Komentář
Otázka náhrady Joea Bidena za jiného kandidáta je zatím jen teoretická, protože starý pán se velmi rozhodně brání. „Nikam nejdu,“ pravil v projevu ke Dni nezávislosti; odstoupil by jen tehdy, „pokud by mu to osobně doporučil Všemohoucí Bůh“. Shromáždění demokratických guvernérů pak vysvětlil, že potřebuje víc spánku a žádné akce po osmé večerní. (Co se stane, když začne válka o půlnoci? Dozví se to prezident Spojených států až ráno, po sladkém vyspání se? Že i takové věci lidi netrknou.)
Nicméně některé teoretické otázky přitahují velmi velkou praktickou pozornost. Každý tuší, že po příští epizodě srovnatelné s tou katastrofální debatou na konci června už nepůjde kritiky jen tak snadno zahnat zpátky do stáda, a že „střídání stráží na poslední chvíli“ je přece jen reálný scénář, na který je lépe se připravit předem.
„Faktor Kamala“
Kamala Harrisová je Bidenova viceprezidentka a zároveň kandidátka na viceprezidentku do nového období. V americkém úzu vždycky kandiduje „ticket”, tj. dvojice prezident-viceprezident, a současný „ticket“ za demokraty tedy zní Biden-Harrisová.
Je zajímavé, že v kuloárech se říká, že sám Biden roku 2020 o Harrisovou coby viceprezidentku nestál – prý s ní neměl dobrý vztah. Nicméně rok 2020 byl zároveň vrcholem velkého rasového účtování, „the Great Awokening“, a tudíž přišel čas černých žen – respektive jedné konkrétní černé ženy, a to i přesto, že mezi voliči samotnými byla Harrisová velmi nepopulární. Zrovna tehdy zvažovala Harrisová účast na primárkách, jenže průzkumy veřejného mínění pro ni byly tak nepříznivé – ve jejím vlastním státě, Kalifornii, jí slibovaly jen 8 procent! – že se rozhodla neriskovat pověst a peníze v přímém střetu. Leč doba byla, jaká byla, a tak se stalo, že dnes Harrisová sedí v Bílém domě a kandiduje s Bidenem znovu.
(Mimochodem, Harrisová je sice napůl černoška, ale nemá nic společného s tou klasickou komunitou amerických černochů z Jihu. Její otec je profesor ekonomie, který se do USA zamlada přistěhoval z Jamajky, a to za účelem postgraduálního studia na Berkeley. Její matka byla indická vědkyně. Toto je poměrně běžný jev kolem amerických rasových kvót a preferencí – nejefektivněji jich využívají černoši a míšenci „odjinud”, čerství přistěhovalci z Afriky nebo Karibiku a jejich potomci, vzdělaní a bohatí lidé. Takový Harvard se například chlubí skoro 10 procenty černých studentů, ale odmítá říci, jaké procento z nich jsou tradiční, „mnohogenerační“ američtí černoši. Odhady říkají, že nanejvýš třetina.)
Kam s penězi?
Nyní vstupuje do hry jedna skutečnost, kterou jsem ještě v českém tisku nezaznamenal, a přitom je poměrně významná: „ticket“ Biden a Harrisová už vybral na nadcházející kampaň obrovský balík peněz, zhruba 240 milionů dolarů. A právě osud těchto peněz by při prostřídání kandidátů byl nejistý. Pokud by Bidena nahradila Harrisová, skoro určitě by ty nasbírané peníze mohla použít, protože v příslušné dokumentaci pro federální úřady (financování politických kampaní je v USA dost striktně regulováno) stojí i její jméno. Ale převod na úplně jiného kandidáta? Toť otázka; nic takového se dosud v praxi neotestovalo a právníci se hádají. To je docela významná praktická překážka.
Jenže Harrisová pořád ještě není populární. Za uplynulá čtyři léta se moc nezviditelnila a současné průzkumy veřejného mínění jí dávají jen o trochu lepší šance na vítězství než Bidenovi samotnému: 38 místo 35 procent. Z čehož plyne, že vyměnit Bidena za Harrisovou je velký kotrmelec s nejistým efektem. Větší smysl by dávalo najít nějakého výrazně lepšího kandidáta někde jinde a doufat, že si vybere peněz sám dost.
Tedy za předpokladu, že bude Harrisová samotná souhlasit. Pokud ne, rozhoří se ve straně tvrdý boj, protože komunita jejích online fanoušků, zvaná KHive, patří k tomu nejhoršímu, co se na sociálních sítích kdy sebralo. Dokonce i na poměry hysterického kalifornského progresivismu jsou to agresivní magoři, pořádající digitální hony na každého, kdo zkřížil cestu jejich favoritce.
Inu, kdo s čím zachází, s tím i schází; ale nebylo by bývalo lepší udělat opravdové, poctivé primárky, než jen de-facto aklamaci stávajícího prezidenta? (Teď už je na to samozřejmě pozdě.)
Bylo, jenomže to by bylo moc demokracie naráz. A demokracie, jak známo, je neuspořádaná, neučesaná a potřebuje řídit, nejlépe pak sborem nějakých chytrých hlav. Ty chytré hlavy mají sice značný talent na špatná rozhodnutí – asi jako když roku 2016 „předběžně korunovaly“ Hillary Clintonovou – ale sebevědomí jim to nikdy neubralo.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
