Názor

Tak zase jednou sedím u soudu mezi pozorovateli jednání a vstřebávám stovky informací ze sledované kauzy. Později po soudním jednání si pročítám dokument Nadačního fondu proti korupci nazvaný Chapadla justiční chobotnice v České republice a jejich dosah, kde objevuji nejenom znepokojivé informace, ale narážím na jména lidí, která se nesla také některými dalšími soudními případy, u kterých jsem byl přítomen.

Na atmosféru soudní síně vzpomínám také při poslechu audioknihy Třicet let pod přísahou, obsahující rozhovory Josefa Klímy s bývalým ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Robertem Šlachtou.

Poslední soudní jednání, u kterého jsem měl možnost sedět, nebylo jednoduché sledovat a člověk se třikrát rozmyslí, než o něm začne něco psát. Zaznívala zde jména, jako JUDr. Sváček nebo Petr Kellner a probíraly se dnes již téměř zapomenuté obchody s pohledávkami České konsolidační agentury (ČKA). Tím je řečeno, že hovoříme o období let 2001-2007, kdy ČKA ještě existovala.


Tvůrci těchto systémů, přísah a zákonů počítali s tím, že člověk má určitou morální základnu. Mnohé systémy počítají s tím, že je budou využívat lidé, kteří dodržují určité morální zásady.

Ale co mě na tom všem zaujalo nejvíce, byla skutečnost, že člověk může předložit soudu to, co považuje za důkazy závažných zločinů, a soudce například řekne, že to nesouvisí s tím, za co dotyčného žaluje, nebo že ho žaluje „špatným způsobem“.

V pohádce by to asi vypadalo tak, že přijde k soudci muž se stížností, že mu statkář „nedal peníze za práci“ a soudce odpoví: „Tuto žalobu byste musel formulovat tak, že farmář vám přislíbil mzdu za zadanou práci a mzdu nevyplatil. Musel byste ho žalovat za nesplnění příslibu podle paragrafu 10. Nikoliv za to, že vám nevyplatil mzdu. Proto nemůžeme vaši žalobu za nevyplacení peněz uznat.“

Kromě těchto, pro mne podivuhodných formalit, narážím v oblasti soudnictví na diskuse o základních věcech jako, „co je to spravedlnost“, co znamená „čest“ nebo „co je to svědomí“, „nestrannost“ či „nezávislost“. Soudci totiž přísahají: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“

Ale s tím také souvisí diskuse nad tvrzeními jako: „demokracie nefunguje a způsobuje problémy, chce to jiný systém“ nebo „kapitalismus nefunguje, chce to jiný systém“ a tak podobně. Zrakům diskutérů ale často uniká podstatná věc. A sice to, že všichni tvůrci těchto systémů, přísah a zákonů tak nějak počítali s tím, že člověk má určitou morální základnu. Mnohé systémy počítají s tím, že je budou využívat lidé, kteří dodržují určité morální zásady.

Jak jeden z mých kolegů poznamenal, když Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, napsal knihu Bohatství národů, zřejmě netušil, že bude považována za stavební kámen ekonomie po další staletí. Tuto knihu zná každý ekonom, ne každý ovšem ví, že před ní napsal jinou neméně důležitou práci – Teorii mravních citů. Adam Smith byl profesorem filozofie a etiky a ve svém životě nikdy o ekonomii nepřednášel. Když přišel s konceptem „neviditelné ruky“ trhu, věnoval více pozornosti morálním faktorům trhu. Byl toho názoru, že trh je morální, protože každý v rámci usilování o své vlastní zájmy dodržuje a následuje určité morální hodnoty. Bez nich by logicky žádný „systém“ nepřinášel kýžené výsledky. Více zde…


Knižní tip Epoch Times
Doporučujeme Vám knihu, která odhaluje jak se vliv komunismu rozšířil po celém světě a skrytě či pod různými maskami  působí proti celému lidstvu. Knižní vydání či e-book můžete zakoupit v našem E-shopu.


Adam Smith věnoval pozornost morálním faktorům trhu. Mínil, že trh je morální, protože každý v rámci usilování o své vlastní zájmy dodržuje a následuje určité morální hodnoty. Bez nich by logicky „systém“ nepřinášel kýžené výsledky.

Klíč ke spravedlnosti, prosperitě nebo dobrému fungování věcí ve společnosti je tedy něco nadřazeného diskutovaným systémům, zákonům a přísahám. Jsou to morální hodnoty. Sluší se tedy položit poslední otázku tohoto článku, kterou mi také položil jeden z členů Poslanecké sněmovny: „Co to znamená morální hodnoty?“

Ano, logicky si můžeme pod tímto slovem představit celou řadu věcí, a je tedy na místě je nějak blíže pojmenovat. O jakých morálních hodnotách to mluvíme?

Morální hodnoty jsou spjaty s výchovou a ta je spjata s osobním přesvědčením, a když půjdeme ještě hlouběji, jsou založené na víře. Jako základ takových hodnot je víra v existenci dobra a zla. Toto základní rozlišení je spojeno s přesvědčením, že člověk by se měl snažit o to být dobrý a pracovat na sobě, aby se zlepšoval a stával se lepším. Morálnějším.

Dobře, a co je tedy dobré a co je zlé? V dřívějším článku Co je nalevo a co je napravo? porovnáváme politické rozlišování levice a pravice a tradiční rozlišování dobra a zla. Zatímco liberální politik bude tvrdit, že „nalevo“ je komunismus a napravo je „fašismus“, konzervativní politik vidí nalevo totalitu a napravo anarchii. Mimo tyto politické koncepty stojí tradiční kultura, která rozlišuje jednodušeji, ale o to jednoznačněji – nalevo vidí zlo a napravo dobro.

Následovat „zlou cestu“ podle tradiční kultury znamená – lhát, ubližovat druhým, krást, porušovat dané slovo (slib, a to i manželský) a tak dále. Naproti tomu následovat „dobro“ znamená – mluvit pravdu, jednat poctivě a čestně, nekrást, neubližovat druhým a pomáhat, dodržet dané slovo, nepodvádět svoji ženu, nepodvádět nikoho, pokoušet se stát lepším, pracovat na sobě.

Karel IV. pravděpodobně pobízel své nástupce, aby zkoumali tuto dvojí povahu světa. Spoléhal se na to, že budou schopni rozpoznat dobro a zlo, a  sám je pouze povzbuzoval k tomu, aby nakonec následovali to dobré.

Ale tato dualita dobra a zla má, jak víme, celou řadu dalších dvojic – lenost, pilnost – pohodlnost, pracovitost – láska, nenávist – věrnost, nestálost nebo zrada a tak dále. V tomto tradičním systému hodnot není obtížné se vyznat a je snadnější podle něho věci posuzovat, zda jsou dobré nebo špatné.

Dnešní spletité vysvětlování dobra a zla je značně matoucí. Dojde-li ke spáchání zla, může soudce rozhodnout tak, že „nedošlo k porušení zákona“, protože postaví zákonné poučky nad tradiční rozlišování dobra a zla. Ano okradl ho, ale neporušil při tom žádný platný zákon, nejednal nezákonně, zákon toto nezakazuje a nestanovuje jako trestný čin a podobně mohou znít současné soudní výroky.

Osobně si velice cením všech lidí, kteří chápou, že nejvýše je třeba postavit tradiční morálku, tradiční hodnoty a vnímání dobra a zla. Tato morální základna je taktéž nadřazená zákonům a měla by vést nejenom soudce při rozhodování o tom, zda je něco dobré nebo zlé, ale i zákonodárce, který zákony píše, a každého člověka, když něco dělá. A právě zde je podle mě kořen pojmů, jako je „spravedlnost“, „čest“, „svědomí“, „nestrannost“ či „nezávislost“.

Nebudu se pouštět do tak odvážného kroku a pokoušet se tyto pojmy definovat. Namísto toho se spolehnu na to, že čtenáři vědí, co je to dobro a zlo a mají vnitřní kodex, který jim velí následovat právě to, co je dobré. Český král a římský císař Karel IV. jednou napsal: „Nástupcům svým, kteří seděti budou po mně na mém trůně, kladu na srdce, aby poznali dvojí život tohoto světa a zvolili si lepší.“

Karel IV. pravděpodobně pobízel své nástupce, aby zkoumali tuto dvojí povahu světa. Spoléhal se na to, že budou schopni rozpoznat dobro a zlo. Sám je pouze povzbuzoval k tomu, aby si nakonec vybrali následovat to, co je dobré.

Nevolejme tedy po jiném systému nebo uspořádání světa. Systém bez morálních hodnot jako základu není řešení. Pokud lidé použijí tradiční kulturu, aby rozlišili, co je dobré a co je špatné, a projeví vůli následovat to dobré, věci určitě půjdou dobře.