubokému zachycení vnitřního života a především kvůli mimořádnému prošívanému saténovému rukávu.
Průkopník „otočeného portrétu“
Tizian (asi 1485/90–1576) se narodil v malém městečku v severní Itálii, přičemž přesné datum jeho narození zůstává neznámé. Na počátku 16. století se přestěhoval do Benátek – kosmopolitní metropole, která se později stala synonymem pro celou jeho uměleckou dráhu. Předpokládá se, že po příchodu do města studoval u velikánů předchozí generace, Giovanniho a Gentileho Belliniových. Mladý Tizian navíc úzce spolupracoval s předčasně zesnulým geniálním malířem Giorgionem (1477/8–1510).
Giorgionovy portréty měly na vývoj Tizianova raného stylu zásadní vliv. Giorgione byl totiž průkopníkem takzvaného „otočeného portrétu“, v němž se portrétovaní v tříčtvrtečním profilu ohlížejí přes rameno přímo k divákovi. Toto pojetí, které v Benátkách zdomácnělo přibližně od roku 1500, ukazuje například Giorgionův „Portrét mladého muže“ v berlínské Gemäldegalerie. Tento polopostavový portrét muže s nádechem vnitřního tajemství zachycuje model ve světle fialovém prošívaném oděvu na tmavém pozadí. Tizian pak tuto kompoziční novinku rozvinul k naprosté dokonalosti.
Na Giorgionově obraze odděluje diváka od portrétované postavy kamenný parapet. Italské portréty rané renesance využívaly tento prvek poměrně často, avšak způsob, jakým Giorgione nechal mužovu ruku volně spočívat na římse, se vymykal dosavadní benátské tradici. Původ tohoto motivu mohl sahat buď k nizozemským mistrům, nebo k tvorbě Leonarda da Vinciho.
Tizianův portrét z National Gallery může rovněž odrážet umělcovu znalost portrétních děl německého mistra Albrechta Dürera. Na svém autoportrétu z roku 1498, který se nachází v madridském Pradu, se Dürer zobrazil právě tak, že se opírá o římsu v popředí.
„Portrét Gerolama (?) Barbariga“ pokládali badatelé po určitou dobu za Tizianův autoportrét. Ještě dříve se tradovalo, že obraz zachycuje básníka Ludovica Ariosta (1474–1533), jednu z nejslavnějších literárních osobností renesance. Dnes se historici umění domnívají, že jde pravděpodobně o podobiznu člena aristokratické benátské rodiny Barbarigů. Nejpravděpodobnějším kandidátem je Gerolamo di Andrea Barbarigo. Tento vnuk dóžete se pohyboval v intelektuálních kruzích a vybudoval si prestižní kariéru jako politik a diplomat.
Tizianův model se otáčí přes pravé rameno a se zdviženým obočím se dívá přímo na pozorovatele. Mužova postava vytváří v kompozici plátna pevný trojúhelník. Loktem se opírá o kamenný parapet, do kterého Tizian vyryl své iniciály. Starší portréty s tímto prvkem obvykle zachycovaly postavu pouze ve výši poprsí. Tizian však v tomto případě postupuje níže, až k pasu, čímž dává plně vyniknout velkolepému modrému rukávu.
Malíř prokazoval mimořádný cit pro texturu látek. Zvolený prvek oděvu – objemný rukáv, který jakoby vystupuje ze samotného obrazu do prostoru před ním – dodává postavě nevídanou monumentalitu. Původně přitom tkanina působila spíše fialovým dojmem, protože ji Tizian maloval přes růžový podklad a protkal jemnými červenými liniemi. Červený lakový pigment však v průběhu staletí v důsledku chemických změn vybledl.
Při bližším zkoumání se zdá, že mužova pravá ruka spočívá v kožešinovém rukávníku, avšak nelze to určit zcela jednoznačně. Londýnská National Gallery k tomuto detailu poznamenává: „Splynutí zastíněných částí postavy s šedým atmosférickým pozadím však bylo zcela jistě záměrné a patří k nejinovativnějším a nejvlivnějším aspektům celého portrétu.“
Vzor pro následovníky
Tizianova tvorba sloužila jako zásadní opěrný bod prakticky pro všechny evropské umělce 17. století. Tento konkrétní obraz se svým suverénním natočením těla a charakteristickým sklonem hlavy stal přímým vzorem pro díla tehdejšího baroka i období následujících. Příkladem z 18. století je autoportrét sira Joshuy Reynoldse (1723–1792), který dnes vystavuje florentská galerie Uffizi.
Na svém autoportrétu z roku 1640, jenž je dnes součástí sbírek londýnské National Portrait Gallery, se vlámský malíř sir Anthony van Dyck (1599–1641) zobrazil v módním oděvu, avšak zachytil se zdánlivě přímo uprostřed tvůrčího procesu. Poloha jeho pravého ramene a rukávu jasně naznačuje, že jeho skrytá, zdvižená ruka právě nanáší barvu na plátno.
Nejslavnějším dílem, které z této Tizianovy malířské tradice přímo vychází, je „Autoportrét ve věku 34 let“ od nizozemského mistra Rembrandta (1606–1669). Rembrandt během svého života namaloval desítky vlastních podobizen. Na tomto plátně se představuje jako zámožný, sebevědomý a úspěšný muž. Přestože obraz vytvořil v roce 1640, rozhodl se obléct do nákladného kožešinového a sametového oděvu, který nosila šlechta ve 20. letech 16. století. Pozice jeho paže položené na parapetu přitom nepokrytou formou odkazuje jak k Tizianovu mistrovskému dílu, tak k Dürerovu slavnému autoportrétu.
Obě tato starší díla se v průběhu 30. let 17. století prokazatelně nacházela v Amsterdamu, takže je velmi pravděpodobné, že je Rembrandt studoval osobně. Pokud tomu tak nebylo, měl bezpochyby přístup k jejich věrným kopiím. Tím, že vědomě cituje tyto titány evropského malířství, včetně odkazu na konkrétní portrét od Raffaela, Rembrandt symbolicky prohlašuje sám sebe za jejich rovnocenného nástupce. Šťastnou shodou okolností je dnes tento „Autoportrét ve věku 34 let“ uložen ve stejné budově jako Tizianův obraz, takže návštěvníci londýnské National Gallery mohou obdivovat obě tato provázaná mistrovská díla v těsné blízkosti.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? Nápady a zpětnou vazbu nám můžete posílat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
