Právě si v životě procházím něčím, co je hodně těžké. Rozhodně bych si přála, aby to nebylo součástí mého života, a přesto je jasné, že mé přání neučinilo nic pro to, aby tomu tak nebylo.
Vždycky to tak je: boj s realitou, realita vítězí.
A tak mi přišlo na rozum, že tohle je příznivý čas na procvičování přijetí, smíření se s něčím, co se nám nezamlouvá.
Když se zabořím do nějaké myšlenky, ráda začínám s tím, co ta věc není. V tomto případě, jaké jsou mýty a nepochopení o smiřování se, které nám brání v tom, abychom to skutečně dokázali?
Mýtus č. 1: Jsme srovnaní s tím, co se děje. Dokážeme s tím souhlasit.
To největší nedorozumění o smíření se s něčím je, že to znamená, že jsme v pohodě s věcí, kterou přijímáme a že jsme tu situaci, kterou nechceme, tak nějak akceptovali.
Skutečnost: U smíření se s něčím není třeba, abychom souhlasili s tím, co přijímáme. Samotné přijetí neznamená, že teď už chceme to, co jsme nechtěli. Není tam nějaký dobrý nebo vyrovnaný pocit z toho, s čím jsme se smířili.
Mýtus č. 2: Přijetí znamená, že se přestaneme snažit to změnit.
Možná si myslíme, že smířit se s něčím je to samé jako souhlasit s pasivním vzdáním se všech snah o zlepšení věci. Přijetí je jako říct, že souhlasíme, aby tato situace trvala navěky. Je to jako rozhodnout se hodit si peřinu přes hlavu.
Skutečnost: Přijetí neznamená, že se přestanete snažit změnit to, co je. Ani to neznamená, že vzdáváme víru, že se realita změní. Smíření se je vždy o dané chvíli a nemá co do činění s budoucností. Kromě toho není přijetí pasivní akt, ale spíše projev moudrosti. Znamená to, že začneme své snahy od bodu, kde ve skutečnosti jsme a zvažujeme, jak se věci opravdu mají.
Mýtus č. 3: Přijetí je selhání.
V naší kultuře je smíření se s něčím nepříjemným bráno tak, že je to pro měkké, pro břídily. Je to něco, co děláme, když nám nevyšla žádná jiná možnost. Na přijetí pohlížíme jako na nevyhnutelnou volbu, odzbrojující a depresivní konec prohrané bitvy.
Skutečnost: Smíření není prohra. Se správným pochopením lze prožít přijetí jako projev odvahy. Je to pro osoby, které mají sílu čelit pravdě a přestat ji popírat. Může jít o první krok v procesu opravdového úspěchu a posunu.
Pokud tedy tyto mýty nejsou přijetím, co to vlastně je? Mohlo by nám pomoci použít jiného slova. Místo ptát se: „Dokážu se s tím smířit?“ se radši ptám: „Dokážu to brát tak, jak to je?“ nebo „Dokážu se shodnout na tom, že právě teď to je takhle?“
Tato vodítka se zdají být lépe proveditelná. Faktem je, že něco uvnitř nás se nikdy nesmíří s tím, co nechceme a tuto část musíme do procesu zahrnout také, protože ona křičí „Ne!“ a je zapotřebí to uklidnit.
To znamená, že přijmeme situaci, jaká je a zároveň i její zuřivé odmítání. Přijímáme tedy nějakou negativní situaci a zároveň ji nenávidíme. Smíření se je o přiznání si, že tato konkrétní situace se opravdu odehrává. Není to tak, že bychom tvrdili, že se nám to líbí, souhlasili s tím nebo přestaneme pracovat na její změně. Jednoduše to znamená, že akceptujeme situaci takovou, jaká je.
Hlavní prvkem smíření je otevřít se realitě takové, jaká je, ne řešit, jak se kvůli tomu cítíme. Přijetí znamená, že jsme ochotni tolerovat nějakou nepříjemnou situaci.
V mém případě se situací, kterou procházím, a na kterou nemám odpověď, cvičím si brát realitu zlehka, smiřuji se s tím, i když bych si přála, aby byla situace jiná. Zrovna teď ale nevím, jak to provést.
Boj s realitou
Víte, co je komické? Naše odmítání přijmout situaci obvykle zahrnuje boj proti realitě. Odmítáme dovolit to, co už dovoleno bylo, i bez nás. Když se na to tedy podíváme v tomto světle, naše odmítání přijmout realitu má v sobě prvek jakéhosi bláznovství.
Jak mi kdysi řekla jedna kamarádka: „Buď se změní situace anebo ty, ale ke změně dojde.“
Tolik energie promrháme na boj s realitou, že už nemáme energii ani vůli dát energii do toho, co s tím můžeme udělat. Bojování s realitou je přitom vyčerpávající a navíc zbytečné. Uvízli jsme na hádce s vesmírem. Smíření se se situací nám aspoň umožňuje začít dělat vše, co se dá, z bodu, na kterém se nacházíme.
Přijetí jde proti naší intuici, a přesto je nanejvýš moudré. Když jsme ochotni říct si: „Ano, takhle to je, ať už se mi to líbí nebo ne,“ uvolní se v nás něco primárního. Můžeme vydechnout.
Zvláštní na tom je, že skoro vždy víme, co je pravda a tím, že věci nepřijímáme, jen se snažíme sami sebe obalamutit. Smíření se nám nabízí být konečně autentičtí sami před sebou, být ve své vlastní společnosti.
Když si řeknu, že přijímám věci, jaké jsou (i když se mi to vůbec nezamlouvá a nevím, co s tím), přinejmenším jsem v pravdě, což je to nejodvážnější, nejvíc osvobozující a milující místo, z něhož vychází náš život.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times.
