Herečka a návrhářka Jessica Reyová vyrábí moderní plavky s vintage nádechem. Maminka tří dětí se s námi podělila o denní návyky, které ji udržují při životě.
„Kde jsi to sehnala?“ Když si Jessica Reyová poprvé vzala do bazénu plavky, které si sama navrhla, ostatní dívky chtěly vědět, odkud je má. Herečka, známá především díky roli bílé strážkyně Alyssy v seriálu Power Rangers Wild Force z roku 2002, trávila mezi prací v Hollywoodu hodně času u bazénu a vlastnila asi stovku bikin. Ale tyto nové plavky byly jiné: šlo o jednoduché, řasené jednodílné plavky připomínající padesátá léta, založené na vintage stylu, který milovala, ale byly vylepšené o moderní látku vhodnou ke koupání. Navrhla je a potom požádala spolubydlící, aby jí je ušila, protože v obchodech nemohla najít jednodílné plavky, ve kterých by se cítila dobře.
Uvědomila si, že v tom není sama.
A právě to byl impuls k založení její firmy Rey Swimwear, která navrhuje lichotivé a funkční plavky pro ženy, které nechtějí nosit bikiny. „Snažím se dát ženám možnost, aby se cítily krásné a ve své kůži, a také se cítily sebevědomě,“ vysvětlila Rey.
Její vstup do podnikání následoval po osobní cestě ke skromnosti – pojmu, který se jí zpočátku nelíbil. Když se však ponořila hlouběji do své víry, dospěla k novému pochopení skromnosti jako „chtít si udržet důstojnost, kterou nám Bůh dal, a to kvůli sobě samým“, řekla. „Začala jsem si všímat toho, jak se mnou lidé zacházejí, když mám na sobě vyzývavé a odhalující oblečení, a nelíbilo se mi to. Tak jsem se rozhodla s takovým oblékáním přestat.“
Reyová se v roce 2015 stala spoluautorkou knihy Decent Exposure a v roce 2017 uvedla na trh oděvní řadu Estella. Nyní se mezi provozováním svých podniků a vymýšlením nových nápadů věnuje návštěvám srazů Power Ranger, kde se ráda schází s fanoušky, a domácí výuce svých tří dětí ve věku 10, 11 a 13 let.
Jak tohle všechno zvládá? Epoch Times si s Reyovou povídal o jejích každodenních povinnostech, o tom, co ji inspiruje, a o tom, jak se svět stává učebnou její rodiny.
První věc, kterou udělám, když se probudím, je: pronesu ranní modlitbu. To je priorita. Ranní modlitba je to, co nabídnu svému utrpení a úmyslům pro tento den. Potom, ještě když ležím v posteli a mám rozsvícené červené světlo, si pomocí aplikace Hallow udělám denní rozjímání nad evangeliem.
O své zdraví pečuji tím, že si vytvářím každodenní návyky. Zjistila jsem, že pokud nemáte rutinu, co se těchto věcí týče, tak je neuděláte, protože komu se opravdu chce brát doplňky stravy nebo cvičit?
Svůj wellness režim dodržuji hned po probuzení. Vstanu a jdu si zaskákat na trampolínu, což opravdu rozproudí můj lymfatický systém a také mě to probudí! Mám moc ráda takové ty zvláštní holistické věci. Špatně vidím, takže se řídím programem na přirozené zlepšení zraku: Když skáču, dívám se 10 vteřin na něco do dálky, potom se 10 vteřin soustředím na něco zblízka a tak pořád dokola. Následně jdu vypít sklenici domácího kefíru a poté jdu do kanceláře a odpovídám na e-maily, zatímco se procházím na běžeckém pásu pod stolem.
Vedu si písemný kontrolní seznam, takže když ráno udělám všechny věci týkající se zdraví a wellness, odškrtnu si je a to mě vlastně motivuje pro zbytek dne. Koukni na to, právě teď jsem si odškrtla pět věcí ze seznamu – cítím se jako rocková hvězda!
Poslední dobou mi leží v hlavě jedna věc: začít prodávat oblečení pro dospívající dívky. Mé dceři je teď 11 let a já zjišťuji, že je pro ni těžké najít vhodné oblečení. Kde koupit šortky, sukně nebo šaty pro tuto věkovou skupinu, které nejsou mini? Prostě to pro ně neexistuje. Hledám obchodního partnera, protože mou specializací jsou plavky.
Lidé se mýlí, pokud jde o skromnost: myslí si, že jde jen o oblečení. Skromnost nezahrnuje jen způsob oblékání, ale i chování, jednání, přístup k ostatním a způsob myšlení a chování. Souvisí s krásou. Všichni jsme stvořeni krásní a jedineční a co s touto krásou chceme dělat?
Mými vzory jsou např: Grace Kellyová a Audrey Hepburnová. Jsou tak krásné a elegantní. Myslím, že jejich styl oblékání je velice lichotivý pro většinu typů postavy a zároveň je skutečně funkční.
Mým osobním vzorem je moje maminka. Zemřela před 15 lety a navždy ovlivnila můj život. Vždycky mi byla velkou oporou. Když jsem dostala nabídku stát se Power Rangerem, chyběly mi dva ročníky do dokončení studia MBA. Musel jsem mamince, která byla z mého titulu MBA nadšená, říct, že na rok přeruším školu a půjdu dělat Power Rangera. Vůbec netušila, co to Power Ranger je. Říkala: „Ty se vzdáš titulu MBA, abys mohl být kreslenou postavičkou?!“ Nechápala to. Byla tak rozhozená. Ale když potom v televizi odvysílali úplně první díl, šla jsem k rodičům a dívala se na něj s nimi a ona byla tak pyšná, že se rozplakala.
Jednu věc jsem nečekala: že účinkování v seriálu Power Ranger bude mít na lidi takový efekt a že se dodnes budu setkávat s fanoušky.
Na natáčení k nám často chodily děti z nadace Make a Wish Foundation. Jejich posledním přáním bylo setkat se s námi – a já jsem to nemohl pochopit. Úplně první návštěvník, kterého jsme měli, se jmenoval Joseph. Byl to malý chlapec a měl leukémii. Bylo nám řečeno, že přijde a že se máme připravit, a já ani nevěděla, co to znamená – připravit se? Na place, s kamerami na očích, jsem viděl, jak se otevřely dveře a dovnitř vešel ten bledý pětiletý kluk v modrém kostýmu Power Rangera, a já se úplně sesypala. Začala jsem prostě plakat.
Zůstala jsem s ním po zbytek dne a seznámila se s jeho rodiči. Jeho mamince jsem řekla: „Prostě vím, že bude v pořádku. Až za rok tuhle show ukončíme, poletím do New Yorku a budu s vámi trávit čas.“ A potom jsem se podívala na jeho tvář. Takže to bylo první místo, kam jsem se po skončení seriálu vydala: Letěla jsem do New Yorku poprvé. Šli jsme do herny, dali jsme si oběd a já zamířila k nim domů. Jsem šťastná, že můžu říct, že Joseph je pořád naživu a že jsme dodnes přátelé.
Moje filozofie domácího vzdělávání jako mámy zní: vymýšlíme si ho za pochodu. Každý den je jiný, a myslím, že právě díky tomu je to zábavné a poutavé. Jeden den můžeme celý den vařit a druhý den se věnovat matematice a psaní. Podnikáme spoustu výletů. Pravidelně chodíme několikrát do měsíce do přírody.
Na cestách se toho hodně naučí – jak se v Itálii vyrábějí hrnce, jak se v Chorvatsku maluje freska. V květnu jedeme do italské Umbrie. Domluvila jsem kurzy vaření a jízdy na koni, budeme chodit na workshopy zpracování kůže, je tam úžasné muzeum hmyzu. Děti budou mít několikrát týdně hodiny italštiny. Je to hodně praktické – a to je na tom to vzrušující.
Nejraději se odreaguji při cestování s rodinou. Vidět svět očima mých dětí je úžasné. Moji rodiče tvrdě pracovali a naučili nás znát hodnotu práce. Moje maminka vždycky říkala, že až půjde do důchodu, bude si užívat života, ale bohužel zemřela rok před důchodem. Takže své děti učíme hodnotě tvrdé práce, ale také je chceme naučit, jak žít a užívat si života hned. Chceme jim ukázat, že je třeba najít přiměřenou rovnováhu.
Tento článek byl původně publikován v časopise American Essence.
–ete–
