Následující text je úryvkem z knihy The Gentlemen’s Book of Etiquette, and Manual of Politeness od Cecila B. Hartleyho, vydané nakladatelstvím Locke & Bubier v roce 1875.
Vtip a duchaplnost jsou dvě velmi důležité složky konverzace člověka ve slušné společnosti, ale snaha o efekt nebo nucená vtipnost je příliš nevkusná. Nikdo není ve společnosti nesnesitelnější než věční mluvkové, kteří rozhazují slovní hříčky, vtipy a žertíky tak hojně, že se stávají únavnými jako komické noviny, a jejichž hlasitý smích z vlastního vtipu přehlušuje jiné hlasy, které by mohly mluvit o zajímavějších tématech.
Skutečně vtipný člověk nesrší vtipem tak nevybíravě; jeho kouzlo spočívá v tom, že svou mocnou zbraň ovládá jemně a lehce, a že každý vysoce vybroušený vtip přichází ve správnou chvíli a na správném místě.
Ačkoli je skutečný vtip nejrozkošnějším darem a jeho používání nejpůvabnějším úspěchem, je stejně jako mnoho jiných nástrojů nebezpečné používat ho příliš často. Můžete ranit tam, kde jste zamýšleli jen pobavit, a poznámky, které jste chtěli jen obecně použít, mohou být vykládány jako osobní urážky, takže pokud disponujete tímto darem, používejte ho moudře a s rozvahou.
Nejdůležitějším předpokladem pro dobrou konverzaci je vzdělání, a tím se nemyslí jen to, co si člověk uchovává v paměti z pozorování nebo z knih, i když i to je nesmírně důležité, ale také rozvoj duševních schopností a především porozumění.
Jeden anglický spisovatel prohlásil: „Aby se mohl zapojit do rozhovoru, člověk by měl být schopen rychle zachytit smysl všeho, co je předneseno; například, i když nevíte nic o vědě, neměli byste být nuceni zírat a mlčet, když vám člověk, který jí rozumí, vysvětluje nový objev nebo novou teorii; i když jste nečetli ani slovo z Blackstona, měly by být vaše vyrozumívací schopnosti dostatečně bystré, aby vám umožnily pochopit prohlášení, které může být učiněno o nedávné kauze; i když jste možná nečetli nějakou konkrétní knihu, měli byste být schopni ocenit kritiku, kterou o ní slyšíte.
Bez této schopnosti – dost jednoduché a snadno dosažitelné pozorováním a praxí, se kterou se však v běžné společnosti setkáváme příliš zřídka – nelze udržovat konverzaci, která se odchyluje od nejběžnějších témat, aniž by hrozilo, že se zvrhne v přednášku; s touto schopností se společnost stává poučnou i zábavnou a vy nemáte na konci večera výčitky svědomí, že jste promarnili tři nebo čtyři hodiny bez užitku žertováním nebo prostoduchými frázemi.
Tato schopnost porozumění nás často překvapuje u některých žen, o nichž víme, že jejich vzdělání bylo nízké a že mají omezené možnosti četby. Kdyby rychle nepřijaly myšlenky, nemohly by být vhodnými společnicemi intelektuálních mužů, a možná právě vědomí tohoto nedostatku vede k tomu, aby věnovaly větší pozornost tomu, o čem se hovoří.
Právě díky tomu jsou vdané ženy pro přemýšlivé muže mnohem příjemnější, než mohou být zpravidla mladé dámy, neboť jsou zvyklé na společnost manžela a snaha být společnicí jeho myšlenek jim vštípila návyk pozornosti a pohotové odpovědi.“
Tentýž autor uvádí: „Neméně důležitá je i kultivace vkusu. Je-li únavné a ubíjející být s lidmi, kteří nedokáží porozumět a ani se nezdá, že by se zajímali o vaše lepší myšlenky, je potom téměř odpuzující najít člověka necitlivého ke vší kráse a nepohnutého jakoukoli hrůzou.“
„V dnešní době je znalost umění, i když ho nemáte v lásce, nezbytnou podmínkou dobré společnosti. Hudba a malířství jsou témata, o kterých se bude mluvit ve všech směrech kolem vás. Jen ve špatné společnosti chodí lidé na operu, koncerty a výstavy umění jen proto, že je to v módě, nebo aby řekli, že tam byli; a kdybyste se k takové slaboduchosti přiznali ve skutečně dobré společnosti, byli byste právem prohlášeni za kloučka. I k tomu jsou nezbytné určité znalosti knih. Měli byste znát alespoň jména slavnějších umělců, skladatelů, architektů, sochařů a tak dále a měli byste umět přiblížit několik jejich škol.“
„Stejně tak bys měl znát docela přesně výslovnost slavných jmen, a pokud ne, dávejte si pozor, abyste je nepoužívali. Nikdy se nevyplatí neznat jména a přibližný věk velkých skladatelů, zejména ve velkých městech, kde je hudba tak vysoce ceněna a je tak častým tématem. Bude rozhodně odsouzeníhodné, budete-li mluvit o nové opeře ‚Don Giovanni‘ nebo Rossiniho ‚Trubadúrovi‘, nebo nebudete-li vědět, kdo složil ‚Fidelia‘ a ve které opeře se vyskytují tak běžné skladby jako Ciascun lo dice nebo Il segreto.
Neříkám, že tyto drobnosti jsou nepostradatelné, a když má člověk k dispozici lepší znalosti, zvláště když je podpoří genialitou nebo ‚chytrostí‘, bude mu neznalost nejen odpuštěna, ale může dokonce nasadit vysoký tón a vyznat lhostejnost nebo pohrdání vůči nim. Zároveň však taková neznalost obyčejného člověka poznamenává a brání mu v konverzaci. Na druhou stranu nejlepší společnost nesnese diletantství, a ať už má člověk jakékoliv znalosti o jakémkoliv umění, nesmí je dávat najevo tak, aby to ostatní bolelo.
To však platí pro každé téma. Mít jen jedno nebo dvě témata, o kterých se dá hovořit, a spíše o nich diskutovat, než mluvit, je vždy nevychované, ať už je tématem literatura, nebo jezdectví. Žokejský gentleman pravděpodobně odsoudí to první jako ´nudu´ a nazve nás pedanty za to, že se tím zabýváme; ale pokud nám nedokáže poskytnout nic obecnějšího než diskusi o ‚bodech‘ koně, kterého jsme třeba nikdy neviděli, je svým způsobem stejně velký pedant.“
„Rozum hraje v dobré společnosti méně nápadnou roli, protože její návštěvníci jsou příliš rozumní na to, aby byli pouhými rozumáři. Disputace je vždy nebezpečná pro náladu a únavná pro ty, kdo se nemohou cítit stejně horliví jako diskutující; naproti tomu diskuse, v níž má každý možnost přátelsky a nenápadně vyjádřit svůj názor, musí být častá.
Pěstování rozumu má však kromě vysoké morální hodnoty i tu výhodu, že umožňuje odpovídat i věnovat se názorům druhých. Nic není únavnější a skličující než věčné: ‚Ano, právě tak‘, a nic víc. Konverzace nesmí být nikdy jednostranná. Rozum nám zase umožňuje podpořit nějakou představu nebo názor, když se nás někdo zeptá, proč si to myslíme. Odpovědět: ‚Nevím, ale přesto si to myslím,‘ je hloupé a nudné.“
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil P.M.
