Komentář
Psal se rok 1882 a na pařížské Sorbonně přednášel esejista a historik Ernest Renan. Tématem jeho přednášky bylo: „Co je to národ?“ Jeho teze otřásla kontinentem i světem. V podstatě požadoval národy vzešlé z rozhodnutí, nikoliv z donucení.
Vím, že je pro nás dnes těžké si představit, že by slova nějakého akademického intelektuála mohla mít takový dopad, ale doba byla jiná. Lidé tehdy brali intelektuály vážně, pravděpodobně proto, že existovali a vydobyli si svou pověst.
Renan vyjmenoval pět znaků toho, co lze považovat za národ: dědičnost, zeměpis, jazyk, rasa a náboženství/kultura. Všechny jsou potenciálně donucovací a svádějí státy k tomu, aby vytrhly lidi z jejich životů a kultur a zapojily je do nějakého velkého projektu. To podle něj neodpovídalo liberalismu, jak byl chápán v 19. století, který se točil kolem svobody volby.
Jediný druh nacionalismu, který je smysluplný, je ten, který vyžaduje pravidelný plebiscit, souhlas lidu. Národy se samy organizují, nevznikají zvenčí, ale zevnitř. Mohou být sestaveny pouze na základě souhlasu ovládaných.
Proč by na tom mělo v dané době vůbec tolik záležet? 80. léta 19. století byla pro svět v politice dobou dramatických změn. Staré mnohonárodnostní monarchie vymíraly. Papežské státy se vytrácely pod tlakem požadavků na politickou nezávislost. Španělské císařství bylo dávno pryč a Svatá říše římská byla blednoucí vzpomínkou, kromě toho, že zaplňovala módní koktejlové večírky osobnostmi s někdejší prestiží. Britské impérium již ustupovalo. Na celém světě vítězil étos demokracie.
Bylo naléhavě nutné rozhodnout o nějakém standardu, podle kterého by byla politická nezávislost uznána za legitimní, aniž by se svět dostal do chaosu a války. Renanovým cílem bylo takovou normu stanovit.
O několik desetiletí později, po katastrofě světové války, se tento úkol stal mimořádně důležitým. Mnohonárodnostní monarchie potkala definitivní zkáza a světovému společenství připadlo rozhodování o tom, co jsou a mohou být národy.
Nakonec to tragicky zůstalo na vítězích války. To znamenalo, že rozhodnutí přenechali hluboce nepopulárnímu americkému prezidentovi Woodrowu Wilsonovi, který se v úřadu udržel jen díky rozkolu v Republikánské straně, který ho v roce 1912 vynesl do úřadu. V roce 1916 byl znovuzvolen jen s odřenýma ušima, ale po Velké válce připadlo jeho úřadu rozhodnout, kterým evropským národům bude přiznána legitimita. O této problematice nevěděl téměř nic, a tak bylo na lobbistech z řad evropských vůdců, aby mu vysvětlili, jak se věci mají.
Výsledky byly samozřejmě nedokonalé. Spolu s drsnými podmínkami míru s Versailleskou smlouvou zůstaly poraženým nepřátelům obrovské dluhy a pobídka k inflaci a vroucí politický hněv, který se v průběhu desetiletí stupňoval. Na konci byl nejobávanější výsledek: druhá světová válka.
Každopádně Renanův vzor dobrého nacionalismu po Velké válce převládl. Všichni odpovědní intelektuálové viděli v nacionalismu cestu k míru a svobodě na válkou zmítaném kontinentu. Vytvoření vlastního národa na základě dohody bylo považováno za rozšíření svobody. Wilson tomu říkal „sebeurčení“ a většina lidí souhlasila, že právě to je ideál. Tento druh nacionalismu byl považován za nejlepší postmonarchistický model liberálních mezinárodních vztahů.
Na mne samotného měl největší intelektuální vliv rakouský ekonom Ludwig von Mises. Jeho kniha z roku 1919 se jmenuje Národ, stát a hospodářství. Podle něj byl jazyk (řeč) nejlepším základem pro definici národa. Pro Američany je těžké to pochopit, protože by se zdálo, že nás to řadí do jednoho národa s Anglií a Austrálií. Ve své době však tato teorie dávala smysl v evropském kontextu. Vzpomeňme na podivné a neudržitelné amalgámy Jugoslávie nebo Československa; nacionalismus zaměřený na jazyk předpověděl jejich zánik.
Mises sám byl Rakušan židovského původu a uvažoval v těchto souvislostech.
Tvrdil, že pokud je nějaká skupina jazykově sjednocená, je to životaschopný národ. A to je dobrá cesta k míru.
„Národnostní princip především nenese meč proti příslušníkům jiných národů,“ napsal. „Je zaměřen spíše na tyrany. Proto také především neexistuje žádný protiklad mezi národním postojem a postojem občana světa. Idea svobody je jak národní, tak kosmopolitní. Je revoluční, neboť chce odstranit všechny vlády neslučitelné s jejími zásadami, ale je také pacifistická. Jaký základ pro válku by ještě mohl existovat, kdyby byly všechny národy osvobozeny? Politický liberalismus se v tomto bodě shoduje s liberalismem ekonomickým, který hlásá solidaritu zájmů mezi národy.“
Je fascinující číst tuto pasáž ve světle toho, co následovalo. Jak se ukazuje, od roku 1923 dále se v Německu zvedala jiná forma nacionalismu. Naprosto se nesla ve znamení meče. Převzala myšlenku rasy a prosazovala ji, postulovala, že německý národ by se měl rozšířit na všechny příslušníky „árijské“ rasy, a čistila území od skupin, které se tomuto označení vymykaly. Vzestup německého nacionalismu přitom čerpal z rasových studií konce 19. století a pošlapal jak Renanovy postuláty, tak Misesovy naděje na budoucnost nacionalismu.
Fascinující je Misesova vlastní válečná historie vzestupu nacismu z roku 1944. Jeho kniha Všemocná vláda nabízí diametrálně odlišný pohled na nacionalismus. V jedné kapitole za druhou rozbíjel rasový pohled na politické společenství, odsuzoval všechny formy imperialismu a pranýřoval militarismus založený na nacionalistických ambicích. Je zřejmé, že jeho postoje se ve světle událostí změnily. Druhá světová válka způsobila, že se obrátil proti ideologii nacionalismu a považoval ji za potenciálně agresivní a spíše za nepřítele než přítele svobody.
Účelem převyprávění této historie je jednoduše říci, že neexistuje jediný správný pohled na nacionalismus. Záleží na historickém a politickém kontextu a kulturních a politických předpokladech, které stojí za nacionalistickými pocity.
Po skončení studené války mnozí doufali, že se Spojené státy vrátí ke svým kořenům jako mírumilovná obchodní republika, která bude dělat to, co říkal George Washington: obchodovat se všemi a neuzavírat s nikým politická spojenectví, být světlem pro všechny národy a zároveň se nevměšovat do vnitřních záležitostí cizích národů. Tento názor byl široce zastáván na levici i na pravici. Mnozí u moci však měli jiný názor. Chtěli nově získané postavení jediné světové supervelmoci využít k tomu, aby se stali světovým policistou, který vede jednu válku za druhou a zasahuje do každého hraničního či jiného sporu.
Právě v těch dnech se změnil můj vlastní postoj k nacionalismu. V otázkách politické organizace mi nacionalismus připadal většinou neškodný. Ale v otázkách rasy a migrace se mi jako správná odpověď jevil globalismus. Ano, byl jsem produktem své doby a nevěděl jsem o tom.
To, co jsem já a ostatní nečekali, byl vzestup globalistických institucí vybudovaných z veřejných i soukromých peněz, které měly v úmyslu pošlapat svrchovaná práva nejen domácího politického společenství, ale i cizích národů.
Tento nový globalismus se nikdy neprojevil více než v reakci na pandemickou politiku, kdy Světová zdravotnická organizace vyzvala všechny státy, aby přijaly strategii a taktiku Komunistické strany Číny (KS Číny), zavřely občany do jejich domovů a pokusily se chránit zdraví použitím extrémní síly. Tuto taktiku přijaly všechny národy světa, až na několik málo, a tento přístup zničil ekonomiky, destabilizoval politické systémy a demoralizoval lidi na celém světě. Kdyby nic jiného, tato zkušenost poukázala na nebezpečí globalistické ideologie.
Jsme tu téměř půldruhého století po Renanově přednášce na Sorbonně a stále se potýkáme s velkou otázkou nacionalismu. Máme zkušenosti, ze kterých můžeme čerpat. Dnes víme, že nacionalismus může být brzdou globalistické moci, přesně tak, jak si to po Velké válce představoval Mises, ale jsme si vědomi i nebezpečí spojených se šovinismem a imperialismem ve jménu budování národa, jak to Mises také zmapoval.
Prozatím se přikláním k vřelejšímu postoji k nacionalistickému temperamentu, už jen proto, abych se uchránil před reálnou a aktuální hrozbou globalistické vládnoucí třídy, která by vnucovala pravidla celé planetě a vytvořila pro svět režim, na nějž by národní politické systémy neměly žádný vliv. Toto nebezpečí je reálné a je všude kolem nás.
V současné době se mi zdá, že snaha o znovuzískání národní suverenity – ať už v podobě amerického patriotismu, nebo evropské skepse vůči Evropské unii – je nutným předpokladem k tomu, abychom se vrátili k základnímu principu svobody jako takové.
Teoreticky se zdá, že cesta ke svobodě je snadná: lidská práva, vlády omezené pouze na striktní funkce a diplomacie místo války. V praxi se tato ambice nakonec ukáže jako okružní cesta. Platilo to v minulém století a platí to i v tom našem.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
