Málokteré městečko má tak bohatou historii spojenou s českými vládci a králi, jako Polná na Vysočině. Když k tomu připočteme židovskou obec, synagogu a rabínský dům, několik hřbitovů s významnými zesnulými, hrad a zámek – není toho málo.
Jiří Jakeš již 12 let provází návštěvníky v polenském muzeu, jak v synagoze, tak i na hradě. V hradních zdech vítá návštěvníky v historickém kostýmu Zachariáše z Hradce a k výkladu navíc přidává pověsti ze zdejšího kraje.
Když společně v jeho doprovodu vyrazíme na vrch Kateřinov, dozvíme se, že zde původně stály stráže, které střežily, zda se blíží nepřátelská vojska jak ku městu, tak ku hradu. Později za pánů z Pirkštejna, někdy v první polovině 14. století zde byl vystaven kostelík sv. Kateřiny, který sloužil jako kostelík pro obyvatele hradu, než byla v prostorách hradního paláce vybudována hradní kaple. Podle pověsti zde sídlil i poustevník Javlín, jenž podle pověsti v r. 1468 vpustil nepřátelská vojska Zdeňka Konopištského ze Šternberka do hradu. Tak praví pověst.
A proč poustevník zradil Polnou? Je to známo?
Pověst vypráví, že heslo pro hradní stráže znělo stejně jako jméno poustevníka – Javlín. Poustevník spatřil, že se nepřátelské vojsko blíží k Polné, a utíkal varovat posádku. Jenomže když vyslovil svoje jméno na dotaz stráží, měl už nepřátele za zády, a stráže otevřely bránu… a nepřátelé se dostali do hradeb.
Stojíme před kateřinským hřbitovem a kostelíkem. Podél u zdi kateřinského hřbitova je údajně někdy slyšet zvuk klavíru nebo pláč dítěte. Za zdí (vně) byli pohřbíváni sebevrazi nebo nepokřtěné děti, protože to nebyla posvěcená křesťanská půda.
V současnosti kostelík sv. Kateřiny po x letech dostává šindelovou střechu, která nahradí tu plechovou. Na archivních fotografiích je samozřejmě vidět, že kostelík původně měl šindelovou střechu.
Polná byla ve své historii a v dobách své největší slávy významné místo, protože ležela na strategické cestě, kde se křižovaly obchodní a kupecké stezky a ležela na rozhraní Čech a Moravy.
Zemský klíč
Polenskému hradu se říkalo „zemský klíč“, protože kdo ovládal polenský hrad, ten střežil cestu jak do Moravy, tak i do Čech.
Proto sem v průběhu let zavítaly i významné návštěvy, jako Ladislav Jagellonský, Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín, mladý Rudolf II., který tady uvízl v zimě, a poslední z královských hlav, kdo tu pobýval, byl tzv. „zimní král“ Fridrich Falcký.
Významnou měrou v městečku kvetla řemesla. Známým rodákem byl Varhánek, měl dům na náměstí, v současné době se na tom místě nachází polenská radnice.
Varhánek – po kterém se jmenuje ulice, má pomník na kateřinském hřbitově. Pokud v současnosti přijedete do Rakouska a koupíte si rybičky v konzervě a uvidíte na ní nápis s W – Warhanek, tak věřte, že je to firma, kterou založil náš polenský rodák.
Na jeho hrobě byl měděný nápis s povídáním o Warhánkovi, který však ukradli sběrači kovů. Bohužel se už ho nepodařilo vypátrat.
V kostele se nachází tumba Kunhuty z Pernštejna, kterou si v r. 1502 bral Hynek Boček z Kunštátu, majitel polensko-přibyslavského panství. Na památku jejich svatby na Husově náměstí v bývalém hotelu U rytířů najdeme vsazenou kamennou desku, kde klečí rytíř před andělem, který drží perštejnský erb. Je to na památku svatby, jak uvádí Miroslav Plaček v své monografii, páni z Kunštátu anebo páni z Poděbrad, tak tento kamenný reliéf byl původně umístěn na polenském hradě a sekundárně byl vsazen právě do toho domu, který se nachází na Husově náměstí.
Býval tam i hostinec, jak mi říkala moje babička.
Koho byste podezříval z vraždy Anežky Hrůzové, vezmeme-li v potaz všechna ta fakta, která se objevila? Jak tehdy ta justice zřídila ten případ, tak, že pravděpodobně ten pravý vrah zůstal na svobodě, což je děsivé, protože vraždil dál. Koho byste primárně podezříval?
Verzí je samozřejmě několik, to je jisté. Můj osobní názor na to je, že v r. 1899 se tu potuloval jakýsi zvláštní člověk, který se snažil přepadávat a znásilňovat nezletilá děvčata. Dokonce i v r. 1899 kousek od Hrbova, když pásla krávy nezletilá 12-letá Lašková, tak se ji snažil přepadnout a znásilnit jakýsi muž.
A v den zmizení Anežky Hrůzové se vracela tím hlubokým úvozem od Polné do Věžničky manželka starosty Johana Vomelová. Tam, kde byla později nalezena mrtvola Anežky, tam z mlází vyběhl zvláštní muž, který měl zlý upřený pohled, a v ruce s holí, která byla později nalezena u mrtvé Anežky. Takže si myslím, že to bylo dílo jakéhosi úchylného potulného člověka, který se v kraji pohyboval.
Například Anežka Hrůzová sice nebyla znásilněná, ale on si ten člověk vzal od té mrtvé jako fetiš růženec, kapesníček a rukavičky.
Zřejmě tomu člověku stačilo k sexuálnímu ukojení pouze to, když viděl smrt a krev. On ji škrtil, mordoval, mlátil kameny a potom jí ještě podřízl hrdlo, to mu patrně stačilo k uspokojení. Jak uvádí dobové zprávy, tak měla strangulační rýhu od ucha k uchu. Příběh zpracoval Jiří Kovtun v knize Tajuplná vražda, případ Leopolda Hilsnera, kterou pro zájemce o tento případ doporučuji.
U kostela a hřbitova sv. Barbory – co je tam dále významného k objevování kromě hrobu Anežky Hrůzové?
Hřbitovní kostel sv. Barbory byl založen na místě bývalé děkanské zahrady. Z významnějších pohřbených lidí tam je hodně navštěvován hrob Anežky Hrůzové. Pak je tam k vidění i hrob Míly Myslíkové, herečky, která pochází ze Záborné u Polné, to je taková zajímavost.
Téma polenských hřbitovů se chystám zpracovávat do publikace, která vyjde příští rok v červnu.
Kam se ještě vydáme do dalších historických zákoutí Polné? Synagoga, rabínský dům, kupecký krám…
Určitě stojí za návštěvu zachovalé židovské ghetto, jež bylo založeno za Ditrichštejnů. K vidění je nově opravený, rekonstruovaný rabínský dům, kde se lidé mohou něco dozvědět něco o historii židovské komunity zde v Polné a také o případu vraždy Anežky Hrůzové. Vedle stojící synagoga je unikátní v tom, že po revoluci byla jednou z prvních 10 synagog, která byla opravena v rámci dotačních programů.
Dále bych určitě rád pozval do areálu hradu a zámku, kde sídlí polenské muzeum, které nabízí několik prohlídkových tras, kde lidé dozví např. o existujících řemeslech, uvidí krásný kupecký krám, který např. byl použit jako předloha kupeckého krámu ve filmu F. L. Věk, dále krásnou barokní lékárnu U černého orla, jež je unikátní tím, že je jednou ze zachovalých vesnických lékáren.
Dále lze vidět hradní sály, se zachovalou freskovou výmalbou z doby Zachariáše z Hradce, potom něco k historii vzniku polenského muzea, místních rodáků, expozice legií, kde mohou spatřit maketu legionářského vagónu.
Zajímavou procházkou, na kterou mohu pozvat, je židovský hřbitov, který se nachází kousek za Polnou a takovou zvláštností je, ale je to vyvrácená kauza, že se tu nachází hrob babičky Adolfa Hitlera. Kdyby o tom čtenáři náhodou něco slyšeli, tak ať tomu nevěří. Je to fáma nezakládající se na pravdě.
Původní židovské osídlení se nacházelo pod tzv. Kalvárií, ještě před založením židovského ghetta za Ditrichštejnů. Vlastně ghetto bylo založeno na zahradě purkrabího T. Fischera , a to v letech 1680–1682.
Před tímto založením se první židovské chalupy nacházely u toho židovského hřbitova, o kterém je první písemná zmínka z r. 1597. Další židovské domy ve vnitřní hrazené se nacházely v tehdejší Růžové ulici, nyní Poděbradově, kde se nachází expozice staré školy. A v domě Žida Samuela se nacházela i původní prkenná synagoga, nyní tam stojí veterina.
Na místě dnešního měšťanského pivovaru se kdysi nacházel tzv. Žaloudovský dvůr, který byl židovský. Ten byl zbořen a ustoupil stavbě dřevěného pivovaru, později po požáru v roce 1863 byl vystavěn kamenný.
Dalo by se to chápat, že tehdejší vládnoucí garnitura rozhodla, že Židé musí žít v ghettu?
Slovo „ghetto“ vlastně vzniklo v Benátkách na takovém ostrově, kde se soustřeďovaly různí židovští řemeslníci, kteří byli uzavřeni v malém prostoru, který byl nazýván ghettem.
Od toho potom vzniklo pojmenování ghetto i pro židovské čtvrti, které jsou typické svojí stísněností a tím malým prostorem. A tak Židé tak museli využívat každý volný prostor pro svoje obydlí. To je typické pro židovské čtvrti.
Prošli jsme Kateřinov, sv. Barboru, pivovar, hrad.
Děkujeme za průvodcovství a rozhovor a budeme se těšit na další.
