Co jsou to Koldomy? Jedná se o komunitní a kolektivní bydlení, které je založené na sdílení prostoru a vybavení členy širší komunity. Sociolog Jiří Musil ve své knize Sociologie bydlení [1] z roku 1971 upozorňuje, že „dnešní bydlení, skutečnost, že bydlíme v uzavřených a plně vybavených individuálních bytech, je specifickou věcí naší doby, je to výsledek městské kultury a není starší než 200 let“. To znamená, že komunitní bydlení bylo v historii přirozené.
Téma kolektivních domů neboli koldomů se objevilo v souvislosti s nástupem funkcionalistické architektury, která razila myšlenku „dům jako stroj na bydlení“. Koldomy měly také přinášet řešení otázek minimálního bytu během projevů Velké hospodářské krize. Objevily se také v programu prvního a druhého pětiletého plánu v tehdejším Sovětském svazu ve třicátých letech 20. století.
Každá skupina však měla jiné důvody a také jiná řešení pro navrhování kolektivního bydlení.
Zatímco někdy to mělo vyřešit nedostatek bytů a přinést úspory při výstavbě i provozu, jindy mělo architektonicky vystavěné prostředí pro kolektivní způsob života utvářet novou společnost.
Během komunistických hnutí docházelo k silným útokům na tradiční kulturu a víru. Tehdejší architekti pod vlivem ideologie vycházeli z předpokladu, že postupně dojde k rozpadu tradiční rodiny, což bylo jedním z politických cílů komunistického hnutí, proto navrhovali domy tak, že v nich již neuvažovali o prostoru pro rodinný život.
Některé návrhy a stavby z této doby v podstatě počítaly s tím, že dospělí půjdou po práci na stranickou schůzi a děti do pionýru nebo svazu mládeže. Dům se tedy stal pouze místem pro přespání a vykonání základních potřeb.
Návrhy se lišily v řešení prostoru. Např. sovětský architekt Mojsej Ginzburg, autor kolektivního domu Narkomfin v Moskvě, vypracoval sérii obytných buněk umožňující postupný přechod od rodinného k individuálnímu pokoji.
Inspirací byly i návrhy francouzského utopického socialisty Charlese Fouriera, který navrhoval již v 19. století falanstéry, obytné paláce pro 1 500 až 1 800 obyvatel, které měly také za úkol přetvářet společnost.
Dílem švédských architektů se inspirovala řada evropských tvůrců stejně jako dílem švýcarského architekta Le Corbusiera.
V Československu byly postaveny kolektivní domy až po 2. světové válce. Jako první byl dokončen koldům ve Zlíně. Návrh vytvořil architekt Jiří Voženílek. Jednalo se o dvanáctipodlažní budovu se společnou jídelnou, přednáškovou místností, klubovnami, školkou, jeslemi a tělocvičnou na střeše domu. Velice brzy se ukázalo, že vybavení neodpovídá potřebám a přáním obyvatel. Především společná jídelna byla předimenzovaná, jídlo bylo velmi drahé a nekvalitní. Vzhledem k tomu, že jednotlivé byty neměly kuchyň, jednalo se o zásadní problém.
V letech 1948–1950 vznikl koldům v Litvínově. Je to symetricky komponovaný dům, který tvoří dvě třináctipodlažní křídla obsahující 352 bytů pro 1 400 zaměstnanců chemické továrny v Záluží u Mostu a jedno vložené sedmipatrové křídlo obsahující občanskou vybavenost, tedy jesle, školku, prádelnu, společnou lednici, jídelnu, obchody atd. Je to dílo architektů V. Hilského a E. Linharta.
Za zmínku stojí i koldům v Českých Budějovicích. Jedná se o první celomontovaný panelový bytový dům v jižních Čechách, projekt vytvořili architekti B. Böhm, J. Škarda, B. Jarolím. Budova je koncipována jako nárožní dominanta Pražské třídy. Stavba se skládá z devítipatrového bloku, na který navazují šestipatrová křídla, mezi nimiž je budova kina. Je označovaná jako mezičlánek mezi kolektivním domem a domem hotelového typu. Byla dokončena v roce 1964. Všechny tři koldomy jsou nyní technickými památkami.
Ideologie mění architekturu
Za dob komunismu došlo v architektuře k celé řadě změn. Balkóny, které byly vnímány jako odkaz „buržoazních přežitků“, byly uřezány a fasády zbaveny říms a zdobení. V podstatě vznikly ploché unifikované stavby krabicového tipu, bez důrazu na krásu, neřkuli s odkazem na historii či duchovní motivy.
Stavebním materiálům začal vévodit železobeton, který začal sloužit také k odlévání soch a přešel do podoby „brutalismu“ v podobě železobetonových zdí a skalek, které měly „zkrášlovat“ krajinu. Dodnes tyto nezničitelné výlitky vídáme na panelákových sídlištích.
Jak jeden z architektů poznamenal: „Komunisté milovali železobeton, protože zůstane v takové formě, do jaké ho vylijete. Jestli něco nenáviděli, bylo to dřevo, které neustále pracuje.“
Kolektivismus v této podobě však neměl vést k většímu shromažďování, přátelení a spolupráci lidí ve společnosti. Pavlačové domy, které byly dříve stavěny tak, aby široké venkovní chodby (lodžie) podporovaly a vytvářely prostor pro sociální kontakt a život obyvatel domu, nebyly cílem komunistických hnutí. Ty naopak, jak bylo řečeno, dům projektovaly jako místo na přespání, kdežto sociální společenský život se měl odehrávat na stranických setkáních a v rámci svazu mládeže.
Dnešní vize koldomů
V současné době je podobnou formou kolektivního bydlení tzv. cohousing. Jedná se o způsob bydlení, který klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost.
Podobné myšlenky stály dříve u zrodu zmiňovaných pavlačovým domů a architektury, která podporuje vytváření občanské společnosti. Obyvatelé vlastní soukromé domy nebo byty s veškerým vybavením, ale spoluvlastní společné prostory, společenský dům s velkou kuchyní a jídelnou, s dílnou, dětskou hernou a dalším vybavením.
Tento projekt vznikl v 70. letech v Dánsku. Odtud se rozšířil do řady evropských zemí, USA i dálného Východu, jedná se dnes již o celosvětový fenomén.
Typický cohousingový projekt je většinou umístěn na okraji města, žije v něm mezi 15 až 30 domácnostmi. Auta parkují na okraji pozemku, mezi domy jsou tedy pouze cesty pro pěší, dětská hřiště, lavičky, které umožňují setkávání obyvatel. Domy jsou řadové, plně vybavené, mají malé zahrádky. Obyvatelé ale častěji využívají předzahrádky, které jsou otevřené do společných prostranství. V centru je tzv. společenský dům, místo pro společné akce, jsou zde i dílny, prádelna, herny pro děti a podobně.
Formou, která se vrací k ještě hlubší tradici vícegeneračního bydlení, je senior cohousing, místo pro „stárnutí v komunitě“, a je považována za novou alternativu institucím typu domova pro seniory.
Vzpomeňme na starší doby a soužití několika generací, kdy děti, matky a otcové, babičky a dědečkové, žili pohromadě. Starší generace uvolňovala a předávala dům mladší generaci a odcházela do takzvaného vejminku postaveného na pozemku domu.
Shrneme-li výše uvedená fakta, lze konstatovat, že myšlenka kolektivního bydlení prodělala řadu změn, aby dobře fungovala, musí odrážet přání a potřeby obyvatel, ale také respektovat lidskou přirozenost.
Jistě je inspirativní svým sociálním i architektonickým rozměrem, ale bohužel někdy také poslouží ideologiím, které se rozcházejí s lidskou přirozeností či tradicemi krásy a duchovních hodnot.
POZNÁMKY:
[1] Jiří Musil, Sociologie bydlení (Praha 1971, str. 106)
Použití zdroje: Kolektivní bydlení dnes
