Léto je nejen období, které lidé milují, ale také období, kdy se lidé zamilovávají. Vysoké teploty podporují srdečnou atmosféru a letní láska je zážitkem, na který má většina lidí nějakou šťastnou vzpomínku, vzpomínku, která se často podobá snu. Kdo by se s jistou dávkou nostalgie neohlížel na úsměvné, milostné kratochvíle svého mládí, na kouzelné dny, které nabírají na síle v oparu letního slunce a pohledu milované osoby? Okouzlení mládím je jedním z nejkrásnějších žertů stvoření.
Všechny ty milostné eskapády, které prožíváme, když hrajeme roli milenců, podněcují dramatický zápal. Tento zápal je zažehnutý niterným rytířským optimismem, který je skutečně okouzlující a skutečně vzácný: je to vzrušující životodárná síla duše mladého člověka. Byť jsou tyto roky, vášně a touhy často těmi nejhloupějšími v životě, ve své oddanosti jsou neobyčejně obdivuhodné.
Hra zázračná jako mladá láska
Smyslem a potěšením nádherné hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské je pokochat se úlety a bláznovstvím mladé lásky. Zkušený bard zasazuje svůj příběh do lesa, který se současně nachází v říši pohádek. Je to jen několik dní před svatbou krále Thésea a královny Amazonek Hippolyty. Víly provádějí nejrůznější rošťárny několika mileneckým párům: čtyřem párům v Athénách, ale také skupině herců, kteří se připravují na královskou svatbu.
Příběh se odehrává v pohádkovém světě, který je stejně kouzelný, zázračný a rozpustilý jako prchavý svět mladistvých citů, a ty, kdo mu to dovolí, vtáhne do snu plného bláznivých, mýtických posměšků a neodolatelných hloupých vášní, v němž „se rozum a láska příliš nesetkávají“, a v určitém věku by se ani setkávat neměly.
Rozum má svůj čas a místo, ale ne za svatojánské noci, kdy by se všichni měli bavit skřítkovským veselím. Láska a život, které se v letním horku řítí kupředu, by si měly najít způsob, jak si je užít, a Sen noci svatojánské takový způsob nabízí. Paradoxy a parodie hry jsou patrné hned na první pohled díky podivnému prostředí, které bezostyšně čerpá z řeckého i keltského folklóru s veselým snovým zmatkem, neboť „věci dříve jasné se mění ve zmatek“.
Námět se opírá o antické zamyšlení Kupidovo nad povahou lásky: bezohledný „darebák“ se zavázanýma očima, okřídlený a ozbrojený není romantickým obrazem, ale katastrofickou postavou, a ve hře se odehrávají humorné zmatky lásky. Neboť jestliže „láska nehledí očima, nýbrž myslí“, jak tvrdí zvyk, tak láskou poblouzněná mysl nemůže být soudná, pokud jde o to, co je racionální. A tak se sen rozbíhá: Milenci ve hře jsou bláznivě zamilovaní, rozdmýchávají plameny svého srdce a volají: „O jé!… Ty kejklíři! Kvítku rakytníku! Ty zloději lásky!“ a dělají z nebe peklo a z pekla nebe.
Stejně tak se vztekají i jejich božstva nad svými vlastními bouřlivými a mrzutými vztahy a vrhají svá samoúčelná kouzla bez ohledu na nesmysly, které z toho pro lidské postavy plynou. Přesto však božstva s dokonalou ironií, přehlížející vlastní skutky, prohlašují: „Pane, to jsou ale pošetilci, ti smrtelníci!“
Klauni jsou vtipní a zároveň moudří a i ve své hlouposti pronášejí moudré postřehy, které zasahují nejblíže k srdci lásky a skřivánků milenců. Bláznovo moudro můžeme slyšet, když Bottom pěje: „Lidské oko dosud neslyšelo, lidské ucho nevidělo, lidská ruka nedokáže ochutnat, jazyk si nepředstaví a srdce nesdělí, jaký byl můj sen.“
Hra je skutečně pouze tím, za co se vydává: pouze sladkým, podivuhodným snem. Je to nevinně snová hra o žhavé letní noci, která vypráví o světlejších stránkách lásky a je napsána tím nejlehčím jazykem lásky – poezií. A to poezií, jakou umí napsat jen šibalský William Shakespeare.
Kdo by neměl letní dny (a noci) svého mládí za zázračné a blaženě nezávazné jako sen? Ačkoli „průběh pravé lásky nikdy neplynul hladce“, přijde čas, kdy na všechny bouře vzpomínáme s láskou a nesmyslné řádění lásky musíme omluvit následující Puckovou nesmrtelnou omluvou:
Jestliže my stíny dnes urazili koho kdes,
myslete jen, že jste snili, co ty zjevy tady byly,
a pro bláhový děj ten, neznačící víc než sen,
nekárejte, milí, nás; napravíme všecko zas.
Kdo by neměl letní dny (a noci) svého mládí za zázračné a blaženě nezávazné jako sen?
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
