Shakespearův jazykový cit a schopnost pronikat do lidských emocí zní dodnes s neuvěřitelnou jasností.
Shakespeare byl mistrem angličtiny a vděčíme mu za více než 1 700 nových slov. Některá vymyslel zcela nově (například lonely – „osamělý“), jiná složil z existujících (bedroom – „ložnice“), přidával předpony či přípony (dauntless – „neohrožený“) nebo měnil jejich slovní druh (slovo elbow – „loket“ – použil jako sloveso).
Dokonce i některá jména postav vymyslel – jméno Jessica se objevuje poprvé v Kupci benátském. Právě jeho jazyková vynalézavost je důvodem, proč je Shakespeare považován za jednoho z největších básníků a proč je dodnes nejcitovanějším autorem v angličtině (předčí ho jen Bible). Proto je snadné citovat jeho slavné pasáže z her či básní.
Ale co jeho „jednovětné“ repliky – ty, které dokážou jedinou větou vyjádřit silný emocionální stav, ať už kladný, nebo záporný? Jak to dělají? Podívejme se na několik méně známých příkladů.
„Chladná překážka“
„Ležet v chladné překážce a hnít“ z 3. dějství, 1. scéna, Míra za míru.
Tyto verše pronáší Claudio, který je ve vězení a odsouzen k smrti za to, že přivedl svou snoubenku Julii do jiného stavu před uzavřením sňatku. Podle přísně vymáhaných mravnostních zákonů Vídně, které prosazuje místodržící Angelo, jde o těžký zločin. Vévodu, převlečeného za mnicha, se snaží Claudio připravit na smrt a přimět ho, aby ji přijal s filozofickým smířením. Claudio se zpočátku tváří odhodlaně, ale jak rozhovor pokračuje, zaplaví ho syrový děs ze smrti:
„Ach, zemříti – a jít, kam nevíme kam,
ležeti v chladné překážce a hnít,
proměniti tento vřelý pohyb v hnětenou hroudu
a radostného ducha nechati koupat
v ohnivých proudech pekla …“
Výraz „chladná překážka“ vyvolává představu fyzické hrůzy smrti – těla zablokovaného od života, ztuhlého a tlejícího – i metafyzického strachu: překážky pohybu, smyslu a spásy. Ještě víc – samotná věta svým těžkopádným rytmem a tvrdými souhláskami napodobuje nehybnost a tlení, o nichž mluví. Krátká, úsečná slova navíc zdůrazňují hmatatelnost a syrovost obrazu.
Ještě pozoruhodnější je samotná volba slov: Shakespeare zde použil slova cold („chladný“) a rot („hnít“), která pocházejí ze staroangličtiny a zní syrově, přímočaře a hmotně. Mezi ně však vložil slovo obstruction („překážka“), které má latinský původ a působí cize, rozumově a téměř úředně – jako by šlo o oznámení o „dopravní překážce na silnici“. Tento kontrast mezi prostými, syrovými slovy a chladně byrokratickým výrazem vytváří dojem odtažitého lékařského či právního konstatování – a právě to činí představu smrti a tlení ještě mrazivější.
Navíc sloveso „ležet“ si obvykle spojujeme s něčím hmotným – ležíme v posteli, ve vaně – ale představa, že někdo leží v samotné „překážce“ (ne v nějaké konkrétní, ale v abstraktním stavu), je sama o sobě děsivá. Jako by se nehmotný pojem stal fyzickou realitou, což vrcholí posledním slovem „hnít“.
Tento jediný verš silně vystihuje hrůzu a strach ze smrti.
„I já jsem byl kdysi milován“
Citát „I já jsem byl kdysi milován“ (I was adored once, too) pochází z 2. dějství, 3. scény Večera tříkrálového, jedné z mých nejoblíbenějších Shakespearových komedií. Tuto repliku pronáší Sir Andrew Aguecheek.
Jaký silný emocionální stav tato věta s takovou geniálností zachycuje? Je v ní tesknost, samota a téměř nevědomá sebelítost. Sir Andrew je naivka, prosťáček, který je neustále využíván Sirem Tobiášem Říhlem.
Sir Tobiáš se mezitím úspěšně dvoří Marii, zatímco spolu pijí a baví se dlouho do noci, a šašek Feste zpívá krásnou píseň o pomíjivosti lásky a času. Věta sira Andrewova prozrazuje – nebo spíš naznačuje – něco o něm samotném: dává tušit minulost, o níž jsme dosud neměli ponětí.
Zároveň však, vzhledem k jeho pošetilosti, máme všechny důvody pochybovat, zda ho někdy vůbec někdo miloval. Výsledný účinek tohoto rozporu je teskný – jako by odhaloval dětskou zranitelnost – a slovo „i já“ naznačuje nenávratně ztracený okamžik, který už nelze získat zpět.
A právě tuto jeho „ztracenost“ brutálně potvrzuje Tobiášova reakce, která zcela ignoruje Andrewův žal: Tobiáš prostě řekne: „Pojďme spát, rytíři. Musíš poslat pro víc peněz.“
Pro Tobiáše jde jen o peníze (a zábavu), ale pro Andrewa je v té chvíli obsažena nekonečná touha po něčem, co nikdy mít nebude, ale po čem jeho duše přesto prahne.
„Své bijící myšlenky“
„Udělám otočku či dvě, abych utišil své bijící myšlenky“ pochází ze 4. dějství, 1. scény, Bouře.
Tento zdánlivě tichý verš pronáší Prospero těsně předtím, než dovede svůj dlouhý, propracovaný plán k závěru. Je to okamžik těsně předtím, než kouzelník uvede vše do pořádku: odpustí svým nepřátelům, propustí Ariela, zajistí Mirandě budoucnost a vzdá se svých kouzelných sil. A přesto, i když se blíží k završení svého záměru, Prospero cítí potřebu se zklidnit – ne srdce, ne náladu, ale mysl:
Výraz „bijící mysl“ je mimořádný. Je téměř hmatatelný, skoro slyšitelný. V době, kdy ještě neexistoval pojem duševního zdraví ani znalost neurologie, Shakespeare intuitivně vystihuje vnitřní bouři a obtížnost regulace emocí. Mysl, podobně jako moře obléhající ostrov, „bije“, a Prospero se vydává na procházku, aby ji utišil. Samotný rytmus verše toto hnutí napodobuje: „Udělám otočku či dvě.“ (A turn or two I’ll walk.) Slova znějí jako kroky. Je to nádherný okamžik rozjímání, sebekontroly a téměř meditativní sebekázně. A slovo „turn“ (otočit se, obrátka) je výstižné – tak jako se slova na konci řádku obracejí do nového verše, tak se i Prospero odvrací od emocionálního přepětí a obrací se k vnitřnímu klidu.
Tento okamžik přesně vystihuje, jak vypadá emocionální bouře – a klid, který po ní nastane – zvlášť když následuje po vrcholu Prosperových emocí i Shakespearovy imaginace:
„Naše hody se skončily. Tito naši herci,
jak jsem vám pravil, byli jen duchové
a rozplynuli se v povětří, v tenkém vzduchu.
A stejně jako tato bezpodstatná vidina
zmizí věže oblačné, nádherné paláce,
vznešené chrámy i celý velký svět,
ano, vše, co jej obývá, se rozplyne,
a jako tato nehmotná, pomíjivá vidina vybledne
a nezůstane po ní ani stopa.
Jsme ze stejné látky jako sny
a náš krátký život jest uzavřen spánkem.“
Všimněte si, jak se s mizením vize zjednodušuje i jazyk: přechází od složitějších, víceslabičných slov, jako je „obývá“ a „nehmotná vidina“, k prostým jednoslabičným výrazům – vrcholí to slovy „sny“ a „spánek“. Vrcholí to dokonale pravidelným jambickým pětistopým veršem A turn or two I’ll walk („Udělám otočku či dvě“). Tento klidný rytmus kontrastuje s nepravidelnostmi, které mu předcházely.
Tyto nepravidelnosti vyvolávají dojem emocionální bouře. Shakespeare používá na konci veršů slova s nadbytečnou slabikou – například „herci“, „vidina“ či „vybledlý“ – nebo ženské zakončení ve slově „paláce“. Všechny tyto prostředky narušují pravidelný jambický rytmus. Ten Prospero svou chůzí znovu obnovuje.
Každá z těchto tří replik tak zachycuje jedinečnou emocionální texturu a okamžik. Claudiův děs vyvolává klaustrofobii a představu rozkladu, Andrewův smutek je lehce komický, ale plný samoty, a Prospero prožívá tichou, důstojnou a přechodovou chvíli. Shakespeare dokáže jediným veršem otevřít celý svět psychologické pravdy. Tyto repliky jsou sice jen „jednověté“, ale zasahují do hloubi lidské zkušenosti. Která Shakespearova jednovětná replika jde přímo k vašemu srdci?
Pozn. red.: Citace ze Shakespearových her jsou přeloženy přímo z originálu v duchu Shakespearova stylu pro účely tohoto článku.
Máte tip na kulturní téma, které bychom měli zpracovat? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
