Čas volna je příležitostí uvolnit úžas, přemýšlení, vděčnost a lásku.
S úlevou si oddechneš: „Konečně.“ Povinnosti dnešního dne jsou splněny. Poslední odevzdaná zpráva, poslední odeslaný e-mail, poslední umyté nádobí. Práce dne je dokončena. Nyní vyvstává otázka: Co mám dělat teď?
Mnoho lidí považuje v tuto chvíli důležitou část dne za ukončenou a zbývající hodiny jsou prostě odpočinkovou dobou, „volným časem“. Když si získáme volný čas, často si představíme, jak se pohodlně uvelebíme v křesle a sledujeme televizi nebo si odpoledne zahrajeme golf. Volný čas si představujeme jako čas na odpočinek a rekreaci.
Takto se však volný čas tradičně nechápal. Filozofové už od Aristotela chápali, že volný čas není jen přestávkou, kdy se bezmyšlenkovitě bavíme a zotavujeme, abychom se mohli vrátit ke „skutečné práci“ života.
Ale pokud volný čas není pouhá rekreace, pouhé zabíjení času, pouhý odpočinek, abychom mohli pokračovat v práci, co to tedy je?
Pravý význam volného času
Volný čas je to, o čem je celý lidský život. Jak říká Zena Hitzová, spisovatelka a lektorka na St John’s College: „Volný čas, který je pro člověka nezbytný, není jen odpočinkem od skutečného života, místem, kde si odpočineme a zotavíme se, abychom se mohli vrátit k práci. Jde nám o stav, který vypadá jako vyvrcholení celého života.“ Vyvrcholení je závěr, cíl, vyvrcholení – je to konec (jako „účel“) všeho, co k němu směřuje. Je-li tedy volný čas cílem všech našich ostatních snah, pak musí být v jistém smyslu tím, k čemu lidský život slouží, tím, co nás činí lidmi.
Hitzová zde opakuje myšlenky filosofa Josefa Piepera, který zase vychází z aristotelské filosofické tradice, dědictví Západu. Ve svém zásadním díle Volný čas: základ kultury Pieper definuje volný čas jako „postoj kontemplativní ,oslavy‘.
Na první pohled může tato poněkud suchopárná, intelektuální definice znít trochu jako zklamání a vůbec ne jako „vyvrcholení“ našeho života, ale vydržte se mnou ještě chvíli.
Touto definicí Pieper míní, že skutečně volnočasová činnost je taková, při níž využíváme svou lidskou schopnost úžasu, reflexe, vděčnosti a lásky. Je to proces plné přítomnosti, přítomnosti v daném okamžiku, kontaktu s realitou kolem nás a radosti z ní. Díváme se na dobré věci (a lidi) kolem nás, milujeme je a oslavujeme je. Možná to není tak těžké pochopit: většina z nás by souhlasila s tím, že poznat a milovat druhého člověka je důležitější než naplnit bankovní účet prací. I když práce může být samozřejmě nesmírně důležitá a zušlechťující, Pieper by souhlasil s Hitzem, že spíše než mít volný čas kvůli práci bychom nakonec měli pracovat kvůli volnému času.
Aktivita versus neaktivita
Tradiční představa, že vrchol lidského volného času spočívá v kontemplaci, může být pro některé lidi odrazující, ale to může pocházet z mylné představy o tom, co tato kontemplace skutečně znamená. Myslím, že je důležité si uvědomit, že pojem „kontemplativní činnosti“ zahrnuje velmi širokou škálu lidských činností a stavů bytí. Neměli bychom se upínat k představě někoho, kdo sedí někde v koutě a filozofuje o abstraktních pojmech (i když to jistě může být skutečně odpočinková činnost).
Vezměme si něco mnohem běžnějšího. Člověk může například zahradničit rozjímavě a v klidu, vnímat pohledy, vůně, dotek hlíny a přemýšlet, jak to všechno vzniklo, jak složitá je práce mikrobů, jak ohromující je proces fotosyntézy, a nacházet v tom radost. Poutavý rozhovor o věcech, na kterých v životě opravdu záleží, o velkých otázkách, vedený s lidmi, které máte rádi, by jistě byl volnočasovou aktivitou. Tichá procházka lesem, ruku v ruce se svým manželem či manželkou, by mohla být volnočasovou aktivitou. V jedné pasáži své knihy nám Pieper pomáhá rozšířit naši představu o tom, jak může vypadat kontemplativní, volnočasová činnost: „Když skutečně necháme svou mysl kontemplativně spočinout na růži v poupěti, na dítě při hře, na božské tajemství, odpočineme si a oživíme se, jako bychom spali beze snů. Právě v těchto tichých a vnímavých chvílích někdy duši člověka navštíví vědomí toho, co drží svět pohromadě.“ Nebo opět v jiném díle, „Jen milenec zpívá“, píše, že „každý může rozjímat o lidských činech a událostech a nahlédnout tak do nezměrných hlubin osudu a dějin; každý se může nechat pohltit kontemplací růže nebo lidské tváře a dotknout se tak tajemství stvoření“.
Malé věci s velkým potěšením
Zde se před námi otevírají široké možnosti: historie, umění, poezie, přátelství, aktivity v přírodě, čas strávený s rodinou, slavnostní večírky, dokonce i některé druhy fyzické práce mohou být cestou k radostné „kontemplaci“, kterou nám Pieper představuje jako jedinou možnost volného času, pokud je oživena duchem vnitřního ztišení, přítomnosti, reflexe a vděčnosti.
Naše přemýšlení o dobru a kráse ve světě navíc kvete v oslavě – prostřednictvím umění, společenství, rodiny a nakonec i náboženství – a to je plný význam volného času: „kontemplativní oslava“. Pieper píše: „Dalo by se říci, že jádro volného času spočívá ve ‚slavnosti‘.“
I ti z nás, kteří se nepovažují za „intelektuály“, mohou vidět přitažlivost oslav, jako je svatební hostina, a to, že představují jakýsi vrchol lidského života. Jen málokterý zážitek je tak naplňující, jako když se lidé sejdou ve společenství, aby oslavili něco integrálně dobrého, například svatbu. Většina z nás někdy zažila zvláštní radost z takové události.
Z historického hlediska byla oslava – zejména uctívání – podnětem pro veškeré skutečné umění a kulturu. Umělecké dílo je totiž pokusem umělce zachytit a napodobit něco ve světě, co si považoval a co si zamiloval – chce to oslavit. Duch oslavování je základem velkého umění, hudby, literatury, architektury atd. Proto Pieper říká, že „jedním ze základů západní kultury je volný čas“.
Ve skutečnosti je pro kulturu natolik zásadní, že vytváří a uchovává mnohé z toho, co je nám drahé: „Volný čas není idylka nedělního odpoledne, nýbrž ochrana svobody, vzdělanosti a kultury a neztenčené lidskosti, která vnímá svět jako celek.“ Jedním ze způsobů, jak si udržet tyto instituce, které chceme zachovat – svobodu, vzdělání, kulturu a naplnění v našich individuálních životech – může být pěstování ducha volného času.
Článek původně vyšel na stránkácch americké redake Epoch Times.
