„Stojíš si na vedení,“ slýchali jsme kdysi. Nebo: „Přešlápni si, stojíš si navedení.“ To byla rčení, když někdo nepochopil vtip nebo humor – a nesmál se mu.

Každý humor není pro každého. Někdo se zasměje, někdo nechápe, někomu to nepřijde vtipné.

Ale je tu ještě jedna věc. A tou je vrstevnatost humoru nebo vtipu.

Kdysi jsem ráda chodila se svým bratrem do kina. Za socialismu nám většinou „dopřáli“ francouzské nebo italské komedie. Sovětská komedie – ehm, … to neexistovalo. A Bulgakov se svým Mistrem a Markétkou tehdy zůstával nepřizván do českých kin.

Sedíme s bratrem v kině, přijde gag nebo dialog – nebo vtip – a všichni se smějí. A když se všichni dosmáli, začal se smát můj bratr. Zvolna, zvolna, pak přidával, nakonec gradoval – a to už se přidávali k němu další, kteří se smáli tomu, jak on se směje.

Sourozenci pod rodinnou lípou. (archiv Z. Dankové)

Nestál si na „vedení“. Nepotřeboval si „přešlápnout“. Byl jedním z těch, kdo dokázali v humoru rozpoznat další vrstvy.

Každý má jinou škálu vnímání. A někdo má opravdu pestrou paletu vjemů nebo pocitů. A on dokázal rozpoznat v jednom vtipu první vrstvu, pak se mu odkryla druhá a pak další. Nebo mu ten vtip právě něco připomněl, pramínky se spojily a v jeho nitru z toho vznikl další odstín humoru.

Není to vždy tak, že bychom nechápali nebo „si stáli na vedení“. Každý máme jiné úrovně vnímání.

Na závěr připomenu ještě další věc: ti kdo mají tak širokou paletu vnímání humoru, mají totéž na i té mínusové rovině: širší paletu vnímání bolesti. A tak to je.