V květnu 1927 překonal teprve pětadvacetiletý Charles Lindbergh Atlantský oceán a navždy tak proměnil podobu civilního letectví.
Příběh Lindberghova historického úspěchu se však začal psát již v roce 1919, kdy newyorský hoteliér francouzského původu Raymond Orteig vyhlásil finanční odměnu ve výši 25 000 dolarů pro prvního letce, který bez mezipřistání přeletí Atlantický oceán mezi New Yorkem a Paříží v libovolném směru.
V té době byl takový počin považován za technicky téměř nerealizovatelný. První transatlantický přelet sice uskutečnili John Alcock a Arthur Whitten Brown již v červnu 1919, avšak jejich trasa vedla z Newfoundlandu do Irska, což představovalo přibližně poloviční vzdálenost oproti trase mezi New Yorkem a francouzskou metropolí.
Orteigova výzva zůstala dlouhých pět let bez odezvy, pročež ji zakladatel v roce 1925 prodloužil o dalších pět let. S rozvojem leteckých technologií a spolehlivosti motorů v polovině dvacátých let se však z této finanční pobídky stal prestižní mezinárodní závod, který přilákal nejzkušenější piloty tehdejší éry.
Snaha o získání Orteigovy ceny byla vykoupena tragickými ztrátami na životech. Slavný francouzský válečný letec René Fonck havaroval se svým vícemotorovým letounem Sikorsky S-35 hned při vzletu v září 1926, přičemž v plamenech zahynuli dva členové jeho posádky. V dubnu 1927 přišli o život Američané Noel Davis a Stanton Wooster, když se jejich stroj zřítil během testovacího letu s plnou zátěží.
Pouhých několik týdnů před Lindberghovým startem se navíc v Atlantiku beze stopy ztratili francouzští hrdinové první světové války Charles Nungesser a François Coli, kteří se pokusili o přelet v opačném směru z Paříže do New Yorku na letounu L’Oiseau Blanc.
V atmosféře rostoucího národního napětí a obav veřejnosti se na scéně objevil do té doby téměř neznámý pětadvacetiletý pilot poštovního letectva Charles Augustus Lindbergh, kterému tisk kvůli jeho riskantnímu záměru létat bez posádky a s jediným motorem přezdíval „létající blázen“.
Spirit of St. Louis
Zatímco většina týmů vsázela na velká, vícemotorová letadla s početnější posádkou, která měla zajistit navigaci a střídání pilotů při únavě, Lindbergh zvolil odlišnou strategii. Uvědomoval si, že více motorů sice teoreticky zvyšuje bezpečnost, ale zároveň dramaticky zvyšuje spotřebu paliva a celkovou hmotnost stroje, což paradoxně znásobuje riziko selhání při vzletu.
Lindbergh dokázal přesvědčit skupinu podnikatelů ze St. Louis, aby finančně podpořili jeho projekt, a následně oslovil malou společnost Ryan Aeronautical Company v San Diegu. Společně s konstruktérem Donaldem Hallem navrhl vysoce specializovaný jednomotorový hornoplošník označený jako Ryan NYP, který byl později pokřtěn jako Spirit of St. Louis. Základním konstrukčním axiomem celého stroje se stala maximální redukce hmotnosti ve prospěch kapacity palivových nádrží.
Srdcem letounu se stal devítiválcový, vzduchem chlazený hvězdicový motor Wright Whirlwind J-5C o výkonu 223 koňských sil, který byl v té době považován za jeden z nejspolehlivějších agregátů na trhu. Aby se eliminovalo riziko zranění pilota při případném nárazu, byla hlavní palivová nádrž umístěna přímo do trupu před kokpit, přesně v těžišti letadla. Toto rozhodnutí však znamenalo, že Lindbergh neměl ze své kabiny vůbec žádný přímý výhled dopředu. Výhled vpřed byl možný pouze pomocí malého vysunovatelného periskopu nebo vykloněním hlavy z bočního okna.
Letoun byl zbaven veškeré postradatelné výbavy. Lindbergh odmítl instalovat radiostanici, těžké palubní přístroje, sextant pro astronomickou navigaci, a dokonce i padák či záchranné světlomety. Namísto těžkého polstrovaného sedadla seděl na lehké proutěné židli. Každý ušetřený kilogram znamenal drahocenné litry benzínu; letadlo nakonec pojalo přibližně 1 704 litrů paliva, což tvořilo více než polovinu celkové vzletové hmotnosti stroje.
Třicet tři hodin osamělého letu
20. května 1927 v 7:52 ráno místního času odstartoval Charles Lindbergh z rozmočené dráhy letiště Roosevelt Field na Long Islandu. Přetížený stroj se jen stěží odlepil od země a těsně minul dráty vysokého napětí na konci ranveje. V té chvíli byl Lindbergh navíc v hlubokém spánkovém deficitu, protože kvůli nervozitě a přípravám nespal více než čtyřiadvacet hodin před samotným startem.
Trasa letu byla naplánována podle ortodromy – nejkratší spojnice dvou bodů na kouli – což letce vedlo podél pobřeží Nového Skotska a Newfoundlandu, odkud zamířil nad otevřený Atlantický oceán. Navigaci prováděl výhradně metodou sledování kurzu a času, tedy výpočtem polohy na základě rychlosti a směru větru.
Již po několika hodinách letu nad vodní hladinou začala na Lindbergha doléhat nesmírná únava. Musel držet oční víčka otevřená násilím, probral se z několika mikrospánků těsně nad vlnami a v pozdějších fázích letu trpěl silnými halucinacemi, kdy měl pocit, že v kabině letadla vidí přízračné postavy. Kromě spánkové deprivace musel čelit nepříznivému počasí. Ve vyšších výškách narazil na hustou mlhu a bouřková mračna, což vedlo k nebezpečnému namrzání křídel.
Led zvyšoval hmotnost letadla a narušoval aerodynamický vztlak, kvůli čemuž musel Lindbergh sestoupit nízko nad hladinu moře, kde byl vzduch teplejší. Po osmadvaceti hodinách spatřil první známky pevniny v podobě rybářských člunů a následně identifikoval pobřeží Irska u zálivu Dingle Bay. K jeho vlastnímu překvapení byla odchylka od plánované navigační trasy menší než pět kilometrů.
Pevnina na obzoru
Po přeletu Anglického kanálu a severní Francie dosáhl Lindbergh ve večerních hodinách Paříže. Poté, co obletěl Eiffelovu věž, začal hledat letiště Le Bourget. Zde přistál 21. května 1927 ve 22:21 tamního času, přesně po 33 hodinách a 30 minutách od startu v New Yorku. Během této doby překonal vzdálenost přibližně 5 800 kilometrů. Přestože Lindbergh očekával, že v pozdních hodinách na letišti nikoho nepotká, na místě na něj čekal dav čítající více než 150 000 nadšených diváků.
Nadšení Pařížané prolomili letištní zátarasy, vytáhli unaveného pilota z kokpitu a nesli ho na ramenou. Spirit of St. Louis musela chránit francouzská armáda před lovci suvenýrů, kteří se pokoušeli odtrhnout kusy plátěného potahu letadla. Oficiální mezinárodní certifikace provedená Fédération Aéronautique Internationale následně potvrdila platnost nového světového rekordu a Raymond Orteig osobně předal Lindberghovi slíbenou odměnu 16. června 1927 v New Yorku.
Lindberghův úspěch vyvolal masivní vlnu veřejného i investičního zájmu o letectví. Během pouhých tří let od tohoto letu vzrostl počet přepravených pasažérů v americké letecké dopravě o více než 400 procent. Charles Lindbergh, který byl za svůj čin prezidentem Calvinem Coolidgem vyznamenán Medailí cti a povýšen na plukovníka, se stal jednou z prvních světových celebrit moderního věku a hrdinou pro americký lid.
Letoun Spirit of St. Louis, jakožto symbol lidské odvahy a inženýrského myšlení, dodnes zůstává jedním z nejvýznamnějších exponátů Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu.
