Komentář
Jeden z nejvýznamnějších ústavních sporů, které se kdy dostaly k Nejvyššímu soudu USA, se týkal platnosti výkonného nařízení prezidenta Donalda Trumpa o občanství dětí narozených na území Spojených států. Případ vedený pod názvem Trump v. Barbara nese jméno hlavní žalobkyně, která je z bezpečnostních důvodů uváděna pouze křestním jménem. Dne 30. června 2026 Nejvyšší soud poměrem hlasů 6 : 3 toto nařízení zrušil.
Soud potvrdil výklad, podle něhož osoby narozené na území Spojených států rodičům, kteří se zde zdržují neoprávněně nebo pouze dočasně, podléhají jurisdikci Spojených států, a jsou proto od narození občany Spojených států podle Čtrnáctého dodatku Ústavy USA.
Výkonné nařízení zrušila většina, konkrétně John Roberts (předseda soudu), Sonia Sotomayorová, Elena Kaganová, Brett Kavanaugh, Amy Coney Barrettová a Ketanji Brown Jacksonová. Tři soudci (Clarence Thomas, Samuel Alito, Neil Gorsuch) zastávali názor, že nařízení není v rozporu s Čtrnáctým dodatkem Ústavy USA.
Čtrnáctý dodatek Ústavy USA byl přijat v roce 1868, tedy tři roky po občanské válce. Stanoví, že: „Všechny osoby narozené nebo naturalizované ve Spojených státech a podléhající jejich jurisdikci jsou občany Spojených států a státu, ve kterém mají bydliště.“
Dodatek vznikl jako reakce na rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Dred Scott v. Sandford (1857), který popřel občanství osobám afrického původu, včetně bývalých otroků. Čtrnáctý dodatek toto rozhodnutí fakticky zrušil.
Důležitým precedentem je rozhodnutí United States v. Wong Kim Ark (1898), které potvrdilo, že dítě narozené v USA cizím rodičům získává americké občanství. Současně soud uznal tradiční výjimky, například:
- děti zahraničních diplomatů
- (historicky) příslušníky indiánských kmenů v době, kdy byli považováni za členy samostatných politických celků
Čtrnáctý dodatek se původně nevztahoval na příslušníky indiánských kmenů, protože byli považováni za členy vlastních politických společenství.
- měli vlastní správu v rámci rezervací
- často měli vlastní právní a daňové systémy
- nebyli považováni za plně podřízené federální jurisdikci
Nešlo však o rasovou výjimku, ale o zvláštní právní postavení založené na kmenové suverenitě.
Donald J. Trump během kampaně v roce 2024 slíbil tvrdší postup proti nelegální migraci, včetně omezení automatického občanství dětí narozených cizincům bez oprávněného pobytu. Dne 20. ledna 2025 vydal prezident výkonné nařízení č. 14160, které nařizovalo federálním úřadům neuznávat občanství u dětí narozených v USA, pokud:
- matka byla v USA nelegálně a otec nebyl občanem USA ani držitelem trvalého pobytu
- matka byla v USA pouze dočasně (např. vízum, turistický pobyt, bezvízový režim) a otec nesplňoval stejné podmínky
Nařízení bylo okamžitě napadeno u federálních soudů. Odpůrci tvrdili, že:
- odporuje Čtrnáctému dodatku
- je v rozporu s precedentem Wong Kim Ark
Federální soudy jeho účinnost opakovaně pozastavily a případ se dostal k Nejvyššímu soudu USA.
Prezidentova právní argumentace vycházela z těchto tezí:
„Podléhat jurisdikci“ neznamená jen dodržovat zákony, ale znamená plnou politickou a právní podřízenost USA, tedy i loajalitu vůči Spojeným státům.
Podle této interpretace nejsou osoby s nelegálním nebo dočasným pobytem plně pod jurisdikcí USA, a proto jejich děti nemají automaticky nárok na občanství.
Hlavní otázka zněla: patří osoby s nelegálním nebo dočasným pobytem do kategorie „plně pod jurisdikcí USA“?
- prezident tvrdil, že ne, protože jejich pobyt je omezený a nejsou plně loajální
- většinový názor soudu (opírající se o Wong Kim Ark) říká, že ano, protože na území USA podléhají americkým zákonům stejně jako ostatní.
Co se tímto rozhodnutím fakticky stalo?
Soud potvrdil extrémně široký výklad 14. dodatku a tím fakticky uzavřel možnost, aby prezident nebo Kongres omezili udělování občanství i běžným zákonem nebo nařízením. Kongres ani prezident tak nebudou moci upravovat podmínky udělování občanství podle aktuální situace. Soud tím nejen rozhodl spor, ale výrazně omezil prostor pro další legislativní debatu, respektive znemožnil další politickou debatu.
Uvědomíme-li si, o čem vlastně soud rozhodl a s jakými následky, musíme takové rozhodnutí označit za aktivistické, neboť vychází z moderního ideologického výkladu.
Někteří komentátoři toto rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v oblasti občanství přirovnávají svým pojetím k případu Roe v. Wade, které dalo vzniknout do té doby neexistujícímu právu matky zabít své nenarozené dítě. Takové právo z Ústavy USA nikdy nevyplývalo, přesto soudci v roce 1973 rozhodli, že ho tam dobře vidí. Kritici namítali, že federální ústavní právo tuto záležitost vůbec neupravuje, a tak ani Nejvyšší soud USA nemá pravomoc takové právo zavést.
Srovnání s Roe v. Wade nekulhá jednak v tom, že rozhodnutí soudu ohledně občanství také znemožní jakoukoliv debatu a průchod zákonu (tedy vůle lidu) a nový stav zřejmě na velmi dlouho betonuje. A nekulhá ani v tom, že se problematika občanství tímto rozhodnutím stává důvodem pro dlouhodobý politický konflikt.
Zrušení výkonného nařízení prezidenta je ale především velkou porážkou imigračních restrikcí, které byly prezentovány jako snaha o zvýšení bezpečnosti v zemi. Rozhodnutí soudu také posiluje tzv. jus soli, tedy právo na občanství podle místa narození.
Dissentující soudci Thomas, Alito a Gorsuch s rozhodnutím nesouhlasili a podporovali Trumpův příkaz. Každý napsal samostatný dissent – Thomasův je velmi dlouhý, má 91 stran.
Soudce Clarence Thomas:
Thomas zdůrazňuje, že téměř každý člověk na území USA podléhá americkým zákonům – turista, student, obchodník i nelegální migrant. Kdyby právě to bylo kritériem pro udílení občanství, pak by podle něj požadavek Čtrnáctého dodatku na to, aby subjekt podléhal americké jurisdikci, byl v dodatku prakticky zbytečný. Tvrdí, že autoři dodatku museli mít na mysli něco užšího – úplnou politickou jurisdikci, tedy plnou příslušnost k americkému politickému společenství (ne tedy jen povinnost dodržovat zákony – tu mají na území USA všichni).
Co se týče argumentace většiny precedentem Wong Kim Ark, ten je velmi specifický tím, že se případ týkal dítěte rodičů, kteří v USA dlouhodobě a legálně žili. Neřešil tedy otázku nelegálních migrantů ani osob s krátkodobými vízy. Proto podle Thomase nelze z tohoto precedentu automaticky dovodit, že občanství získává každé dítě narozené na území USA.
Thomas vytýká většině soudců, že se podle něj více opírá o více než stoletou správní praxi než o samotný text Ústavy. Jinými slovy říká: to, že vláda něco dlouho dělala určitým způsobem, ještě neznamená, že to vyžaduje Ústava. Podle něj měla většina nejprve určit původní význam Čtrnáctého dodatku a teprve poté posuzovat dosavadní praxi.
Thomas netvrdí, že děti nelegálních migrantů občanství určitě mít nemají. Tvrdí ale, že: pokud Ústava tuto otázku jednoznačně neřeší, má o ní rozhodnout demokraticky zvolený Kongres, nikoli Nejvyšší soud.
Pro Thomase tedy není největším problémem samotný výsledek, ale způsob, jakým k němu soud dospěl. Podle něj soud nahradil původní význam Ústavy dlouhodobou správní praxí a precedenty, které podle jeho názoru neřešily stejnou otázku.
Soudce Samuel Alito:
Alito říká, že nejde jen o imigrační spor. Podle něj soud rozhoduje o tom, kdo je Američan. To je jedna z nejzásadnějších ústavních otázek, protože občanství je základem všech politických práv. Rozhodnutí označuje za „vážnou chybu“, myslí tím, že většina soudců podle něj nesprávně vyložila Čtrnáctý dodatek. Alito tvrdí, že dítě má být občanem USA při narození jen tehdy, pokud při narození dluží plnou a výlučnou politickou věrnost Spojeným státům. Jinými slovy, nestačí, že se narodí na americkém území. Musí existovat skutečný právní vztah mezi dítětem a Spojenými státy.
Alito nesouhlasí s názorem, že občanství získává téměř každý, kdo se narodí na území USA. Podle něj tím většina soudců mění ústavu tak, že občanství závisí téměř výhradně na místě narození (jus soli). Tvrdí, že historicky tomu tak nebylo a že autoři Čtrnáctého dodatku to takto nezamýšleli.
Jako příklad uvádí tzv. birth tourism. Jde o situaci, kdy těhotná žena přicestuje do USA pouze proto, aby tam porodila dítě, a krátce poté se vrátí do své země. Alito považuje za nelogické, aby takové dítě automaticky získalo americké občanství, přestože jeho rodiče nemají v USA trvalý pobyt, nechtějí se tam usadit a jejich hlavní vazby směřují do jiné země. Podle něj to ukazuje, že samotné narození na území USA nemůže být jediným kritériem.
Otázka nabývání občanství tak dostává zcela jiný – nový náboj. Zatímco americký politický „boj o potrat“ de facto a přirozeně z ústavního seznamu problémů USA zcela vymizel, nastupuje nový a s neméně hořlavým potenciálem.
Celkem se v USA v roce 2023 narodilo asi 3,6 milionu dětí, z toho 320.000 dětí (asi 9 % všech narozených) mělo matku, která byla v USA nelegálně, nebo měla pouze dočasný legální status (např. studentské, pracovní nebo turistické vízum).
Pokud jde o děti, na které by se vztahovalo Trumpovo výkonné nařízení:
- 245.000 dětí se narodilo matkám pobývajícím v USA nelegálně a otcům, kteří nebyli občany USA ani držiteli trvalého pobytu.
- 15.000 dětí se narodilo matkám s dočasným legálním pobytem a otcům, kteří rovněž nebyli občany ani držiteli trvalého pobytu.
Celkem by tedy Trumpovo nařízení dopadlo přibližně na 260.000 novorozenců ročně, což představuje asi 7 % všech narozených dětí v USA.
(Ještě asi 60 000 dětí se narodilo matkám pobývajícím v USA nelegálně, ale jejich otec byl občanem USA nebo držitelem trvalého pobytu. Tyto děti by občanství získaly i podle Trumpova výkonného nařízení.)
Pokud jde o tzv. birth tourism, odhady se pohybují okolo 30.000 porodů ročně. Přesná čísla však vláda USA neeviduje.
Přibližně 260.000 dětí ročně získá americké občanství, přestože ani jeden z jejich rodičů není občanem Spojených států ani jejich trvalým rezidentem. Rodiče těchto dětí mají svou státní příslušnost, právní vztah a primární loajalitu k jinému státu. Pro samotného novorozence nemá nabytí občanství bezprostřední praktický význam – o jeho státní příslušnosti totiž nerozhoduje on sám, ale okolnosti a rozhodnutí jeho rodičů.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
