Luís Novaes byl v mládí pohlcen chtíčem, což ho dovedlo k povrchnímu manželství.
To, co následovalo, rozhodně nebylo žádné „žili šťastně až do smrti“, ale hluboká deprese, která se začala zlepšovat až ve chvíli, kdy v roce 2006 započal duchovní praxi. Jeho manželství však nevydrželo.
Novaes řekl novinářce Epoch Times Mari Otsuové, že se tehdy rozhodl, že pokud se znovu ožení, bude chtít, aby jeho žena sdílela jeho duchovní přesvědčení a byla stejně zapojena do duchovního života – modlitbou a sebereflexí.
Takové myšlenky jdou proti proudu dnešní společnosti, která nás neustále bombarduje zprávami zaměřenými na vlastní potěšení a upřednostňuje status, touhu a výkon před charakterem.
V manželství je to obzvláště problematické. Takové rady nás nakonec mohou zanechat v podobném rozpoložení jako Luíse – s lítostí, smutkem, depresí a nespokojeností se životem.
Možná právě proto 65 procent žen a 45 procent mužů v průzkumu uvedlo, že „ve skrytu duše doufali, že nezávazné vztahy přerostou v něco hlubšího a trvalého“.
Jedním z důvodů rostoucí rozvodovosti a klesajícího zájmu společnosti o manželství může být to, že společenské vnímání manželství nás vede k příliš zjednodušenému pohledu na vztahy nebo k nereálným očekáváním.
Ve skutečnosti samotné štěstí nestačí k udržení dlouhodobého vztahu. Sdílená spiritualita a víra v posvátnost manželství mohou mít na zdravý a šťastný vztah větší vliv než fyzická přitažlivost nebo romantická láska, jak uvádí výzkum, který cituje Otsuová.
Stabilním základem vztahu je duchovní láska – bezpodmínečná a nesobecká forma lásky zakořeněná v božském, píše Otsuová. Taková láska může vést k hlubšímu smyslu, důvěře a dlouhodobé spokojenosti ve vztahu.
Kromě toho víra v posvátnost manželství a v to, že existuje život přesahující fyzický svět, může podle výzkumu Davida Dollahita, profesora rodinného života na Brigham Young University, prohloubit lásku a oddanost ve vztahu.
Ti, kdo praktikují svou spiritualitu – tedy tráví čas s Bohem – zažívají podle Dollahita „různé duchovní zážitky s léčivým účinkem, od drobných momentů až po mimořádné“, při nichž pociťují Boží lásku, milost, odpuštění a vedení.
I já jsem během let zažila mnoho takových okamžiků. Když jsme se ale s manželem před rokem ocitli v rozporu, nepřišlo žádné rychlé osvícení po jednoduché modlitbě. Naše situace si žádala hlubší vnitřní zápas.
Jsem přesvědčena, že desetiletí vytrvalé modlitby a vztah s Bohem mi nakonec umožnily odpustit manželovi – a zároveň ho požádat o odpuštění za svou roli v našem šestitýdenním odloučení.
Byla to tvrdá práce. V domácnosti rozdělené tichem a emocionálním odloučením jsem začala psát deník vděčnosti zaměřený výhradně na svého manžela – úkol od terapeutky.
Jak čas plynul, mé ztvrdlé srdce se začalo otevírat moudrosti tohoto cvičení. Jasně jsem uviděla manželovy silné stránky a uvědomila si, jaké mám štěstí, že jsem jeho ženou a že máme právě takové manželství.
Manželství založená na spiritualitě nejsou nutně snazší. Čelí mnoha stejným obtížím a pokušením. Dva lidé, kteří však upřímně následují náboženské sliby, mají k dispozici více nástrojů, jak se vyrovnat s okamžiky, kdy život nepřipomíná pohádku se šťastným koncem.
Kromě praktikování vděčnosti jsme s manželem museli dát přednost pokoře, pracovat na vlastních chybách, upřednostnit jeden druhého a znovu vybudovat důvěru.
To, co následovalo, byl jeden z nejlepších roků našeho manželství – plný otevřené komunikace, hlubší společné spirituality a spokojenosti ve vztahu – a to vše v míře, jakou jsme dosud nezažili.
To samé zažil i Luís. Jak zmiňuje Otsuová, znovu se oženil. Se svou druhou manželkou sdílejí stejnou víru a stejné hodnoty, což vedlo k bezpodmínečné podpoře a osobnímu růstu.
Stejně jako mnozí, kdo věří v pravý ideál manželství, si i on uvědomil, že jeho dar spočívá právě v tom, že je zároveň náročné i kouzelné.
–ete–
