Matyáš Zrno
Putin do toho „praštil“ a rozhodl se jako starý zastánce suverenity a teritoriální integrity uznat dva zcela bizarní státní útvary, Doněckou a Luhanskou lidovou republiku (přidal je tak na seznam podobných pseudostátů, jako je Abcházie a Jižní Osetie). Obě „lidové republiky“ v duchu zaběhané praxe ihned požádaly o bratrskou pomoc, kterou Moskva ihned nezištně poskytla a ruští vojáci jsou nyní už na Donbasu „legálně“ a nemusí to maskovat jako dosud coby aktivní způsob trávení dovolené.
Důvodem Putinova rozhodnutí byla ukrajinská genocida, která se projevila tím, že se ukrajinský agent odpálil v Doněcku na trhu (ale nikoho nezabil a nezbyl po něm ani mastný flek), jiní agenti zaparkovali auto s trhavinou pod mostem (ale metadata videa bohužel ukázala, že to bylo už před několika lety), popřípadě skupina ukrajinských diverzantů cosi prováděla v samotném Rusku, kde je sice hrdinní pohraničníci zlikvidovali, ale jejich těla už neukázali. Putinův hodinový projev ale ukázal, že šlo zdaleka nejen o to. Ukrajina je podle něj umělým útvarem, vzniklým po bolševické revoluci, historicky patří Rusku, a nyní degeneruje do neonacismu. Abychom parafrázovali Jiřího Babicu: „a když tam nemáš nic, hoď tam Hitlera“. A kromě toho jsme se dočkali obvyklého stesku nad rozšiřováním NATO.
Co by za tím tak mohlo být…?
Nikoho v Kremlu zjevně nenapadlo se zamyslet nad tím, proč od ruského medvěda všichni utíkají. Že by to třeba bylo tím, že Rusko nikdy nenabídlo společenský model, který by byl alespoň trochu lákavý? Rusko nikdy nenabídlo ani svobodu, ani džíny, ani Coca-Colu, ani Rock and Roll, ani Hollywood. Zato vždy nabízelo neomezené pohrdání jednotlivcem („Rus dostane v životě tolik bití jako pozdravení“) a lidskou důstojností a svobodou, o čemž nás přesvědčují cestopisy těch několika cizinců, kteří měli v tomto odjakživa policejním státě možnost cestovat od dob Ivana Hrozného.
Putin se zjevně rozhodl pofoukat si svou starou bolístku z rozpadu Sovětského svazu („největší geopolitická katastrofa 20. století“), který oprávněně viděl jako pokračovatele ruské říše. Hraje na starou notu ruských obav z obklíčení. Jak psal francouzský šlechtic Astolphe de Custine už v první polovině 19. století (kdy přijel do Ruska jako obdivovatel absolutismu a vrátil se zcela zděšen tím co viděl): „Ruská říše nahrazuje řád obce vojenskou disciplínou a stav obležení vydává za normální stav společnosti.“ I George Kennan psal ve své slavném Dlouhém telegramu z roku 1946 o instinktivním strachu z vnějšího světa. Rusové chtěli vždy co nejvíc států mezi sebou a západní Evropou buď přímo ovládat nebo je alespoň neutralizovat. Těžko říct, jestli je to skutečně jen kolektivní národní trauma z Napoleonova a Hitlerova vpádu. Většina evropských národů zažila vpády mnohem častější a nemají kvůli tomu utkvělou potřebu okupovat sousední území. Ale to je koneckonců jedno. Je to prostě tak.
Z ruského pohledu je vše jasné: Byli jsme velcí a najednou, po roce 1991, jsme se vrátili ke hranicím někdy z poloviny 18. století. Naopak NATO se stále přibližuje, i když po studené válce slíbili, že to dělat nebudou (to je složitá otázka – písemnou garanci nikdo nikomu nedal, ústně sice Gorbačovovi západní státníci nerozšíření fakticky slíbili, jenže nikdo netušil, že se Sovětský svaz rozpadne a jeho bývalé kolonie budou stát ve frontě před vstupem do EU a NATO). Takže chceme svůj bezpečnostní „cordon sanitaire“. V tak brutálním světě, jakým je ruská politika, k tomu ale musíte přidat nějaký ospravedlňující příběh a tak se vymyslí ukrajinská genocida Rusů (i když v Kyjevě mluví víc lidí rusky, než ukrajinsky), fašistický režim v Kyjevě (i když krajně pravicové strany dostaly asi tři procenta) a základny NATO na Ukrajině (které tam nejsou a ani být nemají). Ale to je jedno, protože jak napsal Astolphe de Custine, „společenský život v této zemi znamená trvalé spiknutí proti pravdě…“
Udělal i Západ nějaké chyby?
Ano, udělal. Představa, že skončily dějiny a s nimi i něco (ať už se nám to líbí nebo ne) tak přirozeného, jako jsou zóny vlivu, byla naivní. Ostatně i my žijeme v americké zóně vlivu, s tím rozdílem ovšem, že jsme do ní dobrovolně a z dobrých důvodů sami vstoupili… A jde z ní i vystoupit, jako když Francie vystoupila z vojenských struktur NATO.
Ruská zóna vlivu ale existovat nepřestala. Ani fakticky, ani v myslích kremelských vládců. Někde existovala bez přerušení (třeba ve střední Asii nebo v Arménii), jinde byla nahrazena (v Pobaltí) a jinde (na Ukrajině) se střetla s tou západní.
Bylo rozumné vůbec otevřít možnost členství Ukrajiny (a Gruzie) v roce 2008, na bukurešťském summitu NATO? Z morálního hlediska má jistě každý stát právo si určit, v jaké alianci chce být členem. A právo každého státu vybrat si způsob zajištění své bezpečnosti dokonce Moskva podepsala v dohodě s NATO v roce 1997. Jenže máme situaci, jakou máme. Ukrajina je (a především byla, protože se to mění) zemí rozpolcenou mezi Západ a Východ. Mezi zastánce Ruska a nezávislosti. Několik milionů Ukrajinců pracuje v EU, několik milionů v Rusku. Obchodovala s Bruselem i s Moskvou. Americký ministr obrany (za Bushe i Obamy) Robert Gates ve svých pamětech vzpomíná, jak se úplně ignoroval emocionální význam Ukrajiny pro Rusko a napsal k tomu: „Jsou evropští a američtí rodiče připraveni poslat své syny bojovat za Ukrajinu? Pochybuji… Byl to politický akt, nikoliv důkladně rozmyšlený vojenský závazek. Tím to ovšem podkopávalo samotný smysl aliance a ignorovalo to, co Rusové považovali za svůj národní zájem.“ Gates, starý studenoválečník (ředitel CIA za Bushe st.) pokračuje dlouhým výčtem všeho, za co je možné Rusko kritizovat, ale uzavírá: „I během studené války jsme museli brát sovětské zájmy v potaz a opatrně manévrovat. Přestali jsme, když Rusko v 90. létech zesláblo.“
Dodejme, že k našemu velkému štěstí, protože v tom úžasném okně příležitostí po roce 1989 se nám podařilo (přes značnou rezervovanost mnoha realpolitiků ve Washingtonu) prosadit naše přijetí do NATO. Ukrajina tuhle šanci nedostala a asi ani nedostane. Zčásti je to pochopitelné – oproti Ukrajině jsme byli fungujícím, solidním a konsolidovaným státem. To se taky počítá… Ukrajina si sebou ponese hypotéku toho, že je státem oligarchů, korupce a kriminality. A i když se to mění k lepšímu, svou šanci zkrátka prošvihla.
Finlandizace?
Nebylo by tedy lepší dát Rusku co chce? A slíbit ukrajinskou neutralitu? Chytrý ukrajinský politik by možná byl býval provedl zemi celou situací stejně bravurně, jako to (alespoň zpětně viděno) dokázali Finové. Uznal by geopolitickou realitu, smířil se s neutrálním statutem, ale zemi by postupně směřoval na Západ. To by ale vyžadovalo muže mimořádných kvalit (a takovým žádný ukrajinský prezident nebyl) a také jistou míru dobré vůle ze strany Moskvy. O čemž lze pochybovat. Teď už je každopádně pozdě. Žádný ukrajinský prezident se nemůže smířit s tím, že mu Rusko jen tak sebralo Krym a pak ještě Donbas a ještě navrch vyžaduje, aby se Ukrajina vzdala i oné hypotetické naděje na členství v NATO.
Moskva ale není vítěz. Ano, získala Krym. Získala Donbas. Možná získá další kus Ukrajiny. Ale ztratí zbytek. Putin v podstatě dokončil vytvoření ukrajinského národa, který je s každým ruským krokem víc uvědomělejší. Putin dosáhl útokem na Krym vyslání sil NATO do Pobaltí. Putin dosáhl současnou krizí příchodu amerických vojáků do Polska, Rumunska a dokonce i do tradičně proruského Bulharska. Putin dosáhl stále užší spolupráce Finska a Švédska s NATO. Ukrajina bude menší, ale bude už po věky věků protiruská. A vojáci NATO jsou blíž, než kdykoliv předtím.
Strach, ne posměch…
Západ si také podkopává postavení svým současným sebemrskačským šílenstvím. Je jistě dobré, že na rozdíl od Ruska je možné kriticky hodnotit vlastní minulost, ale těžko bude někdo bojovat za stát jehož celé dějiny jsou podle moderních věrozvěstů čiré zlo (a to se nyní díky kritické rasové teorii učí američtí studenti na řadě škol). Každý národ totiž potřebuje hrdiny a mýty – alespoň pokud chceme, aby z něj nějací hrdinové ještě někdy vzešli. Ale pokud dnes porovnáme náborové video ruské a americké armády, a v první vidíme ostré hochy, jak rozbíjejí rukama cihly, a v druhém dvě kreslené lesbičky, které se potkaly na pridu a vychovávají holčičku, ze které se stane operátorka raket, může to leckoho donutit k zamyšlení, zda tu někdo nemá z evolučního hlediska navrch… Je to samozřejmě jen dojem, protože všechny socio-ekonomické ukazatele Ruska (doba dožití, potratovost, rozvodovost, zločinnost, natalita) jsou horší než v USA, ale i dojem je důležitý. Mocnost má vyřazovat respekt nebo strach, ale ne posměch…
A konečně, při ohrožení státu se dostaneme na dřeň – až k tomu, kvůli čemu státy vznikly a kvůli čemu existují. Není to totiž důchodový systém ani zdravotnická péče nebo sociální spravedlnost. Je to obrana. A obrana musí být věcí navýsost pragmatickou. Při obraně musím volit nejvíc efektivní prostředky. Moc bych si přál, aby čeští liberálové, kteří s radostí sledují, jak se ukrajinští obyvatelé cvičí v parcích s puškami v rukou, konečně pochopili, proč je dobré, aby zákona dbalí občané mohli mít zbraně. Moc bych si přál, aby pochopili, proč je dobré vynechat armádu z jakýchkoliv společenských experimentů typu „ženy v bojových útvarech“. Moc bych si přál, aby pochopili, že nejde chtít současně green deal a energetickou nezávislost na Rusku. Moc bych si přál, aby pochopili, že Rusko je pro nás vskutku větší hrozbou, než zákaz zabíjení nenarozených dětí a proto bychom největšího protiruského jestřába v EU – Polsko – měli brát jako spojence a ne největšího nepřítele lidstva hned po Putinovi (zvláště, když nás kdysi ujišťovali, jak sociální otázky zůstanou vždy v doméně členských států, ale to je jiný příběh).
Když to řeknu úplně natvrdo, až budeme potřebovat těch pět set moderních polských tanků (oproti našim třiceti), tak bude úplně jedno, jaký typ soudnictví a jaký potratový zákon mají v Polsku. Naopak nebude jedno, že si elity toho pokrokového a příkladem jdoucího Německa usmyslely, že Rusko je prostě klíčový obchodní partner a že mu za druhé světové války ublížily moc na to, aby si mohly nyní dovolit pomoct Ukrajině (bez ohledu na to, že i za té druhé světové války spáchali Němci více zvěrstev na Ukrajině, než v Rusku…). Ale Německo hodné, Polsko zlé, to už je holt taková mantra…
Převzato ze serveru Konzervativní noviny.
