Žijí mezi námi a na první pohled je možná nepoznáte. Lidé, kteří jsou vysoce vnímaví, jsou obdařeni hlubším zažíváním pocitů, mají paletu emocí rozšířenější a několikanásobně hlubší, a to jak z pozitivní, tak i z negativní stránky. Nebaví je průměrná televizní kultura, plytké rozhovory o ničem, velmi špatně snášejí davy lidí, negativní jevy nebo utrpení druhých. Dokážou více vnímat vůně, přírodu, energie či nálady ostatních.
Není to diagnóza ani hraniční porucha. Jde o hypersenzitivitu. Hypersenzitivita značí především to, že někdo vnímá víc podnětů než druzí, a navíc intenzivněji.
Vysoce citlivých lidí je podle psychologů v populaci zhruba 15–20 %. Zvýšeně reagují na fyzické, emocionální nebo sociální podněty. To nevypovídá to nic o tom, zda je někdo silný, nebo slabý, zda je introvert, nebo extrovert, jaké další vlohy ještě má nebo jak inteligentní je. Třebaže mezi vysokou inteligencí a vysokou citlivostí existují patrné souvislosti…
Tuto ne-diagnózu poprvé pojmenovali psychologové Elaine Aron a Arthur Aron v polovině 90. let.
V podcastu Hovory o duši moderátor Jeroným Janíček pozval k hovoru psychoterapeuta Mgr. Ondřeje Fafejtu, který vystudoval jednooborovou psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a je rovněž spoluzakladatelem a členem rady Institutu pro vysokou citlivost.
V podcastu „Vysoká citlivost není diagnóza“ hovoří o různých typech citlivosti. Jací jsou tito lidé a jak důležité je, jakým způsobem člověk se svou znásobenou citlivostí zachází.
Konečně mohu pojmenovat…
Po setkání s odborníkem někteří lidé pochopí, že k nim vlastně patří, že celý život se s intenzivními emocemi potýkají nebo proč je okolí nepřijímá.
„Konečně mohu pojmenovat to, co mne provází od dětství, a s čím se potýkám vlastně celý život,“ uleví se jedné důchodkyni. Nikdy není pozdě se více pochopit.
Sledující Naďa například reaguje: „Nemám příliš vysoké IQ a je mi to jedno, protože některé požadované znalosti jsem nikdy v životě nepotřebovala, tak si s nimi nechci zatěžovat mysl. A spousta věcí mne nezajímá. Ale intuitivně vím vše, co potřebuji v životě vědět, a tak si to i po svém dělám… Jen se straním lidí. Jsem ráda sama, mám ráda ticho a krásu.“
Renata vypovídá: „Svoju citlivosť vnímam ako dar. Akoby vnímam každý závan energie vôkol, nálady, pohyby… ťažko sa to vysvetľuje. Najhoršie sa mi spracováva negativna energia, keď vidím hádky, ubližovanie ľuďom a zvieratám. Preto nepozerám spravy, stupidne serialy a ešte stupidnejsie reality show.“
Linda vypovídá: „Tiež sa vyhýbam väčšiemu množstvu ľudí, ako napr. nákupné centrá, festivaly, koncerty, pretože tam to stále neviem ukočírovať. Keď mi treba ísť niekam, kde je viac ľudí, nastavím si vnútro na pokoj a nie je problém. A ak sa začnem cítiť zle, odchádzam.“
Hranice, kdy říci ne
Mgr. Fafejta radí citlivým lidem, aby si sami dokázali určit hranice, za které nepůjdou. Pokud se jim podaří vymezit své hranice, většinou je to posílí a dále se jim daří lépe nakládat se svými emocemi.
Tito lidé bývají vysoce empatičtí. Někdy z přemíry empatie potlačují svoje pocity, až ztratí sami sebe. Podle odborníka se mají naučit říci NE.
Sledující Milan chápe: „Citliví lidé si musí hájit to, kým jsou, svůj prostor, pořád dokola. Když se to naučí, zásadně se jim vylepší kvalita života.“
