Komentář
Pro vedoucí představitele a členy vlády mladší padesáti let jsou komunistické režimy pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu. Závažný omyl. Pětatřicet let po pádu Berlínské zdi, kdy nás vše vedlo k přesvědčení, že historická závora komunismu byla jednou provždy uzavřena, se svobodný svět stále potýká s přetrvávajícím vlivem jeho následovníků.
Sítě dědiců komunismu vytvářejí množství libertariánských projektů a zachovávají si nedotčený vliv na národní ekonomiky. Staré státní bezpečnostní složky si zachovaly svou moc, i když se vytvořily nové formy řízení.
Obětí komunismu jsou miliony. Podle odborných odhadů komunistické režimy zabily více než 100 milionů svých občanů, což je mnohem více než všechny ostatní genocidy nedávné historie dohromady. To, co však komunistické režimy činilo ohavnými, byl především státní aparát, který byl vytvořen speciálně za účelem potírání a dokonce i omezování osobních svobod.
Ústřední roli v tomto aparátu hrály státní bezpečnostní agentury. Ztělesňovaly nejobávanější a nejkrutější součást komunistických režimů. KGB (Sovětský svaz), Stasi (východní Německo), Securitate (Rumunsko), “StB“ (Státní bezpečnost) v Československu nebo „DS“ (Výbor státní bezpečnosti) v Bulharsku byly zkratky, kterých se několik generací mužů a žen obávalo nejvíce.
Od 70. let, po Pražském jaru 1968, se Stasi se svými lidskými, finančními a technickými zdroji stala hlavním partnerem KGB. V době svého zániku v roce 1989 zaměstnávala Stasi přibližně 280 000 agentů. Její síla byla nesrovnatelná: i KGB zaměstnávala pouze jednoho informátora na 595 občanů, ve východním Německu to byl jeden na 180 občanů.
V Rumunsku za komunistické diktatury zavedlo Ministerstvo státní bezpečnosti (Departamentul Securității Statului) neboli „Securitate“ permanentní teror vůči občanům. Disponovalo třetím největším archivem (po KGB a Stasi) na občany a bylo nejkrutější tajnou službou v Evropě, která má na svém kontě přes 10 000 obětí.
Speciálním případem je Čína. Čínská zpravodajská, bezpečnostní a tajná policejní agentura, známá pod názvem Guojia Anquanbu nebo jednoduše Guoanbu, je zodpovědná za kontrašpionáž, zahraniční zpravodajství a politickou bezpečnost. Vznikla v roce 1983 pod vedením Deng Xiaopinga (Teng Siao-pching) a i po jednačtyřiceti letech je stále považována za jednu z nejmocnějších agentur. Její kontrole neunikne žádná oblast politiky, hospodářství, sociální oblasti, průmyslu, kultury nebo nepřátelské propagandy.
Zákony o národní bezpečnosti svěřily Guoanbu rozsáhlé pravomoci. Například zákon o zpravodajských službách z roku 2017 vyžaduje, aby firmy a občané „spolupracovali s národními zpravodajskými institucemi, podporovali je nebo jim pomáhali“. Zákon také vyžaduje, aby provozovatelé infrastruktury ukládali osobní údaje svých uživatelů v Číně a nechávali svá zařízení ověřovat. V důsledku toho jsou telekomunikační a IT operátoři v Číně povinni spolupracovat s úřady.
Náhlý zánik Sovětského svazu v prosinci 1991 byl pro většinu těchto agentur sice rizikovým, ale plně úspěšným momentem transformace. Přežití státních bezpečnostních služeb ukázalo, že žádné osvobození nelze považovat za samozřejmost. Od 90. let minulého století se jejich specializací stala korupce politického a soudního systému, finanční a investiční podvody, vydírání, manipulace s volbami a ochrana rozsáhlého pašování, obchodu se zbraněmi a drogami.
Většina těchto agentur se přizpůsobila novému prodemokratickému politickému prostředí, přičemž se jim podařilo získat značné výhody, aniž by ztratily kontrolu nad strukturami dohledu nebo finančními toky. Žádná jiná struktura, složená z disciplinovaných a dobře vyškolených jednotlivců se nemohla vyrovnat jejich efektivitě v prvních letech demokracie ve východní Evropě. Pod záminkou obrany národních zájmů bývalé bezpečnostní složky až do dnešních dnů rozšiřovaly svou moc nad rozhodovacím procesem.
Západní a americké demokracie jejich roli a vliv do značné míry podceňují a raději ignorují jejich dlouhodobou škodlivost. V některých případech dokonce zavíraly oči před jejich působením s cílem udržet země východní Evropy zakotvené v jejich vleku tím, že je postupně vymaní z ruského vlivu.
Dědicové komunistických teroristických agentur tak mohli beztrestně zvyšovat svou finanční a politickou moc. Potomci vysokých úředníků, kteří byli v minulosti za tyto agentury odpovědní, dnes zastávají funkce ministrů, starostů, velvyslanců atd. Tento řetězec politického a ekonomického vlivu, obratně organizovaný a udržovaný sítěmi bývalých agentů státní bezpečnosti, kteří pracují v symbióze s osobnostmi organizovaného zločinu, nemá předvídatelný konec. Toto propojení, které pro ně znamená rozkvět, je však zhoubné pro víru obyvatelstva v demokratické hodnoty.
V posledních několika desetiletích země bývalého východního bloku stagnovaly ze tří hlavních důvodů: za prvé, podkopáváním základů právního státu prostřednictvím korupce nadále pronikala do společnosti nespravedlnost, která byla hlavním faktorem demotivace, apatie a snížené společenské angažovanosti. Za druhé, nejistota základních práv zpozdila investice, i když byly schváleny na nejvyšší politické úrovni. Za třetí, masivní bankovní úvěry a finanční pomoc z Evropské unie byly poskytnuty pouze spolupracovníkům vybraným vysokými představiteli bývalých státních bezpečnostních služeb. Zároveň, jakmile se jejich dědicové dostali k moci, jejich přirozená a legalizovaná brutalita nabyla podoby svévolného jednání daňových úřadů nebo státních zástupců v jejich službách.
Jejich partnerství a vývoz těchto metod do zemí Evropské unie a Spojených států zůstává pro západní společnosti hmatatelnou hrozbou. Pokud se proti jejich nezákonným metodám a praktikám nepostavíme důrazněji, je to chyba v úsudku, která přispěla k oslabení demokracií.
Od pandemie covidu-19 je však naše doba připravena na krok zpět. Některé elity západního světa se stále více přiklánějí k názoru, že pevnější a přísnější kontrola obyvatelstva jim zaručí nekonečnou moc. Ostatně ani v těch nejodvážnějších snech někdejších komunistických vůdců by je nikdy nenapadlo, že by mohli občanům vnutit povinnost jít si koupit chleba na certifikát, jako tomu bylo během několika po sobě jdoucích zdravotních omezení.
Budoucnost je tedy plná nástrah, které mají občany dále zbavovat svobody. Další kroky se budou točit kolem digitální identity a digitální měny, o nichž se v současnosti diskutuje jako o prostředku boje proti klimatické krizi. Protože cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, pravděpodobně se zvrhne v novou formu autoritářství s komunistickým podtextem, centrálním plánováním a zvýšenou kontrolou soukromého života občanů. Bez adekvátní reakce se řítíme k „počínšťování“ našeho světa.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí se shodovat s názory Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách francouzské redakce Epoch Times.
