Zatímco v Praze proběhl proces s Dr. Miladou Horákovou, v jiném českém městě byly přichystány popravy dalších českých občanů.
V Jihlavě na Vysočině začalo již v únoru 1950 soudní přelíčení se skupinou, kterou veřejnost znala pod označením „Veselý, Tuček, Rod a spol.“ anebo také jako „Veselý a spol.“ Přelíčení se konalo před Krajským soudem. Protože se však jednalo o proces, ve kterém se obžalovaní museli zodpovídat z protistátních činů, spadal svým charakterem pod státní soud. Tyto soudy ustanovil komunistický režim sice již v březnu 1948, ale svoji činnost zahájily až v září t. r. Státní soud působil v českých zemích v Praze a v Brně.
Třiadvacet mužů ve věku od 24 do 48 let bylo obviněno z toho, že v době od podzimu roku 1948 do července roku 1949 v Jihlavě a nejbližším okolí vytvořili protistátní skupinu, nebo se přinejmenším s touto skupinou spolčili. Celkem bylo v tomto procesu uloženy 3 tresty smrti, 2 doživotí, 258 let těžkého žaláře, zostřeným jedním tvrdým ložem půlletně, a 250 tisíc korun pokuty.
Odsouzeni k smrti byli:
Karel Veselý, nar. 1. 1. 1917 v Jihlavě, brašnář (33). Zatčen v červenci 1949 ve své dílně. Popraven 17. června 1950.
Jan Tuček, nar. 7. 5. 1916 ve Vídni, vedoucí textilního obchodu (34). Zatčen 24. dubna 1949 o půlnoci v Jihlavě v blízkosti velitelství StB. Popraven 17. června 1950.
František Rod, nar. 13. 9.1902 ve Staré Říši, truhlářský mistr (47). Zatčen pro podezření z protistátní činnosti 2. září 1949 v Kačlehách (okr. Jindřichův Hradec). Popraven 17. června 1950.
Domnělá milost?
Rodiny odsouzených podaly žádost o milost u prezidenta K. Gottwalda. Jistá uvědomělá soudružka jménem Langmajerová však iniciovala svolání stranické schůze výboru KSČ. Ta rozsudek smrti doporučila a soudruzi poslali na Pražský hrad petici s tímto verdiktem. Poté Gottwald rozsudek smrti podepsal. Veřejnost, nejbližší příbuzní odsouzených ani oni samotní nebyli předem informování, kdy budou tresty smrti vykonány.
Čtyři ženy, které patřily k rodinám odsouzených, požádaly písemně o přijetí u Marty Gottwaldové. Nečekaly na odpověď a vypravily se do Prahy. Čekaly dlouho, ale byly přijaty až ve večerních hodinách. Manželka prezidenta, M. Gottwaldová si je poslechla a řekla jim, ať jedou klidně domů, že je vše již zařízeno, že odsouzení dostanou milost. Ženy se vrátily domů do Jihlavy až po půlnoci, ale přesto chtěly vzbudit příbuzné odsouzených, aby jim sdělily dobrou zprávu. Bohužel – rodiny odsouzených se stejný den večer ve vězení rozloučily s odsouzenými, před ranní popravou.
Utržený ze šibenice a omdlévající soudružky
S provedením rozsudků justice spěchala. Na dvoře Krajské věznice v Jihlavě (v současnosti je zde Vysoká škola polytechnická) byla postavena šibenice a přivezeny tři rakve. Původní sloužící kat odmítl popravovat Čechy, a tak se popravčího úkolu zhostil četař Svobodovy armády jménem Podolák.
Dne 17. června 1950 od 5,50 hod. ráno postupně tento zastupující kat navlékl oprátku Karlu Veselému, pak Janu Tučkovi a naposled Františku Rodovi. Popravy byly pro pozvané soudružky a soudruhy veřejné.
Některá jména přihlížejících jsou dodnes známa – přítomní byli např. soudruzi Houf, Vytiska, Štaindl, Němec a další, většinou funkcionáři KSČ.
Některé z přihlížejících soudružek omdlely – zvlášť potom, co se odsouzený Tuček z provazu utrhl a spadl na zem. Kat Podolák k ležícímu spoutanému muži přiskočil, zlomil mu vaz a poté jeho mrtvé tělo pověsil na šibenici. (Bývalo dříve takové pravidlo, že pokud se něčí poprava „nepodařila“, tento odsouzený obvykle dostal milost, když přežil svoji popravu. Toto u panujících mocipánů v 50. letech nebylo bráno v úvahu).
Ani krok ke hrobu!
Těla popravených byla 18. června v 6,00 hodin ráno převezena v neoznačených dřevěných, nehoblovaných bednách na ústřední hřbitov za doprovodu dvou posádek osobních aut, ve kterých jeli ozbrojení muži. S vězeňským dozorem byli přivezeni také 4 vězni a ti asistovali zaměstnancům hřbitova při kopání velkého společného hrobu v dolní části hřbitova. Poté vězni odešli a hrobníci pod dozorem StB hrob zasypali hlínou.
Společný hrob byl dlouhá léta přísně hlídán. Pozůstalí se nesměli ani přiblížit, natožpak položit květinu nebo zapálit svíčku. Na počátku 60. let směl být ohraničený, stále ale bez označení. Ostatky popravených byly k řádnému pohřbení vydány rodinám teprve po patnácti letech. Vzhledem k tomu, že bedny nebyly označeny jmény, nebylo možné jednotlivé pohřbené identifikovat.
Poslední adresa
Letos 17. června proběhla vzpomínková akce projektu Poslední adresa ve spolupráci s magistrátem Jihlavy. V přítomnosti primátorky MgA. Karolíny Koubové, předsedy senátu Miloše Vystrčila, historika Libora Svobody a mnoha dalších byly na jihlavské domy, ve kterých kdysi žili lidé popravení v politickém procesu, umístěny pamětní tabulky.
