Autor: Marian Kechlibar
Jedna z největších online platebních služeb světa, PayPal, se postarala o pořádný rozruch v internetovém světě, když zveřejnila nové znění svých všeobecných obchodních podmínek. Nově bude PayPal zakazovat prodej širokých kategorií zboží, které vesměs odpovídají standardním požadavkům „bijců nenávisti“ proti všem možným chráněným skupinám, a každé porušení těchto pravidel bude trestat automatickou pokutou ve výši 2500 dolarů, strženou z účtu obchodníka.
Opravdovou perličkou je ale ustanovení, podle kterého se pomocí PayPalu nebudou smět prodávat ani díla, která ZOBRAZUJÍ diskriminaci nebo násilí na etnickém, genderovém atd. základě. Ne propagují, ale zobrazují. Do této kategorie samozřejmě spadají i díla jako Schindlerův seznam a Deník Anne Frankové, protože zobrazují holocaust.
Pobouření internetové veřejnosti je nesmírné, takže PayPal ohlásil, že svůj záměr „přehodnotí“. Aspoň ty nejhorší zákazy by snad mohly po takovém přehodnocení zmizet. Zároveň ale kauza dobře ukazuje na to, jakými mocipány se staly obří digitální firmy jako právě PayPal.
Ve vztahu ke svým zákazníkům, daleko slabším než ony samy, hrají zároveň roli prokurátora, soudce, zákonodárce (protože svoje obchodní podmínky mění jednostranně samy), exekutora zabavujícího peníze i kata, který ukončuje existenci provinilých účtů. Na neutrální arbitráž můžete zapomenout, i když jde třeba o fungování rodinného podniku.
Ortodoxní libertarián na to řekne, že je to soukromá firma a může si dělat, co chce, a že koneckonců můžete žít bez PayPalu. Ortodoxních libertariánů je ovšem málo a vesměs nemají na politické dění téměř žádný vliv. Skutečný problém je v tom, že taková tažení za vynucenou ctnost podporují i daleko početnější mainstreamoví liberálové, kteří se domnívají, že tento druh soukromé represe bude použit proti jejich protivníkům v kulturních válkách. Možná mají i pravdu, aspoň ze začátku tomu tak jistě bude. Pokud se ovšem takové postupy stanou novou společenskou normou, jednoho dne dojde i na ně.
Jedna z věcí, které se při takové argumentaci raději přehlížejí, je skutečnost, že taková soukromá cenzura může být snadno iniciována státem. Stačí, aby někdo z ministerstva (pravdy? lásky?) zavolal do firmy, jako je PayPal, a zdvořile je požádal, aby si došlápli na ty či ony „nepřátele státu“. Dokonce i u nás, v České republice, soud řekl, že zablokování určitých webů na žádost státních orgánů není aktem cenzury, protože tak soukromé firmy učinily dobrovolně – a vůbec se nezabýval otázkou, zda například ty samé soukromé firmy nemají důvod se obávat státní odvety v případě, že by takové žádosti nevyhověly. Třeba důkladné kontroly finančním úřadem, takzvaného zakleknutí; od jisté velikosti firmy dál se v účetnictví vždycky něco najde.
I kdyby se ale stát držel stranou celé záležitosti – což nebude –, pořád je tu ještě otázka oligopolu a velké tržní síly. Člověk jistě může žít bez PayPalu, stejně jako bez elektřiny nebo střechy nad hlavou. Lovci mamutů zvládali takový život dokonale. Ale civilizace se přece nemůže spokojit s holým přežitím. Jejím smyslem je svoje občany chránit před zvůlí nepřátel a umožnit jim důstojný život. A někteří ti nepřátelé nepřicházejí zvenčí, ale zevnitř.
I PayPal to kdysi chápal. Před pouhými čtyřmi lety se totiž účastnil akce za síťovou neutralitu, jejímž heslem bylo „zabraňte poskytovatelům internetového připojení, aby mohli určovat, jaký obsah uvidíte“. Dnes ovšem propadl témuž pokušení sám. Zkorumpovala jej totiž jeho vlastní moc a prvním důsledkem korupce bývá pokrytectví.
Zdroj: SOSP.cz
