Tradiční kultura
Naše umělecké tradice jsou plné moudrosti. Můžeme se ohlédnout do minulosti a se zvídavou myslí a otevřeným srdcem vstřebávat poučení z naší kulturní historie. Období italské renesance je plné velkých příběhů, které daly vzniknout skvělým uměleckým dílům, a příběh a dílo Michelangela jsou toho trvalým příkladem.
Příběh začíná v Římě 16. století, který se rychle stával kulturním centrem západního světa. Ve svých 33 letech byl Michelangelo povolán papežem Juliem II., aby vymaloval strop Sixtinské kaple. Michelangelo nebyl malíř – byl sochař – a když byl požádán, aby strop namaloval, odpověděl: „Malířství není moje umění“.
Proč tedy papež Julius II. požádal Michelangela, aby namísto sochařství maloval? Podle „Životů umělců“ Giorgia Vasariho Michelangelo podezíral Bramanteho, velmi uznávaného architekta, který pracoval pro papeže Julia II., že chce zničit jeho pověst tím, že ho nechá namalovat strop Sixtinské kaple: Bramantemu a dalším [Michelangelovým] soupeřům se proto mohlo zdát, že ho odvedou od sochařství, v němž ho považovali za dokonalého, a uvrhnou ho do zoufalství. Doufajíce, že když ho donutí malovat, vytvoří dílo méně hodné chvály, protože nemá žádné zkušenosti s používáním barev na tvorbu fresek….“.
Je pravda, že Michelangelo fresky malovat neuměl, ale to ho neodradilo. Dr. William Wallace, přední odborník na Michelangela, poznamenává, že v době vzniku Sixtinské kaple se Michelangelo stále snaží být největším umělcem všech dob. Chová se spíše jako umělec, který vytesal „Davida“: „Jsem nejlepší sochař. Teď budu nejlepší malíř. Budu nejlepším umělcem všech dob“. Dosud trpí pýchou mládí.
Michelangelo se čtyři vyčerpávající roky učil o freskách a neúnavně maloval strop Sixtinské kaple. Ačkoli nebyl vzděláním malíř, nakonec dokončil jednu z největších a nejfenomenálnějších fresek v dějinách. Jeho úkol nebyl snadný; podle knihy Rosse Kinga „Michelangelo a papežův strop“ se Michelangelo musel vypořádat s rodinnými problémy, rivalitou, technickými nezdary a politikou. Ve svých osobních zápisnících Michelangelo opakovaně vyprávěl o svých potížích při malování stropu: „Žiji zde obklopen největšími úzkostmi a trpím největší tělesnou únavou: Nemám žádného přítele a ani o něj nestojím; nemám ani tolik času, kolik by mi stačilo na to, abych snědl potřebné jídlo.“
Michelangelo se nenechal odradit těžkostmi. Místo toho proměnil své zkoušky ve vizuální chválu božství. Ross King uvádí, že Michelangelo nebyl spokojen s původním papežovým návrhem stropu pro 12 apoštolů a požádal papeže o svolení být ještě ambicióznější a využít lidské tělo k prozkoumání rozsahu lidského vztahu s Bohem. Papež souhlasil a z původního návrhu 12 apoštolů se stal komplexní návrh zahrnující více než 300 postav.
Michelangelo do svých děl zahrnul nejen náměty z křesťanství, ale také postavy z judaismu a z pohanského náboženství. „Sixtinský dóm není jen devět příběhů z Genesis. Je to celý roh hojnosti stvoření,“ vysvětluje Wallace. „Obsahuje úplně všechno. Není to rozdělení na křesťanství a pohanství. Je to Boží dílo, protože bůh stvořil pohanský starověk dříve, než stvořil křesťanství. Vytvořil svět. Sibyly jsou protikladem proroků, představují pohanský svět před příchodem křesťanství. Stejně jako máme pohanské Sibyly [na Sixtinském stropě], máme tam i židovské příběhy. Sixtinská kaple není ani křesťanská, ani židovská, ani pohanská; je to veškeré stvoření.“
Michelangelo do jedné kompozice zahrnul nejen křesťanské, judaistické a pohanské postavy, ale také vizuálně zobrazil Boha, což je u umělců vzácnost. „Toto je Bůh a počátek Božího stvoření a zaslouží si být namalován,“ říká Wallace. „Je pravda, že v dřívějším křesťanském umění někdy Bůh zobrazen není nebo je to jen jeho ruka či něco podobného, takže je velmi odvážné představit si, jak Bůh vypadá. Michelangelo nám dal obraz Boha, který se stal kanonickou představou o tom, jak Bůh vypadá, pro mnoho lidí na světě.“ Toto vyobrazení Boha, freska „Stvoření Adama“, která je součástí Sixtinského stropu, je jedním z nejikoničtějších obrazů na světě. Michelangelo namaloval Adama v okamžiku jeho procitnutí, kdy se setkává se svým stvořitelem. Ležící Adam se toužebně dívá do Božích očí a natahuje ruku, aby se dotkl svého stvořitele. Bůh – spolu s biblickými postavami, které ho obklopují – se s velkou energií pohybuje směrem k Adamovi. Bůh, spokojený se svým výtvorem, natáhne ruku a dotkne se Adama.
Mezera mezi prsty Adama a Boha je tak malá, a přitom tak strašně veliká: „Těch několik centimetrů, které dělí jejich prsty, je největším pozastavením času a děje v dějinách umění,“ říká Wallace ve své knize „Michelangelo: Umělec, člověk a jeho doba“. Kdyby Adam vynaložil jen o trochu více energie, které by se vyrovnalo úsilí Boha, zdá se, že by se Boha dotkl a odloučení mezi nimi by přestalo existovat.
Po namalování více než 300 postav ve více než 150 samostatných obrazových celcích Michelangelo ke spokojenosti papeže Julia II. strop dokončil. Strop Sixtinské kaple byl odhalen na svátek Všech svatých 1. listopadu 1512. „Je obdivuhodné a pozoruhodné, že vytrval vzhledem k tomu, čemu čelil,“ komentuje vytvoření fresky Wallace. „Už samotný fakt, že namaloval celý strop, je ohromující. Byly s tím spojené nejrůznější problémy. Musíme obdivovat, že vytrval pod tím neuvěřitelným nátlakem, čelil výzvám, které jsou pro nás nepředstavitelné. Mnoho jiných lidí by to vzdalo, ale on ne.“
A právě v tom spočívá moudrost Michelangelova příběhu: Michelangelo vytrval v těžkostech s vírou a silnou touhou vizuálně vyjádřit božství. Michelangelo byl požádán, aby dokončil projekt, který mu byl cizí, a nejenže se této příležitosti zhostil, ale také předčil veškerá očekávání. Jeho snaha inspirovaná touhou vyjádřit božství prostřednictvím člověka mu navzdory mnoha obtížím pomohla vytvořit umělecký zázrak, který oceňujeme i o 500 let později.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
