Copak nemáte rádi Vánoce? Já ano a letos se na ně obzvlášť těším.
Moje očekávání jsou částečně způsobena dvou a víceletými omezeními v rámci covidových restrikcí a lockdownů. Zároveň nás zaplavovaly informace související se změnami klimatu. Letos v létě nás vyděsil záchvat horkého počasí a neustále se objevovalo slovo „sucho“ spolu se „změnou klimatu“. Od té doby jsme zažili lijáky. Nyní slyšíme slova „povodně“ a samozřejmě „změna klimatu“. Vedle nebezpečí, že nás smetou, slyšíme také o hrozbě ptačí chřipky!
Právě Vánoce by se tedy mohly stát tím zázračným časem oddechu, odpočinku a zotavení, po kterém většina z nás touží. Vánoce nám nabízejí čas být doma, čas být s rodinou, čas na odpočinek. Doufejme, že tomu tak bude; věřme, že to platí pro většinu lidí.
Nicejské vyznání víry
Možná bych si měl přestat Vánoce idealizovat. Nebyly vždycky v zásadě špatné: zkažené, zkomercionalizované, a jejich skutečné hodnoty zničené? O čem vlastně Vánoce jsou? Jaký je jejich smysl? Proč po nich lidé touží? Jaký je zkrátka skutečný smysl Vánoc?
Každý z nás má nepochybně své vlastní představy, ale pro mě lze Vánoce vyjádřit pěti jednoduchými slovy z Nicejského vyznání víry.
Kréda mají často tendenci rozdělovat, ale myslím, že v tomto případě máme dostatek prostoru vykládat si je, jak chceme, ať už doslovně, mytologicky, symbolicky nebo jakkoli chcete.
Těchto pět jednoduchých slov zní: „Sestoupil dolů z nebes“. Klíčové slovo ve větě je to prostřední: „dolů“. Sestoupil… Vánoce jsou o „sestoupení“. To je směr, kterým Bůh vstupuje do našich životů.
Lidé naopak chtějí jít „nahoru“: stoupat, mít víc, růst dál. Bůh však sestupuje dolů. Lidé se vynesli na trůn v nebi svého vlastního ega, povýšili svou vlastní důležitost a čerpají nesmírné uspokojení z prosazování díla svých vlastních rukou.
Naproti tomu Bůh sestupuje dolů, a to je to, co si musíme připomínat. Vždyť právě to nám Vánoce umožňují: být sami sebou, zapomenout na falešnou představu o sobě a na své projekce, zejména ty, které nosíme v práci. Místo toho můžeme vše odložit a být pravdiví (nebo pravdivější) sami k sobě tím, že budeme dělat málo, že budeme s blízkými a že budeme vděční. Skutečně tím, že si odpočineme.
Náš pravý stav
Vzpomínám si, jak jsem před více než deseti lety málem zemřel na rakovinu. Před ní jsem byl silnou, sebevědomou osobností, která zdánlivě dokázala všechno, co chtěla, nebo co si předsevzala; téměř jsem necítil žádná omezení.
Ale jak jsem ležel na nemocničním lůžku a byl stále slabší a slabší, mé ego se vytrácelo a já jsem si začal uvědomovat – řečeno biblickou frází – že „moje vlastní pravá ruka mě nemůže zachránit“. Byl jsem naprosto bezmocný.
Pokud jsem měl přežít a žít, musela by mě zachránit nějaká jiná síla. A být v takovém stavu je jako být dítětem – bezmocný, závislý – a to nám Vánoce každoročně připomínají. Z hlediska kosmu, osudu a předurčení jsme všichni nemluvňata, podřízená větší a vyšší moci.
Když jsem opouštěl nemocnici, bylo tak snadné zapomenout, jak skutečná byla moje zranitelnost, zatímco jsem byl téměř mrtvý, a dovolit, aby se vrátily staré návyky sebedůležitosti.
Ať už je tedy naše víra jakákoli (protože všechny víry mají Boha nebo Tao, jež nás nalezne na tom místě, kde právě jsme), Vánoce nám připomínají, že Bůh sestupuje dolů, částečně proto, že se tak setkává s námi, a částečně proto, že u Boha neexistuje falešné sebevědomí, které by Bůh měl nebo potřeboval k tomu, aby se chlubil nebo vyvyšoval. Bůh je realita a my toužíme po realitě: být tím, kým skutečně jsme, beze vší přetvářky.
Proč lidé milují své domácí mazlíčky? Protože jejich domácí mazlíčci jsou vždy autentičtí a stejně tak i jejich city. Když chce vaše kočka pohlazení, nic nepředstírá. Proč milujeme děti? Říkáme tomu jejich nevinnost, ale je to podobné jako s domácími mazlíčky: když se na vás dítě usměje, je to autentické. Není v tom žádná přetvářka.
Vánoce jsou tím okamžikem na konci roku, kdy můžeme spatřit skutečné dítě: dítě bez vlastního já, dítě otevřené všem zkušenostem, dítě dostupné všem (mamince, tatínkovi, zvířatům ve stáji, pastýřům, mudrcům a všem ostatním), a dítě, které je naprosto zranitelné: dítě, které je darem. Úžasné!
Nemusíme být křesťané, abychom si uvědomili, že jde o něco výjimečného; i ateista může ocenit, že jde o mimořádný příběh, který zahřeje u srdce.
Sestupme všichni ze svých vysokohorských ego-hor a vraťme se ke svému dětskému já: to znamená být znovu dítětem. Kdybychom to dokázali dělat neustále, o kolik by byl tento svět lepší?
Možná stačí, když to zkusíte o Vánocích. Udělejme to tedy alespoň v tomto ročním období.
Kéž ve vašich srdcích a myslích ožije skutečný význam Vánoc, když se zamyslíte nad tou geniální větou z Nicejského vyznání víry: „Sestoupil dolů z nebes“. Dolů je cesta.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
