Když byla Bettina Peyton ještě dítě, pověděl jí otec, že po smrti nic není a „stala jsem se na místě ateistkou“.
Tento světonázor se jen utvrdil v průběhu jejího života, kdy se Peyton věnovala medicíně.
„Jako lékařku mě učili, že smrt je nepřítel, proti kterému je třeba za každou cenu bojovat,“ uvedla Peyton, neuroložka v důchodu, na konferenci Mezinárodní asociace pro studium blízkosti smrti (z anglického International Association for Near-Death Studies).
Pro spoustu pacientů, kteří přicházeli do nemocnice a potřebovali resuscitaci, to byla bitva, kterou jejich zdravotní týmy nemohly vyhrát. Průměrná úspěšnost pokusů o resuscitaci je nižší, než si mnozí myslí: průměrně pět až deset procent, v nemocnicích až dvacet procent. Téměř nikdo z těchto pacientů neodešel z nemocnice živý.
Při pohledu na jejich těla se Peyton trápila a přemýšlela, zdali jsou vůbec při vědomí či si uvědomují, čemu jsou vystaveni, „složitému rituálu smrti předtím, než upadnou do zapomnění“.
A pak si sama prošla stejnou zkušeností.
Vykrvácení
Při svém druhém těhotenství měla komplikovaný průběh. Payton i její lékař věděli, že ji hrozí velké riziko ztráty krve a bude nutné provést přesný císařský řez, při kterém se protrhne i placenta. Peyton začala darovat vlastní krev, aby se připravila na ztrátu krve blíže při porodu.
V sedmém měsíci začala Peyton krvácet a byla převezena do stejné nemocnice, kde před 2 lety ukončila svůj výcvik. Vzpomínala si, jak před uspáním žertovala se svým anesteziologem, a pak byla v bezvědomí.
K jejímu překvapení první slova, která zaslechla byla: „Má příliš nízký krevní tlak!“
Přestože se Peyton neprobrala z narkózy, byla „bdělá, uvědomělejší než kdy jindy“ a nebyl to děsivý, ale „zázračný stav“.
Poté uslyšela Payton, jak chirurg říká, že dítě je pryč, a anesteziologa, jak jí klesl krevní tlak na nulu, a následně jí přestalo bít srdce.
To už sledovala scénu na pokoji shora, zvenčí svého těla. Sledovala, jak se na jejím vlastním bledém těle provádí resuscitaci.
„Překvapivě místo toho, abych se bála, pozoruji dění s neobyčejným klidem, i když si uvědomuji, že umírám,“ pokračovala Peyton.
Domnívala se, že vzápětí zmizí do nicoty, ovšem ne dříve, než provede resuscitační tým marný a bolestivý pokus o její oživení. Místo toho ucítila proud energie, který ji táhl zpět do temného, rozlehlého prostoru, do kterého neviděla.
Pak „Bum!“ vydechla. „Měla jsem pocit, jako bych explodovala skrz nějakou velkou bariéru. Jsem volná.“
Peyton se ocitla v nekonečné tmě, ovšem byla to tma „zářivá a fascinující“.
„Ohromující krása, bezmezné, zářivé světlo. Kamkoliv se otočím, hledí na mě toto světlo. Poznává mě. Je vědomé,“ pravila. „Vševědoucí, všemocné, pulzující možnostmi.“
Najednou pocítila dokonalý klid. Poté se ozval hlas a třikrát řekl: „Musíš žít.“
Všimla si světla, které se stalo mnohotvárným a pestrobarevným. Viděla v něm všechny scény svého života, které se odehrávaly současně. Poté obdržela vědomosti o tom, jak se vrátit, a zdánlivě v jediném okamžiku se ocitla zpět v nemocnici a sledovala, jak lékaři, jimž pomáhala při výcviku, spěchají na pomoc resuscitovat.
Cítila, jak si pomysleli: „Už je pryč.“ Sama by si myslela to samé: její tělo bylo bezvládné a bez krve. Avšak když se vrátila, světlo přišlo s ní, a právě v té místnosti vedla svůj tým, vyprávěla. Z té vševidoucí perspektivy Peyton viděla, jak jí z nitra těla sahá starší chirurg do středu a nachází aortu a světlo exploduje skrze její tělo.
Na operačním stole cítila jen lásku a z jejího těla vyzařovalo jen světlo. Tentokrát první, co slyšela při vědomí bylo: „Máte překrásnou holčičku a je v pořádku“.
Odlišný způsob, jak pomoct umírajícím pacientům
Po pěti dnech opustila Peyton nemocnici společně se svým dítětem a „už jsem nebyla stejná,“ popsala.
Připadala si neobyčejně citlivá a vnímavá a stále cítila spojení s každým, na koho narazila, stejně jako ve stavu mimo tělo.
„Přišla jsem do nemocnice jako uzavřený skeptik, který byl často cynický, a vyšla jsem z ní ohromená, probuzená do posvátného základu veškeré existence,“ odvětila.
Nemohla se dočkat, až manželovi sdělí dobrou zprávu: „Nejsi svým tělem! Není třeba se bát smrti!“
Její manžel, ateista, se na ni díval jako na blázna. Cítil, že vědomí, světlo a láska, které popisovala, se příliš podobají náboženství, které zavrhl, a jsou jen fantazií. Peyton věřila, že to, co zažila, je skutečné, a při svém pátrání zjistila, že zažila prožitek blízké smrti a mnoho lidí také.
Při čtení brožury narazila Peyton na slovo meditace. Nakonec se přihlásila do kurzu, protože chtěla, aby ji vedl učitel.
Právě tam Peyton cítila, že se dotkla onoho „pocitu rozšířeného vědomí“, který měla při svém prožitku blízké smrti.
„Stejná zářivá tma, stejný rozšířený pocit svobody všude kolem,“ řekla. Podle svých slov měla Peyton přední část trička mokrou od slz radosti a v průběhu semináře se jí dařilo přecházet do tohoto blaženého stavu, který mohla nazvat jen „domovem“, a zase z něj odcházet.
„Můj prožitek blízké smrti přinesl do mého života mnoho změn. Jednak mě to přivedlo na cestu meditace. Dodala mi také odvahu vzít si delší dovolenou z ordinace, vrátit se domů a vychovávat své děti. Zkušenost blízké smrti mě povzbudila ke změně mé kariéry lékařky.“
„Rozhodla jsem se, věnovat se výhradně péči o pacienty na sklonku života. Připojila jsem se k první vlně lékařů, kteří vytvořili nový obor hospicové a paliativní medicíny. Pomohla jsem založit a řídit jedno z prvních nejmodernějších lůžkových hospicových zařízení v Nové Anglii. Můj zážitek byl dokonalým tréninkem pro péči o pacienty na sklonku života,“ dodala Payton.
Už nelitovala ty, které měly podstoupit marný „rituál smrti“, než se setkají se zapomněním. Nyní byla schopna nabídnout pacientům útěchu, klid a naději, když se blížil jejich konec života.
Trvalo nějakou dobu, než se Peyton se svým zážitkem blízké smrti vyrovnala, ale poté se její život a pohled na svět výrazně zlepšily, doplnila. Kamarádi a rodina jí prý řekli, že je s ní mnohem větší legrace, je uvolněnější a přirozenější.
„Když si lidé všímali, jak jsem klidná, usmívala jsem se a věděla, že je to díky mému blízkému prožitku smrti,“ řekla.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
