Počátkem září přišlo ministerstvo spravedlnosti s novou úpravou občanského zákoníku, která bude umožňovat zjednodušení a zrychlení procesu rozvodu a také upravuje právní ochranu dětí.
Právě trestání dětí a pohled na něj se zřejmě liší člověk od člověka, ať už jde o fyzické či psychické tresty či o zcela jiný výchovný přístup.
V online anketě na serveru sancedetem.cz odpovědělo na otázku „Používáte ve výchově svých dětí tělesné tresty“ 22 % účastníků ankety, že děti trestají fyzicky běžně; 29 % dotázaných odpovědělo občas s tím, že dávají přednost jiným výchovným prostředkům. 25 % účastníků používá fyzické trestání u svých dětí zcela výjimečně a 24 % by na své dítě nikdy ruku nevztáhlo. V době sestavování zprávy na anketu odpovědělo 1 570 uživatelů.
A jaká omezení trestů zavede ona nová úprava? Jde o § 884 Občanského zákoníku, v němž se doplňuje odstavec druhý (viz níže tučně zvýrazněno). Pro úplnost uvádíme i související první odstavec:
(1) Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.
(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření.
Lze tedy dítěti „dát na zadek“ nebo pohlavek, když překročí určitou mez? Poslankyně Eva Decroix (ODS), která se na přípravě legislativy podílí, sdělila pro Epoch Times, že dodatečná formulace nastavuje morální deklaratorní hodnotu, a tedy je navržena tak, aby rozhodování o přiměřenosti trestů bylo na uvážení soudů.
Nezávislá senátorka Daniela Kovářová, která je členkou Ústavně-právního výboru Senátu PČR a prezidentkou Unie rodinných advokátů, komentovala navrženou úpravu pro Epoch Times: „Jde o další příklad zbytečného zaplevelování našeho už tak rozbujelého právního řádu o další proklamace, které nebudou mít žádný pozitivní efekt, naopak mohou být zneužity k rozbíjení rodin. Důstojnost každého jedince chrání čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zákaz ponižujícího zacházení a trestu chrání článek 7 odst. 2. Listina je ústavní zákon vyšší právní síly než občanský zákoník.“
„Dlouhodobě vystupuji proti této novele i proti snahám sociálních inženýrů výslovně zakázat trestání dětí,“ dodala.
Poslankyně Decroix sdělila, že rozdílné názory zákonodárců k trestům vnímá, a proto je formulace obecná.
Dodala, že jedním z důvodů pro legislativní úpravu je také „kritika Evropského výboru pro sociální práva při Radě Evropy, který nám vyčítá, že nemáme dostatečnou zákonnou ochranu proti trestání dětí“.
A jak se na trestání dětí dívají psychologové?
Že trestání dětí je poměrně složitou problematikou, naznačuje i rozsáhlý, a věříme, že i poučný pohled, který deníku Epoch Times zaslala Asociace klinických psychologů České republiky (AKP ČR).
„Jedná se o komplexní problematiku s mnoha faktory, na kterou existuje mnoho různých, byť odborných, názorů,“ uvádí Markéta Celerová z AKP ČR.
„Primárně je potřeba se zamyslet nad účelem fyzického trestu, zda se jedná o výchovný prostředek (tedy reakci na něco, co dítě udělalo či neudělalo), či zda atakování dítěte slouží jako ventil pro zpracování vlastních emocí (např. frustrace, vzteku, smutku) rodiče nebo se v rodině děje pravidelně a je komunikačním nástrojem. Pouze v prvním případě lze uvažovat alespoň o částečné efektivitě – pro dítě by vždy mělo být srozumitelné, jakého jeho chování se trest týká.“
AKP ČR pak rozvíjí další „dimenzi“ výchovy zahrnující tresty: „Dále je potřeba vzít v potaz vývojové fáze dítěte, poslušnost lze od dítěte očekávat (a tedy ji i regulovat) ve chvíli, kdy je schopné kontrolovat své chování a je schopno učinit restrikci samo pro sebe, tedy dokáže volně (silou vůle) rozhodovat o svém jednání. Volní akt se u jedince objevuje mezi druhým a třetím rokem života, poslušnosti je jednoznačně schopno s počátkem školní docházky. Dítě v batolecím období se nachází v období dětského negativismu a jeho základní potřebou je oddělit se od rodičů a projevovat si vlastní vůli, tzn. mimo jiné také zlobit a neposlouchat. Již v tomto věku má velký význam dětem nastavovat hranice, vysvětlovat danou situaci a chování dítěte a citlivě vyžadovat dodržování domluvených pravidel a hranic.“
„Nastavování hranic a pravidel jsou stěžejní“
„Nastavování hranic a pravidel jsou pro vývoj dítěte a jeho orientaci v prostředí stěžejní; čitelné a perzistentní dodržování určitých požadavků (např. na stůl se neleze, v obchodě si koupíme vždy jen jednu sladkost, apod.) by mělo být standardem. Stejně jako slovní pobídky a instrukce by měly být první volbou, kterou lze při vyhrocení situace doplnit fyzickou pobídkou (zadržením ruky, odstrčením od stolu, jemným plácnutím),“ stojí dále ve vyjádření AKP ČR.
Dále doplňuje: „Otázkou je, co fyzickým trestem dětem předáváme za informaci. Děti se učí nápodobou, vnímají rodiče jako své vzory a podvědomě se učí formám komunikace, které jsou v domácím prostředí uplatňovány. Pokud tedy v domácnosti dochází k fyzickému trestání, může to dítě vnímat a akceptovat jako běžný komunikační nástroj a dále ho uplatňovat při svém jednání, případně jej i akcentovat/zvýraznit.“
Podoba trestů
„Neméně důležitá je samotná podoba fyzického trestu. Všichni se shodneme, že bití dítěte opaskem či vařečkou, které rezultuje v podlitiny a šrámy, je spíše odrazem ztráty kontroly rodiče než něčím, co by mělo regulovat chování dítěte. Obdobně je možné odsoudit takové tresty, které jsou ponižující a skrývají v sobě trest fyzický i psychický zároveň. Tolerovat lze, a to jen a pouze v určité míře, tresty, které nepoškozují (ani krátkodobě) zdraví dítěte, např. zastavení pohybu, odstrčení, plácnutí, apod.,“ konkretizuje AKP ČR.
A vyjadřuje se také k nekontaktním trestům. „Nelze opomenout ani tresty psychického rázu, jako je odmítání dítěte, vyhrožování odejmutím přízně či lásky rodiče, atd., které mnohdy nenechávají fyzické šrámy, přesto jsou pro zdravý vývoj jedince extrémně ohrožující.“
Studie
AKP ČR v otázce trestání dětí upozornila na dvě studie. Jedna z nich [1], která se zabývala analýzou předchozích vědeckých zjištění, dochází k závěru, že fyzické tresty často předchází týrání dítěte a zároveň nemají žádný pozitivní vliv na jedince, ba spíše naopak. Studie klade důraz na podporu rodičů v nenásilném a efektivním způsobu učení dítěte disciplíně.
Druhá, ze severských zemí, „kde jsou fyzické tresty zakázány, jako je Švédsko a Finsko, dokládají, že ti respondenti, kteří byli fyzicky trestáni více než průměrně (tedy ne ti, co byli trestáni versus ti, co trestáni nebyli), častěji trpí psychickými obtížemi, jako je závislost na návykových látkách či deprese“.
[1] Durrant, J., & Ensom, R. (2012). Physical punishment of children: lessons from 20 years of research. CMAJ, 184(12), 1373-1377.
[2] Österman, K., Björkqvist, K., & Wahlbeck, K. (2014). Twenty‐eight years after the complete ban on the physical punishment of children in Finland: Trends and psychosocial concomitants. Aggressive Behavior, 40(6), 568-581.
