„Vážně to chci udělat, ale vsadím se, že to bude strašně těžké!“
Tohle jsem řekla před pár lety jedné známé, také mamince. Probíraly jsem moji touhu přenést synovu postýlku z ložnice do pokojíku jeho sestřičky. Odpověď mojí známé mě překvapila.
„Možná to nebude až tak těžké. Rodiče si někdy dělají hlavu z věcí, které pro děti zas tak podstatné nejsou.“
Přiznám se, její radu jsem si tehdy k srdci nevzala. Měla jsem strach něco měnit, než se přestěhujeme do nového domu. Od té doby jsem ale o našem rozhovoru mnohokrát přemýšlela. Co tím chtěla ta maminka říci?
Znovu a znovu jsem se stresovala, když jsem měla na dětech vynucovat nějakou změnu, jen abych zjistila, že to proběhlo hladce. Tady je pár příkladů: Nedávno jsem si ke své hanbě uvědomila, že dcerka upadla do nezdravých stravovacích návyků. Začala jsem pracně vymýšlet, jak jí napravit příjem živin, ale poměrně rychle mi bylo jasné, že i několik malých změn bude mít velký dopad.
Začala jsem být nekompromisní a neoblomně odmítala prosby o nezdravé pamlsky. Vždy jsem trvala na tom, že si dá aspoň pár soust ze zdravého jídla, které jsem uvařila. Někdy v té fázi jsem označila dcerku za „problematického jedlíka“. Pravda je, že když na ni trošku zatlačím, je ochotná dát si i zdravé jídlo.
Když byl syn ještě mrně, zbožňoval dudlík. Začala jsem se bát okamžiku, kdy mu ho začneme odepírat. Učinila jsem několik pokusů omezit použití cumlu na cumlání pouze v postýlce, ale vždy když došlo k narušení denního harmonogramu, byl s tímto pravidlem konec.
A pak jednou, když měl syn 18 měsíců, ztratil svůj jediný dudlík při procházce venku. Rozhodla jsem se, že je to znamení, že je čas na absťák. A víte, co se stalo? Nic! Skoro si ani nevšiml, že už ho nemá a od té doby už cumel nepotřebuje.
Rodiče teoreticky vědí, že jejich děti jsou velice flexibilní a přizpůsobivé, tak proč se tak děsíme z každé nadcházející změny? Možná je důvod ten, že my sami nemáme změny rádi. Jsme to my, kdo nejsme přizpůsobiví, a ne naše děti.
Zvykla jsem si dávat dceři určitá vybraná jídla, protože se mi tím usnadňovala práce. Hodilo se mi strčit synovi do pusy dudlík, aby přestal plakat. Bránila jsem se změně, protože si to na mé straně vyžadovalo větší úsilí.
Ale aby bylo jasno, netvrdím, že děti se vždy snadno přizpůsobí každé změně, k níž je rodiče nutí. K odporu bezpochyby dojde a změna často znamená slzy a záchvaty vzteku, nicméně jako rodičové musíme uznat, že častokrát jsme to my, kdo je tím problémem, ne děti.
Emma Freire je spisovatelka žijící v brazilském Sao Paulu. Publikuje v The Federalist a The American Conservative. Tento článek byl původně publikován na portálu Intellectual Takeout.
