Proč inscenace vytvořená lidmi ukazuje, že klasická díla namluvená umělou inteligencí nepotřebujeme.
Nedávno jsem psal o svých výhradách k nové audioknižní verzi Homérovy „Odyssey“, kterou namluvila umělá inteligence. Jak jsem v článku uvedl, jedním z důvodů, proč se takovým audioknihám vyhýbat, je skutečnost, že existuje dostatek skutečných, nefalšovaných a stoprocentně autentických lidí, kteří Homérův epos načetli. Jinými slovy: verze vytvořené umělou inteligencí nepotřebujeme.
Lidská alternativa k namluvení umělou inteligencí
Jednu takovou nahrávku nyní přináší Společnost klasických básníků, literární časopis zaměřený na obnovu kvalitní poezie. Společnost vydala ilustrovanou verzi „Odyssey“ v překladu Michaela Solota s ilustracemi Aedana Kennedyho. Nyní postupně zveřejňuje také seriálovou audioknižní podobu textu. Každou neděli se na webových stránkách objeví nová kniha neboli zpěv eposu a po dobu tří týdnů zůstává zdarma dostupná. První nahrávky byly zveřejněny 28. června. První zpěv bude stažen 19. července, kdy bude přidán zpěv čtvrtý.
Audiokniha je plně dramatizovaná. Všechny hlavní postavy – a spolu s nimi i řada vedlejších – namluvili různí herci. Nahrávka je navíc bohatě doplněna zvukovými efekty.
Audioknihu otevírá poznámka překladatele, v níž působivě přirovnává rytmus Homérových veršů k nekonečnému příboji oceánských vln. Překladatel Michael Solot dále vysvětluje, že se chce s ostatními podělit o nádherný zvuk vln, který zaslechl na „homérském pobřeží“, tedy v původní řečtině. Připodobňuje se tak k Odysseovi, jenž se musí na konci eposu vydat do vnitrozemí, dokud nedorazí k lidem, kteří moře vůbec neznají, a tam vztyčit symbol oceánu – veslo.
Rozbor úvodu
Solotův úvod, který sám překladatel velmi působivě načetl, nabízí mnoho podnětného. Oprávněně hájí Homérovo autorství před moderními badateli, kteří jako by nedokázali odolat nutkání zasahovat do úctyhodných tradic, a proto se snaží tvrdit, že „Ilias“ a „Odyssea“ nepocházejí od téhož autora.
Jak Solot poznamenává, děj i tón obou eposů se sice výrazně liší, přesto mezi nimi existuje umělecký soulad. Čtenáři či posluchači, kteří se seznámili s nezaměnitelným géniem velkého vypravěče, v obou dílech stále slyší Homéra.
Solot znovu míří přesně, když připomíná jedinečné postavení Homérovy poezie v našem kulturním dědictví. Označuje ji za jeden ze základů evropské civilizace. Homér zahájil „velký rozhovor“ o nejdůležitějších otázkách lidské existence, který po staletí pokračoval v dialozích našich nejvýznamnějších filozofů a básníků.
Stejně jako literární velikáni, kteří přišli po něm, dokázal Homér proniknout pod povrch lidského života a odhalit nejzákladnější – a proto také nejobecnější – skutečnosti lidské přirozenosti, připomíná Solot.
Oprávněně také nachází interpretační klíč k celému eposu v Odysseově odmítnutí zůstat s bohyní Kalypsó na jejím ostrově. Před sebou má oslnivou krásu polobohyně a na dosah možnost nesmrtelného života, přesto odmítá zůstat. Jeho srdce touží po manželce a domově a jeho tvář smáčená slzami se obrací k moři.
„Odyssea“ je příběhem této touhy po návratu domů – touhy natolik mocné, že dokáže překonat i ta nejlákavější pokušení.
Od tohoto místa však Solotův úvod začíná kolísat, protože při výkladu textu zaujímá několik stanovisek, s nimiž bych polemizoval. Přestože podle mého názoru správně tvrdí, že Odysseova touha opustit Kalypsó se netýká pouze Penelopy, nejsem přesvědčen, že Odysseus svou manželku ve skutečnosti nemiluje, jak Solot tvrdí.
Jeho láska je nepochybně úzce spjata s obecnou touhou po domově, rodině, domácnosti a všem, co k nim náleží. Tím však není o nic méně opravdová.
Solot namítá, že Odysseus ani Homér nikde výslovně neříkají, že Odysseus Penelopu miluje. Nepřímá charakteristika však může city postavy vyjádřit stejně dobře, ne-li lépe než charakteristika přímá. Odysseova vytrvalá snaha vrátit se k Penelopě naznačuje skutečnou lásku. Totéž platí o jeho rozhořčení nad návrhem, který mu Penelopa na konci eposu předloží jako zkoušku – totiž aby bylo přemístěno jejich manželské lože.
Odyssea tato představa zděsí, protože chápe, že lože symbolizuje jejich manželství a lásku, které nelze přemístit ani zničit. Právě jeho reakce ukazuje, jakou hodnotu pro něj jejich svazek má.
Podle Solotova výkladu se Odysseus rozhodne opustit Kalypsó a odmítne nesmrtelnost, „aby žil a zemřel […] jako člověk, který dobrovolně, ba dokonce dychtivě přijímá výzvu riskovat vše za možnost ovládnout vlastní smrtelnost“.
Na této interpretaci je část pravdy. Odysseus chápe, že právě úděl smrtelnosti dodává lidskému životu hloubku a smysl, které poněkud prázdná existence bohů postrádá.
Následující tvrzení, že Odysseus volí smrtelnost kvůli slávě, však podle mě míjí cíl. Takový výklad správně vystihuje Achilleovo rozhodnutí, když v „Iliadě“ čelí stejné volbě. K vysvětlení Odysseovy reakce však nestačí. Domnívám se, že Homér ji záměrně staví do přímého protikladu k Achilleovi.
Zatímco Achilles volí smrtelnost kvůli slávě, Odysseus ji volí kvůli lásce a věrnosti rodině a domovu. „Ilias“ nám nabízí pohled na velkolepou slávu světa války a hrdinských činů. „Odyssea“ tuto představu vyvažuje připomínkou blahodárnosti světa míru a domácího života.
V postavách Hektora v „Iliadě“ a Odyssea v „Odyssee“ Homér více než naznačuje, že válečná sláva nakonec existuje proto, aby chránila řád domova, nikoli naopak.
Úvod věnuje podle mého názoru také příliš mnoho prostoru a pozornosti humoru v eposu, zejména sexuálním narážkám. Solot má samozřejmě pravdu v tom, že „Odyssea“ je místy záměrně vtipná a neměli bychom ji zahalovat do přehnané vážnosti.
Současně však humor považuji za vedlejší prvek, který si nezaslouží rozsáhlou kritickou analýzu. Přestože „Odyssea“ obsahuje humorné pasáže a v jistém smyslu jde o komedii, protože končí šťastně, podle mého čtení zůstává velmi vážným dílem, které se zabývá závažnými otázkami. Pod lesknoucí se hladinou se navíc skrývá více než jen náznak hluboké melancholie – podobně jako útesy a korály těsně pod třpytivými vlnami.
Kvalita nahrávky a konečný verdikt
Pokud jde o kvalitu samotné nahrávky, mám smíšené pocity. Solot má plný, výrazný hlas a poslouchat úvod v jeho vlastním podání bylo příjemné. Jeho překlad má živou energii, která příběh působivě oživuje. Také hlavní vypravěč Andrew Benson Brown čte s velkým zaujetím.
Herecké výkony však mají kolísavou úroveň a místy hraničí s melodramatem. Některé hlasy působí až příliš stylizovaně a sebeuvědoměle. Určité pasáže však budou před zveřejněním na platformě Audible znovu nahrány.
Úvodní hudební skladba mě příliš neoslovila, protože zněla na můj vkus až příliš digitálně. Některé další zvukové efekty však skutečně pomáhají příběh oživit.
Jde o ambiciózní projekt a navzdory svým výhradám smekám před panem Solotem, panem Brownem, Společností klasických básníků i celým hereckým souborem, že se do něj pustili. Vydávají se na cestu téměř stejně velkolepou, jako byla ta Odysseova. Doufám, že jejich nové, energické zpracování pomůže přiblížit kouzlo tohoto eposu nové generaci posluchačů.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si přáli číst? Své náměty a připomínky nám posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
