Rádio Univerzum a jeho moderátorka, Martina Kociánová, pozvala do studia profesora Maxmiliána Kašparů, psychiatra, soudního znalce, kněze i pedagoga v jedné osobě. Rozmlouvali spolu o tématu dnešní společnosti, o tom, co prof. Kašparů řekl již před pěti lety a jak dnešní postoje k pravdě a demokracii kulhají. Hodnotí situaci, kdy jsme pro svoje názory nálepkovaní a odmítaní. Prof. Kašparů míní, že se „vrací podobná mentalita, jako za socialismu, kam jsme se svým způsobem vrátili“.
Na otázku, zda by měnil něco na svých slovech, která vyřkl před pěti lety, odpovídá, že neměnil.
A čas mu potvrdil, že se nemýlil. Opět žijeme v podobné atmosféře jako za socialismu.
Na vizitce nosí přídomek „nepřizpůsobivý občan“ a nestydí se za to.
„Já se nepřizpůsobím tomu, aby bylo na Hlavním nádraží padesát záchodů. Nepřizpůsobím se tomu, aby se děti, které si v první třídě neumí zavázat tkaničky u bot a neumí jíst příborem, učily sexuální výchovu. Já se nepřizpůsobím tomu, abych v ordinaci psal místo otec, matka, rodič číslo jedna, rodič číslo dvě s tím, že pokud s tím nesouhlasím, tak nemám co dělat ve sjednocené Evropě,“ dodává.
„Když jsem před léty začínal dělat psychiatrii, tak jsem měl jednoho nového dětského pacienta jednou za dva měsíce. Dneska jsou to dva denně. To je hrozný nárůst,“ konstatuje současnou situaci.
„Mluvíme o dětech: To dřív nebylo. Kluci zlobili, ale dneska je už tato agresivita, včetně šikany, v takové míře, že děti už odmítají chodit do školy, a řada škol to neřeší…“
O dospělých prof. Kašparů říká, že „dvacet let jsme tady žili bez problémů, žilo se nám dobře, všechno bylo k dostání, mohli jsme jezdit, kam jsme chtěli, a měli jsme na to. A najednou došlo velmi rychle ke změně, a z období, kdy nebyla krize, najednou krizí přišlo pět: covidová, ekonomická, ekologická, migrační, energetická. Je jich pět“.
Přitom na nás útočí sdělovací prostředky – všechna „mají pravdu“ a učí nás, jak to máme vidět. „Ne, jak to vidíme, ale jak to máme vidět,“ dodává s tím, že jde o další symptom socialismu a pokračuje:
„Dnes se nehledá pravda, ale názory. Pokud mám názor X, a druhý Y, tak je nepřítel. Pokud má stejný názor, je přítel a potvrzuje můj názor, a už je z toho obecná pravda.“
„K cenzuře jsme vedeni ve smyslu prvního stupně, a první stupeň cenzury je autocenzura. Já sám se musím rozhodnout, před kým co řeknu, protože doba je natolik vyhrocená, že nám tady, už jsem u dětí, ale je to i u dospělých, roste agresivita, nespokojenost. A tato nespokojenost je způsobena neschopností hledat pravdu. Ono je to velmi složité, hledat pravdu…“
Vůči cenzuře se podle profesora říkávalo „ještě v osmdesátým devátým: Nesouhlasím s tvými názory, ale udělám všechno pro to, abys je mohl vyslovit. (Voltaire). To už tady není.“
V dnešní době je to tak: „Ano, nesouhlasím s tvými názory, ale jakmile je vyslovíš, tak jsi můj nepřítel.“ Dnes už jdou všichni proti všem. Názory a komplikace rozdělují už i rodiny, zatímco dřív vnější protivenství rodiny stmelovaly.
Podle Martiny Kociánové to ale znamená, že to není jenom autocenzura, ale také cenzura.
Max Kašparů: „Ano, zvykneš si. To je také heslo.“
M. Kociánová sděluje, že ve zprávách sledujících posluchačů často čte slova jako:
„Děkujeme, že s vašimi hosty nabýváme dojmu, že jsme normální, protože jinak už začínáme mít pocit, že jsme úplně sami a že nejsme normální, a že jen my vidíme situaci kolem nás jinak, než všichni ostatní.“
Profesor Kašparů v rozhovoru pronesl zásadní varování: „Lucifer přijde. A přijde jako velký, moudrý, inteligentní humanista a liberál, který bude říkat, jak má rád lidi a národ, a na tuto melodii hranou na píšťalku jako krysař, za sebou potáhne spoustu lidí do bažin.“
Zdůvodňuje, že „my všichni jsme ztratili vertikálu, a po všech stránkách žijeme horizontálním způsobem, a to je materialismus. Nemáme vertikálu, která by ukazovala něco, co přesahuje materiální, a to je jedna velikánská chyba. A je to způsobeno tím, že jsme ztratili naději. Říká se, že umírá poslední. Vzpomínám na adventní věnec, kdy poslední naděje musí hořet, aby zapálila ostatní. Čili musíme mít naději.“
Ztratit naději je něco víc, dodává Kociánová.
Celý rozhovor zde.
